Nový portál Vatikánského rozhlasu

Při tomto našem třetím setkání vyjadřujeme tutéž žízeň – žízeň po spravedlnosti, a voláme týmž hlasem po půdě, přístřeší a práci pro všechny lidi.
Děkuji delegátům, kteří přijeli z městských, zemědělských a průmyslových periferií pěti světadílů, z více než šedesáti zemí. Přijeli, aby ještě jednou diskutovali o tom, jak hájit práva, která je spojují. Děkuji biskupům, kteří vás doprovázejí. Děkuji tisícům Italů a Evropanů, kteří se k nám dnes připojili v závěru několikadenního setkání. Děkuji pozorovatelům a mladým lidem, kteří se veřejně angažují a kteří v pokoře přišli, aby naslouchali a učili se. Kolik naděje vkládám do mladých lidí! Děkuji také vám, pane kardinále Turksone, za práci, kterou odvedl váš úřad. Chtěl bych také připomenout přínos bývalého uruguayského prezidenta Josého Mujici, který je zde přítomen.

Při našem posledním setkání v Bolívii, kterého se účastnili převážně obyvatelé Latinské Ameriky, jsme mluvili o nutnosti změny – strukturální změny, která by přispěla k větší důstojnosti života. Mluvili jsme také o tom, že vy, alternativní hnutí, rozséváte tuto změnu, podněcujete proces, v němž se sbíhají miliony velkých a malých, kreativně zřetězených činů, jako se to děje v básni – a proto jsem vás nazval „sociálními básníky“. Vyjmenovali jsme také několik nevyhnutelných úkolů, abychom tváří v tvář globalizaci lhostejnosti kráčeli k lidské alternativě. Jsou to: 1. postavit hospodářství do služby národům, 2. budovat mír a spravedlnost, 3. chránit matku Zemi.

Onoho dne v závěru zaznělo deset bodů ze Santa Cruz de la Sierra, přečtených hlasem jedné sběračky papíru (cartonera) a jednoho rolníka. Slovo změna v nich bylo naplněno velkým obsahem a provázáno se základními požadavky, kterých se domáháte: důstojnou prací pro všechny, kdo jsou vyloučeni z pracovního trhu; půdou pro rolníky a domorodé národy; obydlími pro rodiny bez přístřeší; městskou integrací pro chudinské čtvrti; odstraněním diskriminace a násilí vůči ženám; zamezením novým formám otroctví; ukončením všech válek, organizovaného zločinu a represí; svobodou vyjadřování a demokratickou komunikací; užíváním vědy a technologie ve službě národům. Naslouchali jsme tomu, jaké úsilí jste vynaložili, abyste si zvolili životní projekt, který odmítá konzumismus a navrací se k základním hodnotám, jakými jsou solidarita, vzájemná láska a úcta k přírodě. To, po čem voláte, je štěstí z „dobrého života“, a nikoli sobecký ideál, který klamně zaměňuje význam slov a podsouvá „krásný život“.

My, kteří jsme se zde dnes shromáždili, máme různý původ, vyznání a názory. Možná se na všem neshodneme, jistě o mnohém smýšlíme jinak, avšak v těchto bodech jsme určitě zajedno. Dozvěděl jsem se o setkáních a dílnách, které se konaly v mnoha zemích a kde se pokračovalo v debatě v kontextu reality daného společenství. To je velmi důležité, protože reálná řešení současné problematiky nevzejdou z jedné, tří nebo tisíce konferencí – musí být naopak plodem kolektivního rozlišování, které dozrává na našich územích v kontaktu s bratry. Je to rozlišování, které se stává skutkem transformace „podle míst, dob a lidí“, jak říkal sv. Ignác. Jinak nám hrozí riziko abstrakce, „jistých deklaračních nominalismů (sloganů), které sice pěkně zní, ale nedaří se jim podporovat život v našich komunitách“ (List předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku, 19.3.2016). Jsou to pouhá hesla! Globalizující ideologický kolonialismus se snaží vnutit nadkulturní recepty, které nectí identitu národů. Vy jdete jinou cestou, která je současně lokální i univerzální. Tato cesta mi připomíná Ježíše, který požádal o rozdělení zástupu na skupiny po padesáti, aby se mohl rozdávat chléb (srov. Homilie ze slavnosti Těla a krve Páně, Buenos Aires, 12.6.2004).

Před chvílí jsme shlédli video, které jste prezentovali jako závěr tohoto třetího setkání. Viděli jsme vaše tváře při diskusích o tom, jak naložit s „nerovností, která plodí násilí“. Váš hlas obsahuje mnoho návrhů, tvořivosti a naděje, ačkoli by možná měl spíše důvod k tomu, aby si stěžoval, dal se přemoci konflikty, upadl do pokušení negativního pohledu. Přesto hledíte kupředu, přemýšlíte, diskutujete, navrhujete a jednáte. Gratuluji vám k tomu, doprovázím vás, prosím vás, abyste nadále otevírali nové cesty a bojovali. To mi dodává sílu, to nám dodává sílu. Věřím, že tento náš dialog spolu s úsilím mnoha milionů lidí, kteří každodenně po celém světě pracují ve prospěch spravedlnosti, už zapouští kořeny. Chtěl bych se dotknout několika specifických témat, která jsem od vás obdržel a která mne přiměla k zamyšlení. Nyní vám je zpětně předkládám.

Teror a zdi

Toto klíčení, o kterém jsem zprvu hovořil, je však pomalé. Jako každý zrod vyžaduje svůj čas a ohrožuje jej rychlost destrukčního mechanismu, který působí opačným směrem. Existují tu mocné síly, které mohou neutralizovat tento proces dozrávání, který by byl schopen oddálit finanční primát a opětovně do středu umístit člověka – muže a ženu. Ono „neviditelné vlákno“, o kterém jsme mluvili v Bolívii, ona nespravedlivá struktura, která propojuje veškeré vyloučení, jímž trpíte, se může upevnit a proměnit v bič – existenciální důtky, které jako ve starozákonním Egyptě zotročují, odcizují svobodu, na některé nemilosrdně dopadají a jiné trvale ohrožují, aby porazily jako dobytek každého, na koho ukáže finanční modla.

Kdo tedy vládne? Peníze. Jak vládnou? Bičem strachu, nerovnosti, hospodářského, sociálního, kulturního a vojenského násilí, které vyvolává stále větší násilí v rostoucí a zdánlivě nekonečné spirále. Kolik bolesti, kolik strachu! Existuje tu, jak jsem nedávno řekl, základní terorismus, který vychází z globální kontroly peněz na zemi a ohrožuje celé lidstvo. Z tohoto základního terorismu se sytí všechny odvozené terorismy – jako narkoterorismus, státní terorismus a onen typ terorismu, který někteří chybně nazývají etnický nebo náboženský. Avšak žádné náboženství ani žádný národ nejsou teroristické. Je pravda, že na všech stranách existují malé extrémistické skupiny. Avšak terorismus začíná tehdy, když „vyháníš pryč zázrak Stvoření, muže a ženu, a na jejich místo stavíš peníze“ (Tisková konference cestou z Polska, 31.7.2016). To je teroristický systém.

Téměř před sto lety Pius XI. předpovídal vzestup globální hospodářské diktatury, kterou nazval „mezinárodním finančním imperialismem“ (Quadragesimo anno, 15.5.1931,109). Mluvím o roce 1931! Aula, v níž se nyní nacházíme, nese jméno Pavla VI. Právě on před necelými padesáti lety odsoudil „nový a nepřípustný faktor hospodářské nadvlády s důsledky v oblasti sociální, kulturní i politické“ (Octogesima adveniens, 14.5.1971, 44). Psal se rok 1971… Jsou to tvrdá, avšak spravedlivá slova mých předchůdců, kteří bedlivě zkoumali budoucnost. Církev a proroci o tom vypovídají už tisíciletí, avšak dnes, kdy popisované jevy dosahují nevídaného rozměru, velmi pohoršuje, že to po nich opakuje také současný papež. Sociální nauka církve jako celek a učení mých předchůdců se bouří proti modle financí, která panuje, aniž by sloužila, tyranizuje a terorizuje lidstvo.

Žádná tyranie neobstojí, pokud nevyužívá náš strach. To je zřejmé. Z toho plyne skutečnost, že každá tyranie je teroristická. Když tento teror, který byl zprvu rozséván na periferiích při masakrech a pleněních, útiskem a nespravedlností, vypukne také v centru ve formách různého násilí, dokonce i podlých atentátů, vzbuzujících nenávist, rovněž občané, kteří si dosud uchovali některá práva, jsou pokoušeni falešným bezpečím fyzických anebo sociálních zdí. Zdí, za které se někteří uzavírají a které jiné vyhošťují. Na jedné straně obezdění a zastrašení občané, na druhé vydědění, vyhoštění a ještě zastrašenější. Je snad toto život, který Bůh Otec zamýšlí pro své děti?

Strach se přiživuje a manipuluje se s ním… Strach, kromě toho, že je výhodným artiklem pro obchodníky se zbraněmi a smrtí, nás totiž oslabuje, destabilizuje, ničí naši psychologickou a duchovní schopnost obrany, umrtvuje nás při pohledu na utrpení druhých a nakonec nás činí krutými. Když slyšíme, že se oslavuje smrt mladého člověka, který se možná zmýlil v cestě, když vidíme, že se dává přednost válce před mírem, když si všímáme rostoucí xenofobie, když konstatujeme, že se rozmáhá nesnášenlivost, za veškerou touto zdánlivě mohutnějící krutostí chladně vane strach. Prosím vás, abyste se modlili za všechny, kteří se bojí. Modleme se, aby jim Bůh dodal odvahu a aby v tomto Roce milosrdenství obměkčil naše srdce. Milosrdenství vůbec není jednoduché – vyžaduje statečnost. Proto nám Ježíš říká: „Nebojte se!“ (Mt 14,27), protože milosrdenství je nejlepším lékem proti strachu, mnohem lepším než antidepresiva a anxiolytika. Mnohem účinnější než zdi, mříže, alarmy a zbraně. A je zadarmo, protože je to Boží dar.

Drazí bratři a drahé sestry, všechny zdi se zřítí. Všechny! Nedejme se oklamat. Jak jste řekli: „Budeme nadále pracovat na budování mostů mezi národy – mostů, které nám umožní strhnout zdi vydědění a vykořisťování“ (Závěrečný dokument II. světového setkání alternativních hnutí, 11.7.2015, Santa Cruz de la Sierra, Bolívie). Vzdorujme teroru láskou.

Láska a mosty

Jednoho dne jako je ten dnešní, o jedné sobotě, učinil Ježíš dvě věci, které, jak nám říká evangelium, uspíšily spiknutí vedoucí k jeho vraždě. Procházel se spolu se svými učedníky obilným polem. Učedníci měli hlad a vyjídali klasy. Neříká se nic o „majiteli“ onoho pole, které v tomto případě podléhá všeobecnému vlastnictví. Jisté je, že Ježíš za hladu dává přednost důstojnosti Božích dětí před formalistickou, přizpůsobivou a zainteresovanou interpretací norem. Když se učitelé zákona pokrytecky rozhořčují a stěžují si, Ježíš jim připomíná, že Bůh chce milosrdenství, a ne oběť, a vysvětluje jim, že sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu (srov. Mk 2,27). Pokryteckému a povýšenému smýšlení čelí pokornou inteligencí srdce (srov. Homilie, I Congreso de Evangelización de la Cultura, Buenos Aires, 3.11.2006), která vždy upřednostňuje člověka a nedovolí určité logice, aby mu bránila žít, milovat a sloužit bližnímu.

A potom, téhož dne, Ježíš učinil ještě něco „horšího“, co ještě víc podráždilo pokrytce a domýšlivce, kteří ho pozorovali, aby si našli záminku k jeho zadržení. Ježíš vyléčil člověka s ochrnulou rukou, čímž mu vrátil schopnost pracovat a spolu s ní ztracenou důstojnost. Kolik ochrnulých rukou, kolik lidí je zbaveno důstojnosti práce, protože pokrytci v obraně nespravedlivých systémů brání jejich uzdravení. Někdy přemýšlím o tom, že vy, organizovaní chudí, když si vynalézáte práci, vytváříte družstvo, uvádíte do provozu zkrachovalou továrnu, recyklujete odpad konzumní společnosti, čelíte nepřízni počasí, abyste prodávali na náměstí, dožadujete se kousku půdy k obdělávání, abyste sytili hladové, napodobujete Ježíše, protože se snažíte ozdravit, byť jen maličko a nestále, onu atrofii vládnoucího sociálně-ekonomického systému, kterou je nezaměstnanost. Nepřekvapuje mne, že také vy jste někdy pod dohledem anebo vystaveni pronásledování, ani mne neudivuje, že pyšné vůbec nezajímá, co říkáte.

Ježíš té soboty riskoval život, protože po onom uzdravení, farizeové a herodovci (Mk 3,6), což byly dvě opoziční strany, které se bály lidu a také říše, začali kalkulovat a kout pikle, aby Ježíše zavraždili. Vím, že mnozí z vás riskují život. Vím, že někteří tu dnes nejsou, protože o život přišli… Ježíš nás však učí, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo svůj život položí za své přátele.

Vaše volání po trojím P – práci, půdě a přístřeší, které je také mým voláním, má v sobě něco z oné pokorné inteligence, ale zároveň je silné a oživující. Je to projekt podobný mostu mezi národy, který se staví proti projektu ve formě zdi, diktovanému penězi. Je to projekt zaměřený na celistvý lidský rozvoj. Někteří z vás vědí, že náš přítel kard. Turkson nyní vede úřad, který nese toto jméno: pro službu integrálnímu lidskému rozvoji. Opakem rozvoje je zakrňování a ochrnutí. Musíme světu pomoci, aby se uzdravil ze své morální atrofie. Onen ochablý systém je sice schopen dodat některé kosmetické protézy – ekonomický růst, technologický pokrok, větší výkonnost při vyrábění věcí na jedno použití, které se pak vyhazují a všechny nás vtahují do závratné dynamiky odpadu – avšak nic z toho není pravý rozvoj. Neumožňuje se zde totiž rozvoj člověka v jeho celistvosti, rozvoj, který není omezený na konzum a blahobyt málokterých, nýbrž rozvoj, který začleňuje všechny národy a lidi v plnosti jejich důstojnosti a bratrsky využívá nádhery stvoření. Takový rozvoj potřebujeme – lidský, integrální a respektující stvoření.

Bankrot a záchrana

Drazí bratři, chtěl bych se s vámi podělit o pár reflexí nad dalšími dvěma tématy, která spolu se „třemi P“ (práce, půda, přístřeší) a s integrální ekologií byla v těchto dnech středem vašich diskusí a mají v tomto historickém období ústřední postavení.

Vím, že jste věnovali jeden den dramatu migrantů, uprchlíků a utečenců. Co dělat tváří v tvář této tragédii? Na úřadě, za který je zodpovědný kardinál Turkson, je oddělení, které se těmito situacemi zaobírá. Rozhodl jsem, aby alespoň po určitou dobu toto oddělení spadalo přímo pod papeže, neboť se jedná o odpornou situaci, kterou mohu popsat jediným slovem, které mne bezděčně napadlo na Lampeduse: hanba.
Tam, stejně jako na Lesbu, jsem mohl zblízka slyšet o utrpení mnoha rodin vyhnaných ze svojí země z ekonomických důvodů či násilím všeho druhu, zástupů, které byly vyhnány, jak jsem řekl představitelům celého světa, v důsledku nespravedlivého sociálně-ekonomického systému a válek, které nerozpoutali a nevytvořili ti, kdo dnes trpí, protože byli vytrženi ze své vlasti, ale spíše mnozí z těch, kteří je odmítají přijmout.

Přijímám za svoje slova bratra arcibiskupa Hieronyma z Řecka: „Kdo vidí oči dětí, které potkáváme v uprchlických táborech, může v nich okamžitě a v plné intenzitě spatřit „bankrot lidství“ (Promluva v uprchlickém táboře Moria, Lesbos, 16. dubna 2016). Co se to děje s dnešním světem, když v případě bankrotu nějaké banky okamžitě přicházejí skandální sumy na její záchranu, ale v případě bankrotu lidství se nenajde ani jedna tisícina z toho na záchranu bratří, vystavených tolikerému utrpení? Středozemí se tak stalo hřbitovem a nejenom Středozemí... mnohé hřbitovy opodál zdí, jež jsou poskvrněny nevinnou krví.

Strach zatvrzuje srdce a mění se na slepou krutost, která odmítá vidět krev, bolest a tvář druhého. Můj bratr patriarcha Bartoloměj řekl: „Kdo má strach z vás, nedíval se vám do očí. Kdo má strach z vás, neviděl vaše tváře. Kdo má strach, nevidí vaše děti. Zapomíná, že důstojnost a svoboda transcendují strach a transcendují rozdělení. Zapomíná, že migrace není problém Blízkého východu a severní Afriky, Evropy a Řecka. Je to problém světa“ (Promluva v uprchlickém táboře Moria, Lesbos, 16. dubna 2016).

Je to opravdu problém světa. Nikdo by neměl být nucen utíkat ze svojí vlasti. Zlo se však zdvojnásobuje, když je migrant tváří v tvář oněm strašným okolnostem vydán bandě převaděčů, aby překračoval hranice, a ztrojnásobuje se, když je po příchodu do země, kde doufal nalézt lepší budoucnost, vystaven pohrdání, vykořisťování a zotročení. To je možné vidět ve kterémkoli koutě stovek měst. Anebo je jim prostě zakázán vstup.

Prosím vás, abyste učinili vše, co je možné, a nikdy nezapomněli, že také Ježíš, Maria a Josef zakusili dramatickou situaci uprchlíků. Prosím vás, abyste prokazovali onu zvláštní solidaritu, jež existuje mezi těmi, kdo zakusili utrpení. Vy dovedete zachránit továrny před bankrotem, recyklovat to, co ostatní zahazují, vytvářet pracovní místa, obdělávat půdu, stavět příbytky, integrovat segregované čtvrti a bez ustání se neodbytně jako vdova z evangelia dovolávat spravedlnosti (srov. Lk 18,1-8). S vaším příkladem a vaším naléháním možná některé státy a organizace otevřou oči a přijmou vhodná opatření k přijetí a plné integraci všech, kdo z takového či onakého důvodu hledají útočiště daleko od svého domova. A také k vyřešení hlubokých příčin, kvůli nimž jsou tisíce lidí mužů, žen a dětí denně vyháněny ze své rodné země.

Dávat příklad a dožadovat se - to je způsob, jak dělat politiku, což mne přivádí ke druhému tématu, o kterém jste na svém setkání diskutovali: vztah mezi lidem a demokracií. Tento vztah by měl být přirozený a plynulý, ale hrozí mu, že bude zatemněn až k nepoznání. Rozpor mezi národy a našimi nynějšími formami demokracie se stále více rozšiřuje v důsledku enormní moci ekonomických a mediálních skupin, které jim – jak se zdá - vládnou. Vím, že alternativní hnutí nejsou politické strany a dovolím si říci, že právě v tom spočívá z velké části vaše bohatství, protože vyjadřujete odlišnou, dynamickou a životnou sociální účast na veřejném životě. Nemějte však strach vstupovat do velkých diskusí, do Politiky s velkým P. Cituji znovu Pavla VI.: „Politika je náročný způsob – ale ne jediný –, jak splnit závažnou povinnost, která křesťana zavazuje ke službě bližním“ (Octogesima adveniens,14. května 1971, č. 46). Anebo věta, kterou řekl buď Pavel VI. nebo Pius XII. – vždycky se mi to plete – a kterou často opakuji: „Politika je jednou z nejvznešenějších forem charity, lásky.“

Chtěl bych zdůraznit dvě nebezpečí, která se točí kolem alternativních hnutí a politiky: riziko nechat se zaškatulkovat a nechat se zkorumpovat.
Za prvé. Nenechat si nasadit uzdu, protože někteří říkají, že kooperativa, jídelna, ekologická farma, mikropodnikání, projekt podpůrných plánů atd. – to všechno je dobré. A dokud zůstanete v přihrádce „sociální politika“, dokud nezpochybníte ekonomickou politiku nebo politiku s velkým P, jste tolerováni. Idea sociální politiky pojaté jako politika pro chudé, ale nikdy spolu s chudými a nikdy politika chudých, a tím méně pak zasazené do plánu, který by spojoval národy, mi někdy připadá jako alegorický vůz, na kterém se tísní odpad současného systému. Když se na základě svého přilnutí k půdě, své každodenní reality, ze čtvrti, z místa, ze společné organizace práce, z osobních vztahů odvážíte zpochybnit „makrorelace“, když pískáte, křičíte a ukazujete moci celistvější koncepci, pak už nejste tolerováni, protože vystupujete z přihrádky a vstupujete na terén velkých rozhodnutí, na která si někteří v nepatrných kastách nárokují monopol. Demokracie tak zakrňuje, stává se nominalismem, formalitou, ztrácí reprezentativnost, odtělesňuje se, protože ponechává stranou lid s jeho každodenním zápasem za důstojnost ve vytváření svého osudu.

Vy, organizace vyloučených a mnohé organizace z jiných sektorů společnosti, jste povolány revitalizovat a znovu založit demokracie, které procházejí opravdovou krizí. Neupadněte do pokušení zůstat v přihrádce, která vás redukuje na druhotné hráče nebo hůře na pouhé správce existující bídy. V těchto časech ochromení, dezorientace a destruktivních návrhů může účast protagonistů z lidu hledajích obecné dobro s pomocí Boží přemoci falešné proroky, kteří zneužívají strachu a beznaděje a prodávají magické formule nenávisti a krutosti či egoistického blahobytu a iluzorní bezpečnosti.

Víme, že „dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním strukturálních příčin sociální nerovnosti, nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Sociální nerovnost je kořenem sociálního zla“ (Evangelii gaudium, 202). Proto jsem řekl a opakuji, že „budoucnost lidstva není jenom v rukou velkých leaderů, velkých mocností a elit. Je především v rukou národů; v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které pokorně a přesvědčivě zavlažují tento proces změny“ (Promluva na setkání se stoupenci alternativní ekonomiky, 9. července 2015). Také církev, aniž by si nárokovala monopol na pravdu, se může a má vyjadřovat a jednat zejména ve vztahu k „situacím, v nichž jsou cítit rány a dramatická utrpení a ve kterých jde o hodnoty, etiku, sociální vědy a víru“ (Promluva na setkání soudců a odborníků, kteří se specializují na trestný čin obchodování s lidmi a organizovanou trestnou činnost, 3. června 2016). Toto je první riziko, totiž nechat se zaškatulkovat a pozvat ke vstupu do „velké“ politiky.

Druhé riziko, jak jsem říkal, je nechat se zkorumpovat. Jako není politika otázkou „politiků“, tak není korupce výlučnou neřestí politiky. Existuje korupce v politice, korupce v podnikání, korupce ve sdělovacích prostředcích i v alternativních hnutích. Je na místě říci, že existuje korupce, která koření v některých oblastech ekonomického života, zejména ve finančnictví a má menší ohlas ve zpravodajství nežli korupce, která souvisí přímo se sociální a politickou oblastí. Je na místě říci, že korupční kauzy jsou často probírány se špatným úmyslem. Je však na místě také objasnit, že ti, kdo zvolili život služby, mají jednu povinnost navíc, která se váže k poctivosti, s níž si má v životě počínat každý člověk. Měřítko je velmi vysoké. Povolání služby je třeba žít se silným smyslem pro odříkání a pokoru. Platí to pro politiky, ale také pro sociální pracovníky i pro nás pastýře. Řekl jsem „odříkání“, ale chtěl bych to trochu vysvětlit, aby nevzniklo nedorozumění. Odříkavost v mravním smyslu, odříkavost životního způsobu, odříkavost v tom, jak si počínám ve svém životě a v rodině – to je odříkání mravní a lidské. Avšak na poli vědeckém, vědecko-ekonomickém, chcete-li, anebo vědě o trhu se může toto slovo plést se slovem restrikce, které nemám na mysli. O tom nemluvím.

Každému, kdo příliš přilnul k materiálním věcem nebo k zrcadlu, má rád peníze, honosné hostiny, přepychové domy, vybrané šaty, luxusní auta - bych poradil, aby se snažil pochopit, co se děje v jeho srdci, a modlil se k Bohu, aby jej z těchto pastí vysvobodil. A abych parafrázoval jednoho bývalého latinskoamerického prezidenta, který je nyní zde: kdo má náklonnost k těmto věcem, ať prosím nechodí do politiky, nezapojuje se do sociálních organizací či alternativních hnutí, protože by způsobil mnohé škody sobě i bližnímu a pošpinil by ušlechtilou věc, o kterou se zajímá. A ať nechodí ani do semináře...

Vzhledem k pokušení korupce neexistuje lepší prostředek odříkání; praktikovat toto osobní, morální odříkání navíc znamená kázat příkladem. Prosím vás, nepodceňujte hodnotu příkladu, protože má větší sílu než tisíce plakátů, tisíce lajků, tisíce retvítů a tisíce videí na youtube. Příklad odkříkavého života ve službách bližnímu je ten nejlepší způsob, jak prosazovat obecné dobro projektu-mostu „Tří P“. Prosím vás, kteří zaujímáte vedoucí pozice, abyste neochabovali v odkříkavosti. Všechny vás prosím, abyste od ostatních vedoucích vyžadovali toto osobní, morální odříkání, jež nakonec přinese i jim samotným velkou radost.

Drahé sestry a drazí bratři.
Korupce, pýcha a exhibicionismus předáků zvětšuje kolektivní diskreditaci, pocit opuštěnosti a živí mechanismus strachu, který podporuje tento ničemný systém.
Chtěl bych vás na závěr požádat, abyste nadále odporovali strachu životem služby, solidarity a pokory ku prospěchu národů a zejména těch, kteří trpí. Můžete se nejednou zmýlit, všichni chybujeme, ale jestliže na této cestě vytrváme, uvidíme dříve či později plody. A zdůrazňuji: proti teroru je nejlepším protilékem láska. Láska uzdravuje všechno. Někteří vědí, že po synodě o rodině jsem napsal Amoris laetitia, dokument o lásce v jednotlivých rodinách, ale také v oné velké rodině čtvrti, obce, národu a lidstva. Jeden z vás mne požádal, abych vám rozdal sešitek, který obsahuje úryvek ze čtvrté kapitoly tohoto dokumentu. Myslím, že vám jej rozdají u východu. A tudíž i s mým požehnáním. Je tam pár „užitečných rad“, jak praktikovat to nejdůležitější z Ježíšových přikázání.

V Amoris laetitia cituji zesnulého afroamerického leadera, Martina Luthera Kinga, který se dovedl rozhodovat pro lásku k bližnímu dokonce i v těch největších protivenstvích a poníženích. Chci si jej s vámi dnes připomenout: „Když se pozvedneš na úroveň lásky, její velké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém. [...] Nenávist za nenávist jen posiluje existenci nenávisti a zla ve svět. Jestliže já udeřím tebe a ty mě a jestliže ti tvoji ránu vrátím a ty mi vrátíš mou ránu, a tak dál, je zřejmé, že to pokračuje do nekonečna. Prostě to nikdy neskončí. Někde musí mít někdo trochu rozumu, a to je silná osobnost. Silnou osobností je člověk, který je schopen přetnout řetěz nenávisti, řetěz zla“ (Amoris laetitia, 118, Kázání proslovené Martinem L. Kingem v baptistickém kostele Dexter Avenue, Montgomery, Alabama, 17. listopadu 1957).

Ještě jednou vám děkuji za vaši práci a za vaši účast. Chci vám vyprošovat od Boha, našeho Otce, aby vás provázel a žehnal vám, naplňoval vás svojí láskou, chránil vás na cestě a hojně obdařoval silou, která nás drží na nohou a dává nám odvahu přetínat řetěz nenávisti: onou silou je naděje. Prosím vás, abyste se za mne modlili, a vy co nemůžete, však víte, pamatujte na mne v dobrém a pošlete mi dobrou vlnu. Děkuji.

Přeložili Jana Gruberová a Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy