Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Hospodin je milosrdný a milostivý“ (Žl 103,8) Měsíc listopad, který křesťanská zbožnost věnuje památce na všechny věrné zemřelé, v křesťanském společenství každoročně vzbuzuje myšlenku na život po smrti a především myšlenku na konečné setkání s Pánem. On bude soudcem našich pozemských cest – soudcem, jehož základními rysy jsou milosrdenství a slitování, jak nám připomenul žalmista. Jelikož jsme si toho vědomi, shromáždili jsme se kolem Pánova oltáře v modlitbě za kardinály a biskupy, kteří zakončili své pozemské dny v průběhu posledních dvanácti měsíců. Ještě jednou je svěřujeme do milosrdné Otcovy dobroty a znovu jim vyslovujeme uznání za křesťanské a kněžské svědectví, které nám zanechali.

Tito naši bratři dospěli k cíli poté, co sloužili církvi a milovali Pána Ježíše v oné jistotě lásky, kterou nám apoštol Pavel připomíná ve druhém čtení: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? (Řím 8,35). Je to víra v Kristovu lásku, od níž nás nic nemůže odloučit –soužení ani útisk, pronásledování ani hlad nebo bída, ani nebezpečí nebo zabití…Byli si dobře vědomi také slov z knihy Moudrosti: „Ti, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce“ (Mdr, 3,9). Dobře věděli, že naše pozemská pouť se uzavírá v Otcově domě a že pouze tam nalézáme cíl, odpočinek a pokoj. Do onoho domu nás vede Pán Ježíš, naše cesta, pravda a život.

Pouť do Otcova doma pro každého z nás začíná dnem, kdy otevíráme oči světlu a skrze křest také milosti. Důležitou etapou na této cestě je pro nás kněze a biskupy chvíle, kdy při kněžském svěcení vyslovujeme své „Zde jsem!“. Od onoho okamžiku jsme zvláštním způsobem spojeni s Kristem a přidruženi k jeho služebnému kněžství. V hodině smrti vyslovíme poslední „zde jsem“ a spojíme se tak s Ježíšem, který při umírání poroučí svého ducha do Otcových rukou (Lk 23,46). Kardinálové a biskupové, které dnes připomínáme v modlitbě, celý svůj život – a zejména poté, co jej zasvětili Bohu – věnovali svědectví o Ježíšově lásce, kterou obdarovávali druhé. Slovem a příkladem vyzývali věřící, aby činili totéž.

Byli pastýři Ježíšova stádce a po Kristově vzoru se darovali, obětovali a strávili pro spásu lidu, který jim byl svěřen. Posvěcovali jej svátostmi a vedli po cestě spásy, v moci Ducha svatého mu hlásali evangelium, s otcovskou láskou usilovali o lásku ke všem lidem, zejména chudým, bezbranným a potřebným pomoci. Proto můžeme pomyslet, že na konci svého bytí se „zalíbili Bohu jako dokonalá oběť“ (Mdr 3,6). Nyní jsme zde, abychom se za ně modlili, předkládali božskou oběť v přímluvě za jejich duše a prosili Pána, aby navždy zazářili v jeho království (Mdr 3,7). Svou službou vtiskli do srdcí věřících útěšnou pravdu o tom, že „jeho vyvolení najdou lásku a smilování“ (Mdr 3,9). Jejich ruce žehnaly a rozhřešovaly ve jménu milosrdného a odpouštějícího Boha, jejich slova těšila a osoušela slzy, jejich přítomnost výmluvně dosvědčovala, že Boží dobrota je nevyčerpatelná a jeho milosrdenství nekonečné. Někteří z nich byli povoláni, aby hrdinsky svědčili o evangeliu a snášeli těžká příkoří. V této mši svaté, která je památkou Kristovy smrti a vzkříšení, vzdávejme Bohu chválu za veškeré dobro, které prostřednictvím těchto našich bratří a otců ve víře Pán vykonal pro nás a pro svou církev.

Ve světle Kristova velikonočního tajemství je jejich smrt ve skutečnosti vstupem do plnosti života. V tomto světle víry se cítíme našim zesnulým bratrům ještě blíže – smrt nás zdánlivě oddělila, avšak Kristova moc a síla jeho Ducha nás ještě hlouběji spojují. Ve společenství svatých je nadále budeme vnímat po svém boku. Také my, kteří se sytíme Chlebem života, společně s těmi, kdo nás předešli, tak v pevné naději očekáváme den, kdy sami předstoupíme před zářivou a milosrdnou Otcovu tvář. Kéž nad nimi i nad námi neustále bdí naše matka Maria a vyprosí nám, abychom se „nikdy neodloučili od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,39).

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Homilie