Řím.
Po návratu z apoštolské cesty do Švédska se dnes dopoledne nekonala pravidelná generální audience. Odpoledne se však Svatý otec vydal na římský hřbitov Prima Porta, aby zde sloužil zádušní mši za všechny zemřelé. V roce 1991 zde na dušičky celebroval také Jan Pavel II.
Právě tento římský biskup v roce 1981 začal pravidelně slavit liturgii ze Vzpomínky na všechny věrné zemřelé přímo na hřbitově. Obvykle ji sloužil na hřbitově Campo Verano poblíž baziliky sv. Vavřince za hradbami. Před třemi roky na tuto tradici navázal papež František a letos zvolil hřbitov Prima Porta, který leží na severním předměstí Říma a svojí rozlohou 140ti hektarů je největším v Itálii.
Petrův nástupce tady dnes ve čtyři hodiny odpoledne sloužil zádušní mši za všechny zemřelé za účasti několika tisíc lidí. Jeho krátkou spatra pronesenou homilii na dnešní liturgická čtení (
Job 19, 1.23-27,
Řím 5,5-11 a
Jan 6, 37-40) přinášíme v plném znění:
„Job se ocitl v temnotě. Byl právě na prahu smrti. A v této chvíli úzkosti, bolesti a utrpení zvěstuje naději. »Vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí« (Job 19,26-27). Vzpomínka na zesnulé má tento dvojí smysl: zármutek, protože hřbitov je smutný, připomíná nám naše drahé, kteří odešli, připomíná nám také budoucnost smrti. Do tohoto zármutku však přinášíme květy jako znamení naděje, a odvažuji se říci, že také slavnosti, která však přijde později, ne teď. Tento zármutek se mísí s nadějí. A to je pocit, který dnes při této bohoslužbě všichni zakoušíme. Vzpomínka na naše drahé, u jejich ostatků, ale také naděje. Cítíme však také, že nám tato naděje pomáhá, protože také my musíme podniknout tuto cestu. Všichni půjdeme touto cestou. Dříve či později všichni, ale s květy naděje, s onou silnou spojnicí, která kotví v onom světě. A tato kotva neklame: naděje zmrtvýchvstání. První, kdo šel touto cestou, je Ježíš. My se ubíráme cestou, kterou prošel On. A bránu nám otevřel On sám, Ježíš. Svým křížem nám otevřel bránu naděje, otevřel nám vstupní bránu, abychom vešli tam, kde spatříme Boha. »Vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí«. Vrátíme se dnes domů s touto dvojí vzpomínkou. Vzpomínkou na minulost, na naše zesnulé, a se vzpomínkou na budoucnost, na cestu, kterou půjdeme s jistotou, s tou jistotou, která vychází z Ježíšových úst: »Já ho vzkřísím v poslední den« (Jan 6,40).“
Po skončení bohoslužby a po návratu do Vatikánu navštívil Petrův nástupce kryptu Svatopetrské baziliky, kde se zastavil k soukromé modlitbě za své zesnulé předchůdce.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
