Rádio Vaticana

Malmö. 1. Přílet papeže do Malmö, setkání s královským párem.
2. „Bez Boha nemůžeme dělat nic,“ řekl římský biskup v luteránské katedrále v Lundu (foto). Společné lutersko-katolické prohlášení k výročí Reformace.
3. „Buďme svědky naděje, která neklame,“ řekl papež na lutersko-katolickém setkání ve sportovní hale v Malmö.

Papež František dnes dopoledne zahájil sedmnáctou apoštolskou cestu svého pontifikátu, která jej zavedla již do šestadvacáté navštěvované země – Švédska, pátého nejrozlehlejšího státu Evropy, který ze dvou třetin pokrývají lesy a z patnácti procent obývají přistěhovalci. Logo papežské cesty – kříž s ústřední postavou Krista, kolem níž se shromažďují všechny národy země ke společné hostině – v sobě spojuje dva zásadní momenty návštěvy – připomínku pětistého výročí reformace spolu se Světovou luterskou federací a eucharistickou slavnost s nevelkou švédskou katolickou komunitou. Jak většinově luteránské, ale především silně sekularizované Švédsko vnímá příjezd hlavy katolické církve? Nad tím se z Lundu zamýšlí vedoucí skandinávské redakce Vatikánského rozhlasu, Charlotta Smeds:

„Švédsko se už měsíce snaží pochopit, co by mělo očekávat, a největší výzva spočívá v tom, že to vlastně neví. Při návštěvě Jana Pavla II. v roce 1989 tu nicméně nebylo 600 akreditovaných novinářů z celého světa, ani nebylo nutné povolávat policejní posily z celého Švédska, aby dohlížely na bezpečnost. Jedno je jisté – o katolické církvi se nikdy nemluvilo tolik, jako v těchto dnech. V novinách, rozhlase, televizních zprávách, ale také dokumentárních filmech. Novináři – a nikoli vatikanisté – se v řadě reportáží usilovně vyrovnávali s tématem, který ve Švédsku není běžnou mediální náplní a náhle dostalo nečekaný prostor. Největší státní deník přetiskl čtyřstránkový rozhovor jezuity Ulfa Jonssona s papežem Františkem v obavě, zda se nezachoval příliš vstřícně. Sklidil však úspěch – kromě katolíků také ze strany švédských luteránů a většiny nevěřícího národa. Jak katolíci, tak luteráni očekávají papeže jako otce a doufají v jeho pozornost. Nehledě na stav ekumenických vztahů, kde církve rozdělují převážně morální a etické otázky, tak papežova cesta slaví vítězství dříve, než vůbec začala. Víra, církev a papež už totiž v médiích nepatří k tabuizovaným tématům, nýbrž jsou naopak v módě.“

Tolik naše korespondentka k cestě, která nese příznačné motto: „Od konfliktu ke společenství. Společně v naději.“ Papež František na význam cesty upozornil v krátkém pozdravu na palubě letadla, které v půl deváté vzlétlo z římského letiště Fiumicino.

„Tato cesta je velmi důležitá, protože má církevní ráz – velmi církevní ráz – na ekumenickém poli. Vaše práce může značně napomoci tomu, aby to lidé dobře pochopili.“

Oslovil papež pětasedmdesát členů novinářského doprovodu.

ad 1. Papežský speciál italských aerolinek přistál v jedenáct hodin dopoledne na mezinárodním letišti v Malmö. Potokolární přijetí se konalo bez oficiálních promluv, které nahradilo krátké soukromé setkání papeže Františka se švédským premiérem, panem Stefanem Löfvenem, a ministryní pro kulturu a demokracii, paní Alicí Bah-Kuhnke, v jednom z letištních salónků. Římský biskup se pak odebral do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného výzkumného centra Igelosa Life Science Community, které založil kardiochirurg a praktikující katolík (otec pěti dětí) Stig Steen. Středisko s kongresovou halou, které využívá ke svým zasedáním rovněž Skandinávská biskupská konference, po dobu apoštolské cesty slouží jako papežská rezidence. V téže době se vatikánská delegace a papežský doprovod rozdělili k účasti na dvou souběžně probíhajících oficiálních obědech – jeden se konal na pozvání švédského ministerského předsedy, druhý s přívlastkem „ekumenický“ organizovaly švédská luterská i katolická církev, lundská univerzita a magistrát.

Ve stotisícovém Lundu, druhém nejstarším švédském městě a významném univerzitním centru, se odehrávala první část odpoledního programu. Zahájila ji zdvořilostní návštěva v královském paláci, kde papeže přijal švédský královský pár.

Král Karel XVI. Gustav s chotí Silvií pak hosta pěšky doprovodili do nedaleké lundské katedrály. Právě vysvěcením tohoto kostela v roce 1145 a předchozím založením katedrální školy (1085) se Lund stal významným náboženským, kulturním, politickým a obchodním střediskem celé severské oblasti. Král Erik I. Dánský vykonal pouť do Říma, při níž od papeže Paschala II. obdržel dvě důležité výsady – jednak v roce 1100 svatořečení svého zavražděného bratra, sv. Knuta (Kanuta) Dánského, s osudem podobným našemu sv. Václavovi, a jednak založení lundské arcidiecéze, jejímž prvním pastýřem se roku 1104 stal biskup Asser, vůbec první v celé Skandinávii. Jak dosvědčuje velký počet klášterů a kostelů, až do nástupu reformace byl Lund kvetoucím katolickým městem. V roce 1527 byl násilně uzavřen místní františkánský klášter a o pět let později byl z úřadu vypovězen Torben Bille, poslední biskup vysvěcený v jednotě se Svatým stolcem. Lundská katedrála uchovává orloj ze 14. století, Horologium mirabile Lundense, který kromě časových a astronomických údajů dvakrát denně ukazuje setkání šesti dřevěných figur – Tří králů a jejich služebníků s Marií a Ježíšem.

U vchodu do katedrály papeže Františka očekávali primaska tamní luteránské církve Antje Jackelénová a katolický biskup Stockholmu, bosý karmelitán mons. Anders Arborelius, OCD. Za zpěvu Laudate Dominum se pak k oltáři vydalo procesí, do něhož se zapojili také představitelé Světové luteránské federace, která v Lundu vznikla v roce 1947 a dnes sdružuje 74 milionů věřících v bezmálce stovce světových zemí. Její sekretář, rev. Martin Junge, ve svém kázání navázal na evangelium o vinném kmeni a ratolestech (Jan 15,1-5), stejně jako to v homilii učinil papež František.

“Ježíš nám říká, že Otec je vinař (v.1), který opatruje a čistí vinici, aby nesla více ovoce (srov. v.2). Otec se ustavičně stará o náš vztah k Ježíši, aby viděl, zda jsme s Ním opravdu spojeni (srov. v.4). Hledí na nás a Jeho pohled lásky nás pobízí, abychom očistili svoji minulost a pracovali nyní na uskutečnění oné budoucí jednoty, po níž tolik touží. Také my máme s láskou a poctivostí pohlédnout na svoji minulost, uznat pochybení a prosit o odpuštění: pouze Bůh je soudce.“

Je třeba uznat, že naše rozdělení se vzdálilo původní intuici Božího lidu, který má přirozenou touhu zůstat jednotný, pokračoval papež. Strůjci separace v dějinách byli zejména mocní tohoto světa, dodal.

“Ačkoli zde byla upřímná vůle obou stran vyznávat a hájit pravou víru, uvědomujeme si také, že jsme se uzavřeli do sebe ze strachu či z předsudku vzhledem k víře, kterou druzí vyznávají odlišnými akcenty a jazyky. Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Nesmí nás vést úmysl stát se soudci dějin, nýbrž jedině snaha o jejich lepší pochopení ve snaze být nositeli pravdy“ (31. října 1983).“

Novým pohledem na minulost si nenárokujeme uskutečnění neproveditelné nápravy toho, co se stalo, nýbrž „podáváme tyto dějiny odlišným způsobem“, zdůraznil papež. Navzdory „utrpení a nedorozumění, které separace přinesla, nás zároveň přiměla, abychom lépe pochopili některé aspekty naší víry“, vyvodil.

“S vděčností uznáváme, že reforma přispěla k tomu, že se Písmu svatému dostalo v církevním životě ústředního postavení. Prostřednictvím společného naslouchání Božímu Slovu v Písmech byly učiněny důležité kroky v dialogu mezi katolickou církví a Světovou luterskou federací, jehož 50. výročí slavíme.“

Papež poukázal také na duchovní zkušenost Martina Luthera, která nás interpeluje a připomíná, že bez Boha nemůžeme dělat nic. Luthera neustále trápilo, jak dospět k milosrdnému Bohu.

“Otázka správného vztahu k Bohu je vskutku rozhodující otázkou života. Jak známo, Luther tohoto milosrdného Boha objevil v dobré zvěsti vtěleného, zabitého a vzkříšeného Ježíše Krista. Pojem „jedině božská milost“ nám připomíná, že Bůh má vždycky prvenství a předchází jakoukoli lidskou odpověď právě v té chvíli, kdy se snaží takovou odpověď vzbudit. Nauka o ospravedlnění tudíž vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem.“

Jako křesťané budeme věrohodně dosvědčovat milosrdenství do té míry, v jaké se bude obnova a smíření stávat naší každodenní zkušeností, zakončil papež František homilii při ekumenické modlitbě v lundské katedrále.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE v lundské katedrále je ZDE

U příležitosti společné připomínky výročí Reformace podepsali papež František a předseda Světové luterské federace, Reverende Munib Younan, v lundské katedrále společné prohlášení.

SPOLEČNÉ lutersko-katolické PROHLÁŠENÍ je ZDE

ad 3. Na hokejový stadion v Malmö, který pojme 10 tisíc lidí, dorazil papež František v doprovodu kardinála Kocha a dvou nejvyšších představitelů Světové luterské federace, totiž jejího předsedy, biskupa Muniba Younana, a generálního sekretáře, reverenda Martína Jungeho.
Ekumenické akce, v domovské aréně „Malmö Redhawks“, se zúčastnilo rovněž třicet delegací různých křesťanských denominací, s nimiž se papež osobně pozdravil po skončení veřejného programu. Na stadionu nejprve zazněla čtyři svědectví z těžce zkoušených oblastí světa:

Sunemia Pranita Biswasi, šestadvacetiletá Indka ze státu Uríša, absolventka věd o životním prostředí a luteránská aktivistka v této oblasti, mluvila o katastrofálních následcích velkých klimatických výkyvů. Časté bouře a cyklóny působící záplavy střídají dlouhá období sucha a tyto extrémní podmínky těžce dopadají na drobné farmáře. Přírodní katastrofy je připravují o všechno a mezi zadluženými rolníky se proto množí případy sebevražd, líčí situaci indická aktivistka – a dosvědčuje, že sama viděla tonout lidi při velkých záplavách v prosinci 2015, které vzaly život pětistům lidí a donutily k opuštění domovů 1,8 milionu dalších. „Nemůžeme změnit klima, ale můžeme změnit systém, pracujme tedy společně za lepší svět pro všechny,“ uzavřela.
Ředitel kolumbijské charity mons. Heector Gaviria pak přiblížil situaci ve své zemi, která se po šedesáti letech bojů s levicovou guerillou FARC díky nedávné dohodě přiblížila k míru. Dlouhá občanská válka však bezprostředně poznamenala životy 6 milionů a Kolumbie zůstává druhou zemí v počtu obětí nášlapových min. Katolická církev a Světová luterská federace se společně podílejí na řadě charitativních projektů, nastínil mons. Gaviria z Kolumbie.
S třetím svědectvím vystoupila na stadionu v Malmö Marguerite Barankitse z Burundi. Vyprávěla o tom, jak po občanské válce v roce 1993 adoptovala 7 dětí a když později vypukla genocida skryla je spolu s dalšími 25 sirotky. To byl začátek Maison Shalom, domu pokoje, útočiště pro děti, které přišly o všechno. Vedlo nás přesvědčení, že nenávist nikdy nemá poslední slovo, říká. Spolu s již dorostlými chovanci dnes rozvíjí programy, které vrátily smysl životu tisíců dětí. V poslední době se situace v Burundi znovu vyhrotila a Marguerite proto odešla do Rwandy, kde doprovází uprchlíky. „Všichni si myslí, že jsem zešílela a přišla o rozum – dokonce i moje rodina! Ano, říkám, zešílela jsem, ale vy jste také zešíleli, protože jste začali zabíjet. Kdo víc přišel o rozum, ten kdo zabíjí, nebo ten, kdo se snaží zachraňovat životy?“ – říká Marguerite z Burundi.
Poslední svědectví přednesla třiadvacetiletá členka olympijského týmu uprchlíků Rose Nathike Lokonyen, která pocháží z Jižního Súdánu. Od roku 2002 žije v uprchlickém táboře v Keni, kam odešla s celou rodinou. Před devíti lety se ale rodiče vrátili domů, aby pečovali o prarodiče, a Rose jako nejstarší sestra musela od čtrnácti let pečovat o své sourozence. Posléze se dostala do fotbalového týmu pod patronátem Světové luterské federace, dokončila školu a začala se podílet na osvětě mezi děvčaty, která rezignovala na školní docházku. Pak přišla nominace do uprchlického olympijského týmu. „Přijetí na olympijském stadionu v Riu bylo velmi vřelé. Cítili jsme, že jsme skuteční lidé, protože ačkoliv jsme uprchlíci, přece jsme lidské bytosti jako všichni ostatní“ – vyprávěla Rose. A se smutkem popisovala situaci ve své zemi, která se topí v krvi. „Prosím, řekněte světovým lídrům, že potřebujeme mír. Každý den se modlím za mír.... Dejte nám příležitost vrátit se domů a obnovit svou zemi“ – apelovala mladá Jihosúdánka.

„Působí mi nesmírnou radost, že dnes mohu být zde a být svědkem toho, jak Duch svatý rozsévá jednotu mezi Ježíšovými učedníky,“
zahájil svou řeč předseda Světové luteránské federace, biskup Munib A. Younan.

„Dnes v Lundu a v Malmö zažíváme nový zázrak Ducha Svatého, podobný, jaký prožili učedníci v mém rodném městě Jeruzalémě před dvěma tisíci lety. Když se dnes shromažďujeme, abychom vyjádřili svou naději v jednotu, máme na paměti Kristovu velekněžskou modlitbu „aby všichni byli jedno... aby svět uvěřil“ (Jan 17.21, 21). Děkujeme Trojjedinému Bohu, že směřujeme od konfliktu ke společenství.“

Biskup Younan se pak vrátil k svědectvím, která odezeněla. Zdůraznil, že církve mají významnou roli v utváření klimatické politiky. „Je to věc spravedlnosti vůči Božímu stvoření,“ dodal. Poděkoval mons. Fabiovi a dalším katolickým a luteránským představitelům za podporu mírového procesu v Kolumbii. Připomněl rovněž, že svědectví z Burundi a Jižního Súdánu, upozorňuje na drama dětí, které tvoří 41% z celkem 43 milionů uprchlíků.

„Dovolte mi prosím, abych promluvil z vlastní zkušenosti. Sám jsem palestinský uprchlík, moje rodina pochází z Beer Sheva. Všichni uprchlíci jsou mými sestrami a bratřími v lidství. Vzpomínám na to, že má rodina byla chudá a přesídlená, ale církev se nás ujala (...) Církve v Jeruzalémě přijaly tisíce uprchlíků, umístily je do domů pro hosty, konventů a klášterů. Církev nás vychovala, živila v nás víru, postarala se o naše duchovní i materiální potřeby.“

S odvoláním na svou osobní zkušenost luteránský biskup vybídl všechny církve k podpoře cizinců, aby se pak mohli vrátit a obnovit své vlastní komunity. Apeloval rovněž na státy, aby odložily politické zájmy a měly na zřeteli důstojnost všech Božích dětí. Biskup Younan rovněž zdůraznil, že křesťané v Sýrii a v Iráku – spolu s dalšími zkoušenými komunitami - nás učí pravému významu martyria a zároveň nám ukazují, že je nutné pracovat pro spravedlnost, protože bez spravedlnosti není míru. Předseda Světové luterské federace vybídl k modlitbě za spravedlivé vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a za pokojné soužití tří náboženství v Jeruzalémě, aby se odtud rozšířil pokoj na celý Blízký východ a do všech koutů světa.
Dnešní setkání je výzva směřovat kupředu v Duchu svatém, pokračoval luteránský biskup:

„Toto setkání není koncem našeho dialogu, nýbrž novým počátkem. Věřím, že naše společené působení nebude mít výraz pouze v teologickém dialogu, ale v praktickém svědectví, v martyriu a v prorocké diakonii... Modlíme se, aby Bůh požehnal našim hlubším vzájemným vztahům,“
zakončil svou promluvu na stadionu v Malmö předseda Světové luterské federace biskup Younan.

Připomínka reformace nás přivádí k vědomí, že jednota křesťanů je prioritou – řekl v úvodu své promluvy papež František.
Cesta k jednotě je velký Boží dar, díky němuž se luteráni a katolíci shromáždili v duchu společenství, abychom obrátili svůj pohled k jedinému Pánu, Ježíši Kristu. Jak papež připomněl, dialog prohloubil vzájemné porozumění a důvěru a potvrdil přání putovat k plnému společenství. Výsledkem spolupráce je také dohoda mezi katolickou a luteránskou charitou (Caritas Internationalis a Lutheran World Federation World Service), která byla po skončení Františkova projevu podepsána.

„Srdečně zdravím obě tyto organizace, které byly a jsou ve světě drásaném válkami a konflikty zářivým příkladem oddanosti a služby bližnímu. Ať se jejich spolupráce nadále rozvíjí.“
- popřál jim Svatý otec.
Vrátil se pak k jednotlivým svědectvím. Pranitu povzbudil v jejím nasazení ve prospěch našeho společného domova, poprosil přítomné o modlitbu za vytoužený mír v Kolumbii a předtím než ocenil elán mladé Jihosúdánky Rose, poděkoval Marguerite, za péči o ty, kdo nemají hlas:

„To, co považuješ za poslání, bylo zárodkem, který přinesl hojné plody, a dnes díky tomu mohou tisíce dětí studovat, růst a uzdravovat se. Děkuji ti, že nyní i v exilu nadále šíříš poselství pokoje. Řeklas, že všichni, kdo tě znají, si myslí, že to, co děláš, je bláznovství. Je to zajisté bláznovství lásky k Bohu a k bližnímu. Kéž se toto bláznovství osvícené vírou a důvěrou v prozřetelnost dále šíří! Pokračuj a ať onen hlas naděje, který jsi zaslechla v počátcích svého nasazení, nadále podněcuje tvé srdce a srdce dalších mladých lidí.“

Papež poděkoval všem, kdo pomáhají běžencům, uprchlíkům a žadatelům o azyl, protože každý skutek v jejich prospěch je velkým gestem solidarity a uznání jejich důstojnosti. Křesťan se má v těchto věcech nechat inspirovat Boží milosrdnou láskou, která přijímá každého. František pak uvedl svědectví aleppského biskupa Antoina Auda:

„Denně k nám přicházejí zprávy o nevýslovných utrpeních vyvolaných syrským konfliktem, který trvá déle než pět let. Uprostřed tolikeré devastace je skutečným hrdinstvím, že tam zůstávají muži a ženy, aby poskytovali materiální a duchovní pomoc těm, kdo ji potřebují. Je rovněž obdivuhodné, že ty, drahý bratře, nadále pokračuješ v práci uprostřed tolika nebezpečí, a přiblížíš nám dramatickou situaci Syřanů. Každý z nich je v našem srdci a v našich modlitbách. Snažně prosíme o milost obrácení srdcí těch, kdo jsou odpovědní za osudy onoho regionu.
Drazí bratři a sestry, nenechme se zkrušit protivenstvími. Kéž nás tyto příběhy motivují a nabídnou nám nový podnět, abychom pracovali stále více sjednoceni. Až se vrátíme do svých domovů, odnesme si s sebou závazek prokázat denně skutek pokoje a smíření, abychom byli odvážnými a věrnými svědky křesťanské naděje.“
Zakončil papež František svou promluvu na stadionu v Malmö.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na setkání ve sportovní hale je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)