Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. V Klementinském sále apoštolského paláce přijal papež František studenty a vyučující Papežského institutu Jana Pavla II. pro studia o manželství a rodině včetně jeho nového vedení – velkého kanceléře, kterým je mons.Vincenzo Paglia, a předsedy, jímž je mons. Pierangelo Sequera, jmenovanými letos v srpnu. V rozsáhlém projevu u příležitosti zahájení nového akademického roku a 35. výročí založení tohoto Institutu papež formuloval hlavní směry jeho působení.

Petrův nástupce označil založení této akademické instituce za jasnozřivý čin sv. Jana Pavla II., kterým obrátil pozornost církve k hloubce a delikátnosti vztahů, jež mají původ v manželské smlouvě muže a ženy.

„Nastavení současné doby podrobuje manželské a rodinné vztahy zkoušce na mnoho způsobů. Utvrzování kultury, která přeje narcistnímu individualismu, koncept svobody vytěsňující odpovědnost za druhého, nárůst lhostejnosti k obecnému dobru, vnucování ideologií přímo útočících na rodinný plán, stejně jako nárůst chudoby ohrožující budoucnost mnoha rodin, jsou taktéž důvodem krize současné rodiny. Dále jsou tu pak otázky otevřené rozvojem nových technologií umožňujících praktiky, které jsou často v rozporu s pravou důstojností lidského života. Složitost těchto nových horizontů vyžaduje úzkou spolupráci mezi Institutem Jana Pavla II. a Papežskou akademií pro život. Vybízím vás, abyste se odvážně věnovali těmto novým a delikátním záležitostem s veškerou, nezbytnou rigorózností, aniž byste upadli »do pokušení je lakovat, navonět, poopravit a ochočit« (List Velkému kancléři Papežské argentinské katolické univerzity, 3. března 2015).“

Papež poukázal na dezorientaci způsobenou výlučným zaměřením na vlastní „já“, která zasahuje základní lidské city a destabilizuje rodinné i společenské vztahy. Tato sebestřednost je v rozporu s plánem Boha, který svěřil svět a jeho dějiny svazku muže a ženy (srov. Gen 1, 28-31). Smlouva mezi nimi ze své podstaty implikuje spolupráci a úctu, velkodušnou oddanost, sdílenou odpovědnost a uznání rozdílnosti, která je obohacením a příslibem, a nikoli důvodem k poddanosti a vyhýbání se povinnostem, pokračoval Svatý otec:

„Uznání důstojnosti muže a ženy s sebou nese spravné docenění jejich vzájemného vztahu. Jak bychom mohli konkrétně poznat základy svého vlastního lidství, nebudeme-li brát v úvahu tuto rozdílnost? K tomuto poznání dochází, když spolu muž a žena rozmlouvají a společně si kladou otázky, mají se rádi a postupují společně ve vzájemné úctě a shovívavosti. Nelze popřít přínos moderní kultury ke znovuobjevení pohlavní rozdílnosti. Proto je rovněž velmi znepokojivé zjištění, že je tato kultura blokovaná tendencí zrušit tuto rozdílnost, místo aby se řešily problémy, které ji umrtvují.“

František poukázal na vnitřní souvislost mezi kvalitou vztahu mezi mužem a ženou a sociálními vztahy. Církev se sama považuje za lid rodinný a vidí v rodině obraz Boží smlouvy s celým lidstvem. Úkolem církve je rozvíjet na věroučné i pastorační úrovni schopnost číst a interpretovat pro svou dobu pravdu a krásu stvořitelského Božího plánu, což si žádá zvláštní inteligenci lásky, stejně jako nasazení oživované evangelijním milosrdenstvím a pochopením pro křehkosti a lidská selhání v lásce.

„Je nezbytné věnovat se s větším nasazením záchraně – a řekl bych téměř rehabilitaci – tohoto mimořádného »vynálezu« Božího stvoření. Tuto záchranu je třeba brát vážně, jak ve věroučném tak v praktickém, pastoračním i svědeckém smyslu. Dynamika vztahu mezi Bohem, mužem a ženou, a jejich dětmi, jsou zlatým klíčem k pochopení světa a dějin, se vším co obsahují. A konečně slouží též k pochopení čehosi hlubokého, co se nachází v lásce samého Boha. Dokážeme myslet takto »velkolepě«? Jsme přesvědčeni o moci života, kterou tento Boží plán nese v lásce ke světu? Dokážeme vytrhnout nové generace z rezignovanosti a získat je pro tento smělý plán?“

- ptal se papež František v promluvě k Institutu Jana Pavla II. „Zároveň je třeba připustit, že také tento poklad neseme v nádobách hliněných“, dodal Svatý otec. „Naučme se tedy nevzdávat se před lidským selháním, ale podporujme záchranu Stvořitelova plánu za každou cenu,“ pokračoval. S odvoláním na apoštolskou exhortaci Amoris laetitia papež varoval před přílišnou idealizací, která se vzdaluje konkrétní situaci rodiny, protože – jak řekl - nečiní manželství přitažlivějším (Amoris laetitia, 36), a poukázal na dílo posledních dvou synod, shrnuté ve zmíněné exhortaci, které povzbuzuje celý Boží lid k většímu zviditelňování rodinné dimenze církve:

„Rodiny, ze kterých se skládá Boží lid, tvoří Pánovo Tělo svou láskou, jsou povolány stále více si uvědomovat dar milosti, který v sobě nesou, a být hrdé na to, že jej mohou dávat k dispozici všem chudým a opuštěným, kteří již nedoufají, že by ho mohli objevit či znovu nalézt. Pastoračním tématem dneška není pouze »vzdálenost« mnohých od ideálu a praktikování křesťanské pravdy o manželství a rodině; ještě zásadnějším se stává téma »blízkosti« církve: totiž blízkosti novým generacím manželů, aby je požehnání jejich svazku stále více utvrzovalo a doprovázelo, a blízkosti situacím, v nichž se projevila lidská slabost, aby je milost mohla zachránit, znovu oživit a uzdravit. Nerozlučitelný svazek církve s jejími dětmi je nejprůzračnějším znamením věrné a milosrdné Boží lásky.“

Papež František zdůraznil, že tyto nové horizonty se zvláštním způsobem týkají právě Institutu Jana Pavla II., který má prohlubovat a studovat tyto záležitosti ve prospěch celé církve. Připomněl, že teologie a pastorační péče mají vždy jít ruku v ruce. Teologické učení, které není orientováno a utvářeno se zřetelem k evangelizačním cílům a pastorační péči církve je stejně tak nemyslitelné jako pastorace, která nedokáže těžit ze zjevení a jeho tradice, dodal Svatý otec a poukázal na to, v jakém duchu má práce Institutu probíhat:

„Tento úkol vyžaduje zakořeněnost v radosti víry a v pokorné a radostné službě církvi. V církvi, takové, jaká je, nikoliv v církvi koncipované k vlastnímu obrazu a podobě. Živá Církev, v níž žijeme, krásná Církev, k níž náležíme, Církev jediného Pána a jediného Ducha, které se odevzdáváme jako „služebníci neužiteční“ (srov. Lk 17,10), přinášející své nejlepší dary. Církev, kterou milujeme, aby ji všichni mohli milovat. Církev, v níž se cítíme milováni víc než si zasloužíme, a pro niž jsme připraveni s dokonalou radostí přinášet oběti. Kéž nás Bůh doprovází na této cestě společenství, na níž se společně vydáváme. A kéž už od nynějška žehná velkorysosti, s níž se chystáte rozsévat v brázdách, které vám jsou svěřeny.“

- Zakončil papež František promluvu ke studentům, profesorům a vedení Institutu Jana Pavla II. pro studia o manželství a rodině.

(job)