Na počátku dnešní liturgie jsme se obraceli k Pánu touto modlitbou: „Stvoř v nás velkodušné a věrné srdce, abychom ti mohli sloužit oddaně a v ryzím duchu“ (
Vstupní modlitba 29. neděle v mezidobí, italský misál má jiné znění než český – pozn. překl.).
My sami nejsme s to stvořit si takové srdce, může to učinit jedině Bůh, a proto Jej o to prosíme v modlitbě, prosíme Jej o dar, který je jeho „výtvorem“. Takto jsme uvedeni do tématu modlitby, které je jádrem biblických čtení této neděle a které interpeluje i nás, kteří jsme se zde shromáždili ke
kanonizaci nových světců. Oni dosáhli cíle, měli velkodušné a věrné srdce díky modlitbě. Modlili se všemi silami, bojovali a zvítězili.
Tedy modlit se jako Mojžíš, který byl především Božím mužem, mužem modlitby. Vidíme jej, jak stojí s pozdviženými pažemi v bitvě s Amalekem. Nejednou mu však paže tíží poklesnou a v té chvíli se lidu přestává dařit. Árón a Chur tedy umožnili Mojžíšovi, aby si mohl sednout, a podpírají jeho rozpažené ruce až do konečného vítězství.
Toto je styl duchovního života, který od nás chce církev. Nikoli kvůli vítězství války, nýbrž kvůli vítězství míru!
V příběhu s Mojžíšem je jedno důležité poselství: nasazení v modlitbě vyžaduje vzájemnou podporu. Únava je nevyhnutelná, někdy to nezvládáme, ale s podporou bratří a sester může naše modlitba pokračovat, dokud Pán svoje dílo nedovrší.
Svatý Pavel v listě svému učedníkovi a spolupracovníkovi Timoteovi doporučuje pevně setrvat v tom, co se naučil a v co pevně věří (srov. 2 Tim 3,14). Nicméně ani Timotej to nemohl zvládnout sám. V „bitvě“ o vytrvalost nelze zvítězit bez modlitby. Nikoli však nějaké sporadické a kolísavé modlitby, nýbrž takové, které učí Ježíš v dnešním evangeliu: „modlit se stále a neochabovat“ (Lk 18,1). Toto je způsob křesťanského jednání: být stálí v modlitbě, abychom setrvali pevně ve víře a svědectví. Znovu však ve svém nitru slyšíme: „Ale, Pane, jak je možné neochabovat? Jsme přece lidé... také Mojžíš ochaboval.“ Je pravda, že každý se unaví. Nejsme však sami, jsme součástí Těla! Jsme součástí Kristova Těla, církve, jejíž paže jsou pozdviženy dnem i nocí k Nebi díky přítomnosti Zmrtvýchvstalého Krista a Jeho Svatého Ducha. A jedině v církvi a díky modlitbě církve můžeme ve víře a ve svědectví zůstat pevní.
V evangeliu jsme slyšeli Ježíšův příslib: Bůh se zastane svých vyvolených, kteří k Němu volají ve dne v noci (srov. Lk 18,7). Takové je tajemství modlitby: volat, neochabovat, a unavíš-li se, pros o pomoc, abys udržel pozdvižené paže. Toto je modlitba, kterou nám Ježíš zjevil a daroval v Duchu svatém. Modlit se neznamená utéci se do ideálního světa, uniknout do falešného egoistického poklidu. Naopak, modlit se znamená bojovat a nechat také Ducha svatého, aby se modlil v nás. Duch svatý nás učí se modlit, vede nás v modlitbě a umožňuje nám modlit se jako synové.
Svatými jsou muži a ženy, kteří plně proniknou do tajemství modlitby. Muži a ženy, kteří bojují modlitbou a dovolí Duchu svatému, aby se modlil a bojoval v nich; bojují až do konce všemi svými silami a vítězí. Nikoli však sami: Pán vítězí v nich a s nimi. Také těchto sedm svědků, kteří byli dnes kanonizováni, bojovalo dobrý boj víry a lásky modlitbou. Proto zůstali pevní ve víře a s velkodušným a věrným srdcem. Pro jejich příklad a na jejich přímluvu, ať Bůh dá také nám, ať jsme muži a ženami modlitby; ať dnem i nocí voláme k Bohu, neochabujeme a dovolíme Duchu svatému, aby se modlil v nás, a navzájem se modlitbou podpíráme, abychom vytrvali s pozdviženými pažemi, dokud nezvítězí Boží Milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
