Evangelium této neděle (
Lk 17,11-19) nás vybízí, abychom s úžasem a vděčností rozpoznávali Boží dary. Na cestě vstříc smrti a vzkříšení potkává Ježíš deset malomocných, kteří mu šli naproti a zdálky volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (v.13). Jsou nemocní a hledají někoho, kdo je uzdraví. Ježíš jim odpoví a řekne, aby šli a ukázali se kněžím, kteří byli podle Zákona kompetentní konstatovat eventuální uzdravení. Tím se neomezuje pouze na vyslovení příslibu, ale vystavuje jejich víru zkoušce. V té chvíli totiž ještě uzdraveni nebyli. Nabývají zdraví až během cesty, když uposlechnou Ježíšových slov. Všichni se rozradostněni ukáží kněžím a potom jdou svojí cestou. Zapomněli však na Dárce, tedy na Otce, který je uzdravil prostřednictvím Ježíše, svého Syna učiněného člověkem.
Jenom jeden byl výjimkou: Samaritán, cizinec, který žil na okraji vyvoleného lidu, téměř pohan! Tento muž se nespokojil s tím, že byl uzdraven svojí vírou, ale uvědomuje si, že toto uzdravení nabude své plnosti, až se vrátí zpět, vyjádří svoji vděčnost za obdržený dar a uzná v Ježíši pravého Kněze, který jej poté, co ho pozvedl a zachránil, může poslat na cestu a přijmout mezi svoje učedníky.
Jak důležité je umět děkovat a chválit Pána za to, co pro nás učinil! Můžeme se tedy ptát: jsme schopni říci děkuji? Kolikrát si v rodině, v komunitě a v církvi děkujeme? Kolikrát poděkujeme tomu, kdo nám pomohl, je nám v životě nablízku a doprovází nás? Často pokládáme všechno za samozřejmé! A tak je tomu také ve vztahu k Bohu. Je snadné jít za Pánem o něco poprosit. Avšak vrátit se a poděkovat? Proto Ježíš poukazuje na nepřítomnost devíti nevděčných malomocných: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (Lk 17,17-18).
V tento den Svatého roku je nám představen vzor, výjimečný vzor, ke kterému máme hledět: Maria, naše Matka, která po přijetí andělského zvěstování dává ze svého srdce vytrysknout zpěvu chval a díkůvzdání Bohu: „Velebí má duše Hospodina...“ Prosme Matku Boží, aby nám pomáhala chápat, že všechno je Boží dar, a umět děkovat. Potom bude naše radost úplná. Pouze ten, kdo dovede děkovat, zakouší plnost radosti.
K umění děkovat je zapotřebí také pokory. V prvním čtení jsme slyšeli o jedinečné události Námana, velitele vojska aramejského krále Arama (srov. 2 Král 5,14-17). Tento malomocný, aby se uzdravil, přijal radu svojí otrokyně a svěřil se prorokovi Elizeovi, kterého považoval za nepřítele. Náman je ochotný se pokořit. A Elizeus od něho nepožaduje nic, pouze mu poručí, aby se umyl ve vodách řeky Jordán. Tento pokyn Námana překvapil, ba dokonce rozhořčil: Copak může opravdu Boží muž požadovat takové banality? Chtěl se zprvu vrátit domů, ale potom svolil, vykoupal se v Jordánu a vzápětí byl uzdraven.
Mariino srdce - víc než každé jiné - je pokorné a schopné přijímat Boží dary. A Bůh, aby se stal člověkem, si zvolil právě ji, obyčejnou nazaretskou dívku, která nepřebývala v palácích moci a bohatství a nepodnikla nic mimořádného. Prospěje nám, budeme-li se ptát, zda jsme ochotni přijímat Boží dary anebo se raději uzavírat do materiálních jistot, do intelektuálních jistot a do jistot svých projektů.
Je příznačné, že Náman a Samaritán jsou oba cizinci. Kolik cizinců, patřících i k jiným náboženstvím, je nám příkladem v hodnotách, jež nezřídka zapomínáme nebo přezíráme! Ten kdo žije vedle nás, možná pohrdaný a marginalizovaný, protože je cizinec, nás může učit kráčet cestou, kterou chce Pán. Také Matka Boží spolu se svým ženichem Josefem zakusili, co znamená být daleko od své země. I Ona byla dlouhou dobu cizinkou v Egyptě, daleko od příbuzných a přátel. Její víra nicméně dokázala tyto obtíže přemoci. Držme se pevně této jednoduché víry svaté Matky Boží. Prosme Ji, abychom se uměli stále vracet k Ježíši a projevovat Mu svoji vděčnost za četná dobra Jeho milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
