Mezi mnoha poklady této nádherné země vynikají hodnoty žen. „Mnohem více jich miluje Pána Boha než muži“ (
Autobiografické spisy, A, VI,
Dějiny duše, Karmelitánské nakladatelství, Vimperk 1991, str. 137), jak napsala svatá Terezie od Dítěte Ježíše, jejíž památku si dnes připomínáme. Tady v Gruzii je mnoho žen a matek, které uchovávají a předávají víru, kterou v této zemi zasela svatá Nina, a přinášejí čerstvou vodu Boží útěchy do vyprahlých a konfliktních situací.
To nám pomáhá chápat krásu toho, co dnes říká Pán v prvním čtení: „Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším“ (Iz 66,13). Jako na sebe matka bere tíhu a námahy svých dětí, tak má Bůh v oblibě brát na sebe naše hříchy a náš nepokoj; On, který nás zná a nekonečně miluje, vnímá naši modlitbu a dovede osušit naše slzy. Když na nás pohlédne, vždycky je dojat a jihne hlubokou láskou, neboť i přes zlo, jehož jsme schopni, jsme stále jeho dětmi; touží nás vzít do náruče, chránit, vysvobozovat z nebezpečí a zla. Nechme ve svém srdci znít tato slova, kterým se k nám dnes obrací: „Jako matka vás potěším.“
Útěcha, které je nám uprostřed neklidného života zapotřebí, je právě Boží přítomnost v srdci. Jeho přítomnost v nás je totiž pramenem pravé útěchy, která zůstává, osvobozuje od zla, přináší pokoj a rozmnožuje radost. Chceme-li tedy žít v útěše, je třeba, abychom v životě dělali místo Pánu. A poněvadž Pán v nás přebývá ustavičně, je třeba otevřít mu brány a nenechávat jej venku. Existují brány útěchy, které je třeba nechávat stále otevřené, protože Ježíš jimi rád vstupuje: evangelium, které denně čteme a nosíme s sebou, tichá modlitba a adorace, zpověď, eucharistie. Těmito bránami vstupuje Pán a dává věcem novou chuť. Když se však brána srdce zavře, Jeho světlo nevstoupí a ocitáme se v temnotě. Zvykáme si pak na pesimismus, na nezdary a na skutečnosti, které se nikdy nemění. A nakonec se uzavíráme do smutku, v podzemí úzkosti, osamoceni v sobě. Pokud však otevřeme brány útěchy dokořán, vejde světlo Páně!
Bůh nás však neutěšuje pouze v srdci; prostřednictvím proroka Izaiáše totiž dodává: „V Jeruzalémě naleznete útěchu“ (66,13). V Jeruzalémě, tedy v Božím městě, ve společenství: když jsme jednotní a máme mezi sebou společenství, působí Boží útěcha. Útěcha je v církvi, která je domovem útěchy: tady si Bůh přeje těšit. Můžeme se ptát: Jsem já jako součást církve nositelem Boží útěchy? Dovedu přijímat druhého jako hosta a potěšit toho, koho najdu znaveného a zklamaného? Křesťan, třebaže trpí zármutkem a sklíčeností, je neustále povolán vlévat naději tomu, kdo rezignoval, povzbuzovat malomyslného, přinášet Ježíšovo světlo a vřelost Jeho přítomnosti a občerstvovat Jeho odpuštěním. Mnozí strádají, procházejí zkouškami a nespravedlnostmi, žijí znepokojeni. Je zapotřebí pomazání srdce, Pánovy útěchy, která neodnímá problémy, ale dává sílu lásky, jež dovede bolest nést v pokoji. Přijímat a přinášet Boží útěchu – toto poslání církve je naléhavé. Drazí bratři a sestry, vnímejme, že jsme povoláni k tomu: nezkamenět v tom, co se kolem nás nedaří, a nermoutit se nesouladem, který mezi sebou pozorujeme. Neprospívá zvykat si na uzavřené církevní „mikroklima“; je užitečné sdílet široké a otevřené horizonty naděje, žít pokornou odvahu otevírání bran a vycházení ze sebe.
Existuje však jedna základní podmínka pro přijetí Boží útěchy, kterou nám dnes připomíná Boží slovo: být nepatrní jako děti (srov. Mt 18,3-4), být „jako dítě na matčině klíně“ (Žl 130,2). Nepatrnost srdce je nezbytná k přijetí Boží lásky. Jedině jako maličcí totiž můžeme přebývat v mateřské náruči.
Kdo se poníží jako dítě – říká nám Ježíš – „ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,4). Pravou velikostí člověka je, učiní-li se maličkým před Bohem. Nelze totiž poznat Boha vznešenými myšlenkami a zevrubným studiem, nýbrž nepatrností pokorného a důvěřivého srdce. Abychom byli velicí před Nejvyšším, netřeba hromadit pocty a vážnost, majetek a pozemské úspěchy, nýbrž oprostit se od sebe. Dítě je vlastně tím, kdo nemá co dát a všechno přijímá. Je křehké, závislé na tatínkovi a mamince. Kdo se stává maličkým jako dítě, je ochuzen o sebe, ale oplývá Bohem.
Děti, které nemají problémy s chápáním Boha, nás učí mnohému: říkají, že On činí veliké věci s tím, kdo mu neodporuje, je prostý a upřímný, není dvojaký. Ukazuje nám to evangelium, kde se dějí divy s nepatrnými věcmi: s několika chleby a dvěma rybami (srov. Mt 14,15-20), s hořčičným zrnkem (srov. Mk 4,30-32), s pšeničným zrnem, které odumírá v zemi (srov. Jan 12,24), s jedním podaným pohárem vody (srov. Mt 10,42), s dvěma drobnými mincemi chudé vdovy (srov. Lk 21,1-4), s nepatrností Marie, služebnice Páně (srov. Lk 1,46-55).
Taková je překvapující velikost Boha, který je plný překvapení a miluje překvapení. Nikdy po nich nepřestávejme toužit a důvěřovat v Boží překvapení! A vhodně nám připomene, že jsme vždycky a především Jeho děti: nikoli pány života, nýbrž děti Otce; nikoli autonomní a soběstační dospělí, nýbrž stále potřebujeme být vzati do náruče a přijímat lásku a odpuštění. Blahoslavené jsou ty křesťanské komunity, které žijí touto ryzí evangelní jednoduchostí! Chudé na prostředky, bohaté Bohem. Blahoslavení jsou pastýři, kteří se nevezou na logice mondénního úspěchu, ale sledují zákon lásky: přívětivost, naslouchání a službu. Blahoslavená církev, která se nesvěřuje kritériím funkčnosti a organizační efektivnosti a nestará se o návratnost. Malé gruzínské stádce, věnující se činorodé lásce a formaci, přijmi pobídku Dobrého Pastýře, svěř se Mu, aby tě vzal na ramena a potěšil tě!
Chtěl bych shrnout tyto myšlenky několika slovy svaté Terezie od Dítěte Ježíše, kterou si dnes připomínáme. Ona nám ukazuje „malou cestu“ k Bohu, „odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce“, protože „Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost“ (Autobiografické spisy, rukopis B, tamt., str. 182). Bohužel však – psala tehdy, ale platí to i dnes – Bůh „nalézá málo srdcí, která se mu bezvýhradně odevzdávají, která chápou celou něhu jeho nekonečné lásky!“ (tamt., str.183). Mladá světice a učitelka církve však byla expertkou na „vědu lásky“ (tamt.) a učí nás, že „dokonalá láska záleží v tom, abychom snášeli chyby druhých, abychom se nedivili jejich slabostem, povzbudili se nejmenšími úkony ctností, které u nich vidíme“; a současně nám připomíná, že „láska nesmí zůstat uzavřena na dně srdce“ (tamt., rukopis C, str. 215). Prosme dnes všichni společně o milost jednoduchého srdce, které věří a žije v mírné moci lásky; prosme, abychom žili klidnou a naprostou důvěrou v Boží milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie