(srov.
Mt 11,2-6)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Slyšeli jsme úryvek z Matoušova evangelia (11,2-6). Záměrem evangelisty je uvést nás hlouběji do Ježíšova tajemství, abychom pochopili jeho dobrotu a jeho milosrdenství. Epizoda je následující: Jan Křtitel, který byl ve vězení, posílá svoje učedníky za Ježíšem, aby mu položili velmi přímočarou otázku: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (v.3) Měl temnou chvíli... Křtitel dychtivě očekával Mesiáše a ve svých kázáních jej barvitě vylíčil jako soudce, který konečně ustanoví Boží království, očistí svůj lid, odmění dobré a potrestá zlé. Kázal: „Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce bude poražen a hozen do ohně“ (Mt 3,10). Ježíš však nyní svoje veřejné poslání zahájil v jiném stylu; Jan se trápil, protože se ocitl ve dvojí temnotě: v temnotě vězeňské kobky a v temnotě srdce. Nechápe tento Ježíšův styl a chce vědět, zda Ježíš je opravdu Mesiášem anebo je třeba očekávat někoho jiného.
Ježíšova odpověď na první pohled nekoresponduje s Křtitelovou otázkou. Ježíš totiž říká: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (v.4-6). Tady jasně vychází najevo úmysl Pána Ježíše, který odpovídá, že je konkrétním nástrojem Otcova milosrdenství, jde vstříc všem, přináší útěchu a spásu a tímto způsobem ukazuje Boží soud. Slepí, chromí, malomocní a hluší dostávají znovu svoji důstojnost a nejsou už z důvodu své nemoci odepsáni; mrtví se vracejí do života a chudým je hlásána radostná zvěst. Toto je syntéza Ježíšova jednání a tímto způsobem Ježíš zviditelňuje a zhmotňuje jednání samotného Boha.
Poselství, které tímto podáním Kristova života dostává církev, je velmi jasné. Bůh neposlal svého Syna na svět potrestat hříšníky, ani potřít ničemníky. Jim je naopak adresována výzva k obrácení, aby pohledem na znamení božské dobroty mohli znovu nalézt cestu zpět. Jak praví Žalm: „Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit“ (130,3-4). Spravedlnost, kterou Křtitel kladl do středu svých kázání, se v Ježíši projevuje především jako milosrdenství. Pochybnosti Předchůdce jenom předjímají rozčarování, které Ježíš vyvolá svými pozdějšími činy a slovy. Tak se stává srozumitelným vyústění Ježíšovy odpovědi, když říká: „A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (Mt 11,6). Pohoršení znamená „překážku“. Ježíš tedy varuje před zvláštním nebezpečím: pokud jsou Jeho skutky milosrdenství pro někoho překážkou na cestě víry, znamená to, že má falešnou představu o Mesiáši. Avšak blahoslavení jsou ti, kdo tváří v tvář Ježíšovým skutkům a slovům velebí nebeského Otce.
Ježíšovo varování je aktuální neustále. Také dnes si člověk vytváří obrazy Boha, které mu brání zakoušet Jeho reálnou přítomnost. Někteří si upravují víru podle sebe, čímž redukují Boha do těsného prostoru svých vlastních přání a přesvědčení. Takováto víra však není obrácením k Pánu, který se zjevuje, ale naopak překážkou, která Bohu znemožňuje podněcovat náš život a naše svědomí. Jiní redukují Boha na falešnou modlu; používají Jeho svaté jméno k ospravedlnění vlastních zájmů či dokonce nenávisti a násilí. Pro jiné je Bůh zase psychologickým útulkem, ve kterém hledají bezpečí v těžkých chvílích: je to do sebe zhroucená víra, neprostupná síle milosrdné Ježíšovy lásky, která přivádí k bratřím. Další považují Krista pouze za dobrého mistra morálního učení, za jednoho z mnoha v dějinách. Někdo přiškrcuje víru na čistě soukromnický vztah ke Kristu, čímž anuluje její misijní pobídku schopnou proměňovat svět a dějiny. My křesťané věříme v Boha Ježíše Krista a naší touhou je růst v živé zkušenosti tajemství Jeho lásky. Snažme se tedy nepřekážet působení milosrdného Otce, nýbrž prosme o dar velké víry, abychom se také my stali znamením a nástrojem milosrdenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
