Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (
Lk 11,1-13) podává v úvodu scénu, jak se Ježíš v ústraní o samotě modlí. Když přestane, učedníci jej žádají: „Pane, nauč nás modlit se“ (v.1). On jim odpověděl: „Když se modlíte, říkejte: »Otče«...“ (v.2) Toto slovo je „tajemstvím“ Ježíšovy modlitby a klíčem, který nám On sám odevzdává, abychom mohli také navazovat onen vztah důvěrného dialogu s Otcem, který provázel a nesl celý Jeho život.
K oslovení „Otče“ připojuje Ježíš dvě prosby: „posvěť se jméno tvé“ a „přijď království tvé“ (v.2). Ježíšova modlitba a tedy křesťanská modlitba nejprve dělá místo Bohu, kterého nechává, aby v nás projevil Svoji svatost a dal přijít Svému království v možnosti uplatňovat svrchovanost Své lásky v našem životě. V modlitbě, kterou nás učí Ježíš, následují další tři prosby. Vyjadřují naše základní potřeby: chléb, odpuštění a pomoc v pokušeních (srov. 3-4). Nelze žít bez chleba, nelze žít bez odpuštění a nelze žít bez pomoci Boží v pokušeních.
Chléb, o který nás Ježíš nechává prosit, je potřebou, nikoli nadbytkem; je to chléb poutníků, to, co se náleží, chléb, který se nestřádá, neplýtvá se jím a není nám na naší cestě přítěží. Odpuštěním je především to, které přijímáme od Boha my sami. Jedině vědomí, že jsme hříšníci, kterým se dostalo odpuštění od nekonečného Božího milosrdenství, nás může uschopnit ke konkrétním skutkům bratrského smíření. Poslední prosba „neuveď nás v pokušení“ vyjadřuje, že jsme si vědomi svého stavu, ve kterém jsme nepřetržitě vystaveni úkladům zla a zkaženosti. Všichni víme, co je to pokušení!
Ježíšovo učení o modlitbě pak pokračuje dvěma podobenstvími, ve kterých si Ježíš bere za vzor vztah přítele k příteli a otce ke svému dítěti (srov. 5-12). Obě podobenství nás učí plné důvěře v Boha, který je Otcem. On zná naše potřeby lépe než my, ale chce, abychom mu je odvážně a naléhavě předkládali, protože v tom spočívá naše účast na Jeho díle spásy. Modlitba je v našich rukou prvním a principiálním „pracovním nástrojem“! Naléhavou prosbou k Bohu nepřesvědčujeme Boha, nýbrž posilujeme svoji víru a svoji trpělivost, to znamená svoji schopnost zasazovat se spolu s Bohem za věci, které jsou opravdu důležité a nezbytné. V modlitbě jsme dva: Bůh a já společně bojujeme za důležité věci. Mezi ně patří jedna, která je důležitější než všechny ostatní, ale o kterou skoro nikdy neprosíme, a tou je Duch svatý. Ježíš říká: „Jestliže vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (v.13). Duch svatý. Máme prosit, aby k nám přišel Duch svatý! K čemu je Duch svatý? K tomu, abychom žili dobře a moudře a s láskou plnili Boží vůli. Bylo by krásné, kdyby tento týden každý z nás prosil Otce: „Otče, dej mi Ducha svatého!“
Matka Boží nám to dokazuje celým svým životem, protože byla cele proniknuta Božím Duchem. Ona ať nám pomůže prosit Otce spolu s Ježíšem, abychom žili nikoli mondénním způsobem, nýbrž podle evangelia, vedeni Duchem svatým.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
