Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Podpora náležité formace, specifická kriteria autonomie ženských kontemplativních řeholí a sdružování klášterů – to jsou některé z bodů apoštolské konstituce papeže Františka Vultum Dei quaerere – Hledání Boží tváře, která je věnována kontemplativnímu životu ženských řeholí a která byla dnes zveřejněna. Dokument podepsaný o slavnosti sv. Petra a Pavla (29.6.2016) obsahuje 12 reflexí o kontemplativním životě všeobecně a je zakončen 14 specifickými ustanoveními.

Kontemplativní duše jsou majáky a pochodně, které vedou a provázejí lidstvo na jeho cestě – takto chápe toto specifické povolání Petrův nástupce. „Ve světě, který někdy i bezděčně hledá Boha – píše papež – se zasvěcené osoby ve svém hledání nikdy nesmějí zastavit a neustále nést současnému světu evangelium.“ Papež povzbuzuje kontemplativní sestry k „houževnatému překonávání pokušení, zvláště těch, která vedou k apatii, rutině, demotivaci a paralyzující omrzelosti (akédia)”

Papež v dokumentu rozlišuje dvanáct témat kontemplativního života. Prvním je formace „vyžadující ustavičnou konverzi” a také přiměřenou dobu v délce devíti až dvanácti let. Kláštery „mají věnovat velkou pozornost rozlišování duchovních povolání a nenechat se strhnout pokušením počtů a výkonnosti. Mízou zasvěceného života, zdůrazňuje za druhé nová apoštolská konstituce, je modlitba, která nesmí být prožívána jako „stahování se do sebe”, nýbrž jako „rozšiřování srdce, aby objímalo celé lidstvo”, zvláště trpící.

Třetím tématem je Boží Slovo podávané v lectio divina, jež má kontemplativním sestrám udávat osobní i komunitní rytmus každého dne, aby se pak přetvořilo v actio, „v dobročinnou lásku darující se druhým”. Za čtvrté papež zdůrazňuje svátosti eucharistie a smíření, navrhuje „prodlužovat slavení eucharistie adorací”, žít zpověď jako „privilegovanou příležitost ke kontemplaci milosrdné Otcovy tváře” a stávat se tak „nástrojem smíření, odpuštění a pokoje, kterého má dnešní svět obzvláště zapotřebí”.

Pátým tématem nového papežského dokumentu je komunitní život sester, který je svědectvím více než nutným „ve společnosti poznamenané rozděleními a nerovnostmi”. „Je možné a krásné společně žít – píše papež – navzdory generačním, formačním a kulturním rozdílům, protože jednota a společenství neznamenají uniformitu”. Šesté téma se týká autonomie klášterů. „Třebaže je zapotřebí stability, jednoty a kontemplace komunity, neznamená autonomie nezávislost či izolaci” – píše papež a povzbuzuje kontemplativní sestry, aby „nepodléhali chorobě sebevztažnosti”.

Sedmým tématem je klauzura a sdružení jednotlivých klášterů, které sdílejí stejné charizma. Papež poznamenává, že „sdružení klášterů zaměřené na podporu kontemplativního života, pomoc ve formaci a konkrétní potřeby klášterů je třeba usnadňovat a rozšiřovat.” Osmé téma se týká klauzury, která je „znamením výlučného sjednocení nevěsty církve s jejím Pánem”.

Papež dále podtrhuje důležitost práce, kterou kontemplativní sestry „vykonávají věrně a zbožně, aniž by se nechaly podmiňovat mentalitou výkonnosti a aktivismu soudobé kultury”. Práce má být pojímána jako „služba lidstvu a solidarita s chudými”. V souvislosti s prací poukazuje nový dokument o kontemplativním životě ženských řeholí na mlčení. Mlčení chápané jako „naslouchání a ruminatio (žvýkání) Slova, oproštění se od sebe a vytváření prostoru přijetí; mlčení bohaté láskou, jež naslouchá Bohu i křiku lidstva”.

Jedenácté téma věnuje papež sdělovacím prostředkům, které „mají v době společenských změn a digitální kultury rozhodující vliv na formaci myšlení a vztah ke světu.” Papež František je označuje za „užitečné nástroje pro formaci a komunikaci”, vybízí však kontemplativní sestry k „rozvážnému rozlišování”, aby se tyto prostředky „nestaly příležitostí k nezřízenosti a vyhýbání se komunitnímu životu, nepůsobily škodu povolání a nepřekážely v kontemplaci”.

Posledním tématem je askeze, tedy „výmluvné znamení věrnosti v globalizovaném světě, který nemá kořeny”; „příklad, který ukazuje lidstvu poznamenanému a sužovanému četnými rozděleními, jak být bližním druhých lidí i uprostřed rozdílů, napětí, konfliktů a křehkostí.“ „Askeze není útěk před světem ze strachu – zdůrazňuje papež – protože mnišky zůstávají ve světě, aniž by byly ze světa”. „Neustále se u Pána za lidstvo přimlouvají a naslouchají volání těch, kdo jsou obětí skartační kultury; jsou »žebříkem«, po kterém Bůh sestupuje k člověku a člověk vystupuje k Bohu.“

Závěrečné dispozice apoštolské konstituce o kontemplativním životě ženských komunit jsou rozděleny do 14 článků, které shrnují právními termíny dřívější vyjádření papeže v této věci. Například článek č. 3 stanovuje, že „je třeba absolutně zamítnout nábor kandidátek z jiných zemí za účelem zachování a přežití kláštera”. Článek č.8 vypočítává náležitosti nezbytné pro právní autonomii komunity, např. schopnost poskytovat formaci a řídit řád, začlenění do místní církve a možnost obživy. Pokud takovéto náležitosti chybí, pak má Kongregace pro instituty zasvěceného života „zvážit ustanovení komise ad hoc za účelem revitalizace kláštera nebo jeho uzavření”.

Článek č. 9 nového papežského dokumentu zdůrazňuje, že „všechny kláštery mají být součástí nějakého sdružení”. Pokud nějaký klášter nemá takovou možnost, stanovuje apoštolská konstituce povinnost kláštera požádat o povolení Apoštolský stolec, kterému náleží „příslušné rozlišení”. Poslední článek konstituce Vultum Dei quaerere pověřuje Kongregaci pro instituty zasvěceného života, aby pro jednotlivé ženské komunity kontemplativního života vydala podle jejich konkrétních charizmat příslušné aplikační směrnice.

(mig)