Nový portál Vatikánského rozhlasu

Arménskému národu přeji, aby nalezl „spravedlnost a mír“, Evropě pak, aby dospěla k nové jednotě po brexitu, řekl papež František v dialogu s novináři během zpátečního letu z Jerevanu do Říma. Tisková konference se dotkla i dalších témat – od ekumenických vztahů a přítomnosti emeritního papeže ve Vatikánu přes ustavení komise o jáhenské službě žen až po termín „genocida“, který papež během arménské cesty opakovaně neváhal užít. První otázku jako obvykle kladl zástupce hostitelské země, Arthur Grygorian z arménské veřejnoprávní televize.

“Svatý otče, je známo, že máte arménské přátele a že jste měl kontakty s arménskou komunitou v Argentině. Za poslední tři dny jste se takříkajíc dotknul arménského ducha. Co cítíte a vnímáte? Jaké poselství máte pro nás, Armény, a jak se modlíte za naši budoucnost?“

1. O vztahu k arménské mentalitě

Papež: „Hm, nejprve tedy mysleme na budoucnost a pak se vraťme do minulosti. Přeji vašemu národu, který je velmi odvážný, spravedlnost a mír a také se za ně modlím. Modlím se, aby našel spravedlnost a pokoj. Vím, že mnozí na tom pracují, a velmi mne potěšilo, když jsem minulý týden uviděl fotografii prezidenta Putina spolu s arménským a ázerbajdžánským prezidentem, což znamenalo, že spolu přinejmenším mluví. A co se týče vztahu k Turecku – prezident republiky o něm v uvítacím projevu jasně mluvil. S odvahou řekl: Hledejme shodu a odpuštění, hleďme do budoucnosti. To je skutečně velká odvaha, protože váš národ hodně vytrpěl! Obrazem arménského národa, který mi přišel na mysl, když jsem se dnes modlil, je skálopevný život a mateřská něha. Tento národ nesl kříže – avšak kříže z kamene, které jsou dodnes viditelné! – nikdy ale neztratil něhu, umění, hudbu – ony tak stěží pochopitelné čtvrttóny – a velikou genialitu… Národ, který ve svých dějinách hodně vytrpěl a pouze víra jej udržela na nohou. Skutečnost, že Arménie byla první křesťanská země, totiž není postačující – byla to první křesťanská země, protože jí Pán požehnal, protože měla světce, svaté biskupy, mučedníky…Proto si v projevech odporu nasadila takříkajíc kamennou kůži, ale nikdy neztratila něhu mateřského srdce, protože Arménie je také matka. Tolik k druhé části otázky a nyní přejděme k první. Ano, s Armény jsem měl mnoho kontaktů, chodil jsem na jejich bohoslužby. Měl jsem mnoho arménských přátel a – přestože to většinou ve volném čase nedělám – chodil jsem k nim na večeři – a ty jsou u vás vydatné! Jsem velkým přítelem jak arcibiskupa Kissaga Mouradiana z arménské apoštolské církve, tak katolického arcibiskupa Boghossiana. Jak jsem v té době pochopil, je pro vás důležitější příslušnost k arménskému národu, než příslušnost k jedné či druhé církvi. Dnes mne pozdravil jeden Argentinec z arménské rodiny, kterého tamní arcibiskup při bohoslužbě vždy posadil vedle mne, aby mi vysvětloval obřad anebo slova, kterým jsem nerozuměl. Jedna, dva, tři – začněme od trojky…Thank you.“

S dalším dotazem vystoupila arménská novinářka Jeanine Paloulianová z listu frankofonní diaspory „Nouvelles d´Armenie“:
“Svatý otče, při ekumenickém modlitebním setkání jste mladé lidi vyzval, aby se zasadili o smíření Arménie s Tureckem a Ázerbájdžánem. Chtěla bych se vás zeptat – vzhledem k tomu, že se chystáte také do Ázerbájdžánu – jak nám Svatý stolec může konkrétně pomoci, abychom v tomto směru pokračovali. Jaká jsou tu konkrétní znamení? Učinil jste je v Arménii, jaká učiníte v Ázerbájdžánu?“

2. O smíření Arménie s Tureckem a Ázerbájdžánem

Papež: „K Ázerbájdžáncům budu mluvit o pravdě, o tom, co jsem viděl, o tom, co slyším. Samozřejmě je také povzbudím. Setkal jsem se s jejich prezidentem a mluvil jsem s ním. Řeknu jim také, že válčit kvůli malému kousku země – protože takový ve skutečnosti je – považuji za cosi obskurního. Říkám to ale všem – jak Arménům, tak Ázerbajdžáncům. Možná nemohou nalézt způsob, jak mír uzavřít, a na tom je třeba pracovat. Nevím, co více bych měl říci. Vyslovím to, co v onu chvíli budu mít na srdci, ale vždy z kladného úhlu pohledu, ve smyslu hledání řešení, která by byla průchodná a dovedla by dál.“

Poté se ujal slova Jean-Louis de la Vaissière z agentury France Presse, který promluvil také jménem Sébastiena Maillarda z deníku La Croix. Oba odcházejí z místa vatikánských korespondentů.
“Chtěli bychom vám ze srdce poděkovat za jarní vánek, který proudí církví. A pak jedna otázka: Proč jste se při promluvě v prezidentském paláci rozhodl, že doplníte slovo „genocida“? Myslíte si, že je užitečné, aby v souvislosti s touto bolestnou otázkou zavládl v oné komplikované oblasti pokoj?“

3. O genocidě

Papež: „Děkuji. Když se v Argentině mluvilo o vyhlazování Arménů, vždy se užívalo slova „genocida“. V buenosaireské katedrále jsme na třetí oltář v levé lodi umístili kamenný kříž na památku „arménské genocidy“. Na inauguraci přišli dva arménští arbiskupové – apoštolské a katolické církve. Arcibiskup apoštolské církve pak v katolickém kostele sv. Bartoloměje dal vybudovat oltář věnovaný tomuto světci…Jiné slovo (než genocida) jsem nikdy neznal, přicházím s ním. Až po příjezdu do Říma jsem zaslechl jiné termíny jako „Velké zlo“ anebo „strašná tragédie“ – původní arménský výraz ale neumím vyslovit. Říkají mi, že mluvit o „genocidě“ je urážlivé a že je třeba používat ten druhý termín. Odjakživa jsem mluvil o třech genocidách minulého století – vždy o třech. První byla arménská, druhou způsobil Hitler a třetí Stalin. Jsou tři. A pak existují také jiné menší genocidy, kupříkladu v Africe, ale v souvislosti se dvěma světovými válkami zůstávají tyto tři. Zeptal jsem se tedy, proč nemohu používat slovo genocida. Řekli mi, že podle některých názorů není pravda, že tu došlo k genocidě. Jiný člověk – právník – mi sdělil něco velmi zajímavého: Slovo genocida, vysvětloval, je odborný výraz, který není synonymem „vyvražďování“. Je možné mluvit o vyhlazování, avšak potvrzení genocidy obnáší povinnost reparací a podobně…To mi tedy řekl jeden právník. Když jsem si vloni připravoval promluvu (ke stému výročí genocidy Arménů, pozn. překl.), všiml jsem si, že sv. Jan Pavel II. použil oba dva termíny – „Velké zlo“ i „genocida“. A mezi uvozovkami jsem ho tedy citoval. Nemělo to dobrý dopad – turecká vláda vydala prohlášení, během několika dní odvolala svého velvyslance – což je výborný člověk, pozval nás do Turecka! – který se opět vrátil před pár měsíci. Nastalo tedy období velvyslaneckého půstu (smích), ale právo na to má – právo na protest máme všichni, ne? Promluva v prezidentském paláci zprvu toto slovo neobsahovala – odpovím, proč jsem je dodal. Poté, co jsem vyslechl prezidentův projev, po svých minulých zkušenostech s tímto slovem a poté, co jsem je veřejně vloni vyslovil v bazilice sv. Petra, by vyznělo velmi podivně, kdybych alespoň nevyslovil totéž. Chtěl jsem nicméně zdůraznit ještě něco jiného a domnívám se, že jsem řekl: „Při této genocidě, stejně jako při dalších dvou, velké světové mocnosti odvracely zrak“. V tom spočívá obvinění. Za druhé světové války měly některé mocnosti fotografie železniční trati, která vedla do Auschwitz – mohly ji bombardovat, ale neudělaly to. Dám příklad – proč nikdo nemluví o arménské genocidě v kontextu první světové války a v rámci druhé světové války se mluví o střetu Hitlera se Stalinem a Jaltské konferenci, ale nikoli o lágrech?
To je nutné vyzdvihnout a klást historické otázky: Proč jste to vy, mocnosti, neudělaly? Neobviňuji, ptám se…Je to zajímavé – pohledy byly upřené na válku a mnoho dalšího, ale onen národ? A pak – nevím, zda je to pravda, a velmi by mne těšilo, kdybych se to dozvěděl – Hitler prý pronesl, když pronásledoval Židy: „Kdo si dnes vzpomene na Armény? Připravme stejný konec Židům!“. Možná to není pravda, nýbrž pouhý klep, v každém případě jsem to zaslechl. Ať se tím zabývají historici a zjistí, zda je to tak. Myslím, že jsem odpověděl. Ono slovo (genocida) jsem však nikdy neřekl v urážlivém duchu, spíše ve snaze o objektivitu.“

Elisabetta Piqué z latinskoamerického deníku La Nación přiměla papeže okomentovat nedávný rozhovor s osobním sekretářem Benedikta XVI., mons. Gänsweinem, který mluvil o sdílení petrovské služby mezi aktivním a kontemplativním papežem. „Jsou tedy dva papežové?“ – zeptala se.

O Benediktu XVI.

Papež: „V církvi byla doba, kdy existovali tři papežové! Nečetl jsem zmíněné tvrzení, protože jsem neměl čas. Benedikt je emeritní papež. On sám 11. února (2013) jasně řekl, že 28. února odstupuje a že odchází do ústraní, aby pomáhal církvi modlitbou. Benedikt XVI. žije v klášteře a modlí se. Mnohokrát jsem jej byl navštívit nebo mu telefonoval.. Před několika dny mi poslal dopis, který nese jeho podpis a ve kterém mi přeje šťasnou cestu. A jednou či vícekrát jsem řekl, že považuji za milost mít v domě „moudrého dědu. Řekl jsem to i před ním a on se tomu směje. On je pro mne emeritní papež a moudrý „děd“. Je to muž, který mi hlídá záda svojí modlitbou. Nikdy nezapomenu na onu promluvu, kterou měl 28. února (2013). »Jeden z vás se určitě stane mým nástupcem, kterému již nyní slibuji poslušnost« - řekl a tak učinil. Potom jsem slyšel, ale nevím, zda je to pravda – zdůrazňuji, že jsem slyšel, možná jsou to řeči, ale odpovídají jeho charakteru – že totiž někdo si k němu přišel stěžovat: „Tenhleten nový papež atd.“ A on je vyprovodil ven! Tím nejlepším bavorským stylem: slušně, ale vyprovodil je: Pokud to není pravda, tak je to také dobře. Tento muž je však takový, je to správný, čestný a poctivý muž. Emeritní papež. Nevím, jestli si vzpomínáte, jak jsem jednou veřejně poděkoval – bylo to myslím také na palubě letadla – za to, že Benedikt otevřel dveře pro emeritního papeže. Před sedmdesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes už jsou. Copak lze spolu s prodlužováním věku mít v církvi úřad i v pokročilém věku a se zdravotními obtížemi? A on odvážně, s odvahou, modlitbou, věděním a teologií rozhodl otevřít tyto dveře. A myslím, že je to pro církev dobré. Je však jen jeden papež. A dále – snad – jako u emeritních biskupů – neříkám, že jich bude mnoho, ale možná budou dva či tři emeritní papežové. Pozítří (v úterý 28.6.) bude 65. výročí jeho kněžského svěcení. Bude tam také jeho bratr Georg (jeho přítomnost ještě není potvrzena - pozn. vatikánského tiskového střediska), protože byli svěceni oba společně. A bude se konat malá připomínka spolu s představenými vatikánských úřadů a pár lidmi, jak si přeje. Tak to přijal, byť velmi zdráhavě, a já tam budu také. A něco také řeknu o tomto velkém muži modlitby, odvahy, kterým je emeritní, nikoli druhý papež. Je věrný svému slovu a je to Boží muž. Je velice inteligentní a pro mne je moudrý „děd“ v domě.“

Alexej Bukalov z ruské agentury Itar-Tass začal svoji otázku poděkováním za první návštěvu papeže na bývalém sovětské území. Jeho otázka se týkala všepravoslavného sněmu, jehož konání papež velice vítal také na setkání s patriarchou Kirillem. „Co soudíte o tomto sněmu v dnešní situaci?“ – zeptal se.

5. O všepravoslavném sněmu

Papež: „Můj úsudek je pozitivní! Byl to krok vpřed. Ne na sto procent, ale krok vpřed. Důvody proč někteří chybějí, jsou míněny upřímně, a časem mohou být vyřešeny. Ti čtyři, kteří se neúčastnili, chtěli sněm odložit na později. Myslím však, že první krok dělají, jak mohou. Jako děti, které nejprve chodí, jak mohou: po čtyřech, a nakonec učiní první kroky. Já jsem rád. Mluvili jsme o mnoha věcech. Myslím, že výsledek je pozitivní. Pouhá skutečnost, že se tyto autokefální církve sešly, aby si ve jménu pravoslaví pohlédly do tváří, společně se modlily, mluvily spolu, možná prohodily nějakou anekdotu. To je velice pozitivní. Děkuji Pánu. Příště se sejdou ve větším počtu. Buď požehnán Pán!“

Edward Pentin, national Catholic Register:
Svatý otče, zdá se, že stejně jako Jan Pavel II. podporujete Evropskou Unii: chválil jste evropský projekt, když jste nedávno přebíral Cenu Karla Velikého. Budí ve vás obavy to, že by Brexit mohl vést k desintegraci Evropy a možná i k válce?

6. Brexit

Papež: „Válka už v Evropě je! Je tu atmosféra roztržky a nejen v Evropě, nýbrž i v jednotlivých zemí. Vzpomeňme například na Katalánsko, na Skotsko v loňském roce... Nechci tvrdit, že tyto roztržky jsou nebezpečné, avšak musíme je dobře prozkoumat a dříve než učiníme kroky směrem k rozdělení, vést důkladné rozhovory a hledat schůdná řešení. Nezkoumal jsem podrobně, jaké důvody vedly k tomu, že se Spojené království odhodlalo k tomuto rozhodnutí. Některá rozhodnutí toho druhu – a myslím, že jsem o tom už kdesi mluvil – rozhodnutí o nezávislosti, jsou vedena touhou po emancipaci. Například všechny latinskoamerické země či africké státy se osamostatnily od madridské či lisabonské koruny, nebo v Africe od Paříže, Londýna, od Amsterodamu, Indonézie v první řadě... Emancipace je pochopitelnější, protože ji motivuje jistá kultura, určitý způsob myšlení. Oproti tomu při secesi (odtržení části území státu a vznik státu nového) – a nemluvím ještě o Brexitu – mám na mysli Skotsko, jde o to, čemu se začalo říkat „balkanizace“ – a nechci nikoho urazit, používám pouze slovo, které užívají politici. Nechci se nijak dotknout Balkánců! Jde tu v podstatě o secesi, nikoli emancipaci, a na jejím pozadí jsou různá podání skutečnosti, kultury, nedorozumění, ale také mnoho dobré vůle. Jednu věc bych chtěl říci jasně: pro mne jednota vždy znamená víc než konflikt, vždycky! Jednota i bratrství však mohou mít nejrůznější výraz. A tady se dostáváme k Evropské Unii: jistě je lepší než nepřátelství nebo distancování. Řekněme, že bratrství je lepší než distancování a mosty jsou lepší než zdi. To všechno nás má vést k zamyšlení. Jednotlivá země se může na věc dívat tak, že je v Evropské unii, ale chce si zachovat některé své věci, svou vlastní kulturu. Evropská unie by v sobě měla nalézt sílu – a nyní se dostávám k Ceně Karla Velikého – kterou měla ve svých počátcích. Jde o kreativitu a také o „zdravou nejednotnost“, totiž dopřávat větší nezávislost, větší svobodu jednotlivým unijním zemím. Promyslet jinou formu Unie, být kreativní. Jde o kreativitu v nacházení pracovních míst, v hospodářství. Dnešní tekutá ekonomie v Evropě má za následek, že například v Itálii 40% mladých lidí od pětadvaceti let nemá práci! Něco v té mohutné Unii nefunguje, ale nevylévejme s vaničkou i dítě... Snažme se věci zachraňovat a znovu vytvářet, protože nové tvoření lidských věcí – a také naší osobnosti, je proces, který má probíhat neustále. Dospívající člověk není totéž co dospělý nebo starý: je tímtéž i není tímtéž, neustále se znovu utváří. A to mu dává život a chuť žít, dává mu to plodnost. A to chci zdůraznit: dvě klíčová slova pro Evropskou unii dnes jsou kreativita a plodnost. V tom je výzva. Tak to přinejmenším vidím já.“

Tilamann Kleinjung – Adr (německý státní rozhlas):
Svatý otče, mluvil jste dnes o darech, které církve společně sdílí. Za čtyři měsíce pojedete do Lund připomenout 500. výročí reformace. Myslím, že by to mohla být vhodná chvíle nemluvit pouze o zraněních na obou stranách, ale uznat dary reformace a možná také - a to je heretická otázka – zrušit nebo odvolat exkomunikaci Martina Luthera či příležitost k nějaké podobné rehabilitaci.

7. O reformaci

Papež: Myslím si, že úmysly Martina Luthera nebyly pomýlené. Byl to reformátor, některé jeho metody snad nebyly správné, ale v té době – čteme-li například dějiny sepsané Pastorem, Němcem luteránského vyznání, který posléze konvertoval, když si uvědomil realitu oné doby, a stal se katolíkem – vídíme, že církev nebyla právě vzorem hodným následování. Byla v ní korupce, světskost, láska k penězům a k moci. A právě kvůli tomu on protestoval. Byl inteligentní a rozhodl se udělat krok vpřed, když si ospravedlnil důvody svého počínání.
Dnes jsou luteráni, katolíci a všichni protestanti zajedno ohledně učení o ospravedlnění. V tomto tak důležitém bodě se nemýlil. On vytvořil lék pro církev a tento lék se konsolidoval ve status quo, v disciplínu, způsob jak věřit, jak pracovat, v liturgickou praxi. Nebyl sám, byl tady Zwingli, Kalvín – a kdo stáli za nimi? Světští vládci: „cuius regio eius religio“. Musíme se přenést do onoho historického okamžiku, jsou to dějiny, které není snadné pochopit. Není to snadné a věci se vyvíjely dále. Dnes je mezi námi velmi dobrý dialog a dokument o ospravedlnění je jedním z nejbohatších ekumenických dokumentů, nejbohatších a nejhlubších. Jsou tady však rozdělení, která si nesou jednotlivé církve. V Buenos Aires byly dva luteránské církve a každá měla svůj pohled na věc, v samotné luteránské církvi není jednota. Sice se respektují, mají se rády (ale nedívají se na věci stejně). Tato různorodost nám všem možná hodně uškodila a dnes se snažíme najít cestu k setkání po 500 letech. Myslím, že se musíme společně především modlit. Modlitba je důležitá. Za druhé: pracovat společně pro chudé, pronásledované, pro mnoho lidí, kteří trpí, pro uprchlíky. Pracovat společně a společně se modlit. A teologové by měli společně zkoumat a hledat – ale to je dlouhá, předlouhá cesta. Jednou jsem v žertu řekl, že vím, kdy nadejde okamžik plné jednoty. „Den po příchodu Syna člověka!“... Není známo, kdy nám Duch svatý dá tuto milost. Než k tomu dojde, musíme se modlit, mít se rádi a pracovat společně, především pro chudé, pro trpící, pro mír a mnoho dalších věcí. Postupovat proti zneužívání lidí... Je mnoho věcí, ve kterých pracujeme ruku v ruce.“

Cécile Chambraud – Le Monde:
Svatý otče, před několika týdny jste mluvil o komisi, která by se zabývala tématem diákonek. Chtěla bych se zeptat, zda tato komise už vznikla a jaké otázky bude řešit. A další věc: stává se, že komise slouží k tomu, aby se na problémy pozapomnělo. Není to také tento případ?

8. O diákonkách a ženách vůbec

Papež: Jeden argentinský prezident říkal – a radil v tom smyslu dalším prezidentům – že pokud nechceš, aby se něco vyřešilo, máš vytvořit komisi! První, kdo byl touto zprávou překvapen, jsem byl já, protože rozhovor s řeholnicemi, který byl natočen a posléze zveřejněn v Osservatore Romano, byl v této věci úplně o něčem jiném: »Slyšely jsme, že v prvních stoletích existovaly jáhenky. Je možné toto téma prozkoumat? Ustanovit komisi?...« Nic víc. Takto se zeptaly, zdvořile a nejen zdvořile, ale také s láskou k církvi, jakou mají zasvěcené ženy. Já jsem pak vyprávěl, že jsem znal jednoho syrského teologa, který už zemřel a který připravil kritické vydání sv. Efréma v italštině. Jednou jsem s ním mluvil o diákonkách – když jsem přijížděl (do Říma) ubytovával jsem se na Via della Scrofa, kde on bydlel – a při snídani mi jednou řekl: »Ano, ale nevíme dobře, kým byly, zda měly svěcení....« Zcela jistě šlo o ženy, které pomáhaly biskupovi a pomáhaly mu ve třech věcech: za prvé při křtu žen, protože se křtilo ponořením, dále při pomazání žen před a po křtu a za třetí – a to působí úsměvně – když přišla žena za biskupem se střížností, že ji muž bije, biskup povolával některou z těchto diákonek, která prohlédla tělo ženy a hledala podlitiny, které by její slova dokázaly. Toto jsem řekl: »zda lze prostudovat« – »Ano, řeknu na Kongregaci pro nauku víry, aby se ustanovila tato komise«. A den na to (v novinách) čtu, že církev otevírá bránu jáhenkám! Opravdu jsem se trochu rozčílil na média, protože tohle není předávání pravdy lidem. Mluvil jsem s prefektem Kongregace pro nauku víry, který mě upozornil, že existuje studie (na toto téma) připravená Mezinárodní teologickou komisí v osmdesátých letech. Pak jsem hovořil s předsedkyní vyšších představených a řekl jsem jí: »Zašlete mi prosím seznam osob, které by podle vás mohly zasedat v této komisi.« A tento seznam mi přišel a podobný mi zaslal také prefekt. Nyní leží na mém psacím stole, abych sestavil tuto komisi. Myslím, že v 80. letech bylo toto téma dobře prostudováno a nebude tedy obtížné vrhnout světlo na tuto záležitost. Je tu však ještě jiná věc. Před rokem a půl jsem ustanovil komisi teoložek, které pracovali s kardinálem Rylkem (předsedou Papežské rady pro laiky) a udělaly pěkný kus práce. Myšlení žen je totiž velmi důležité. Pro mne není ani tak důležitá funkce, jakou žena zastává, jako její způsob myšlení. Žena myslí jinak než muž. A nelze dospět k dobrému rozhodnutí, k dobrému a spravedlivému, aniž by se vyslechl hlas žen. V Buenos Aires jsem se někdy radil se svými poradci, vyslechl jsem (jejich názor) na určité téma a pak jsem si zavolal nějaké ženy a ty viděli věci v jiném světle. A bylo to velice obohacující – a rozhodnutí pak bylo velmi přínosné a krásné. Chtěl bych se setkat s těmito teoložkami, které udělaly kus práce, která se ale teď zastavila, protože na dikasteriu pro laiky nyní probíhá změna, trasformuje se. A já tak trochu čekám, až toto proběhne, abychom pokračovali v této druhé fázi práce nad otázkou diákonek. Další věc ohledně žen- teologžek – a to bych chtěl zdůraznit: důležitější pochopit ženský způsob myšlení a pohledu na věci než funkce, kterou žena zastává. A zopakuji to, co vždycky říkám: Církev je žena je to „ona“. A není to „stará panna“, je to žena vdaná s Božím Synem, jejím Ženichem je Ježíš Kristus. Přemýšlejte o tom a pak mi řeknete, k čemu jste dospěla...“

Cindy Wooden – CNS, katolická agentura v USA
V minulých dnech německý kardinál Marx mluvil na velké a významné konferenci v Dublinu o církvi v moderním světě. Řekl tam, že katolická církev se má omluvit homosexuální komunitě, za marginalizaci těchto lidí. Ve dnech, které následovali po masakru v Orlandu, leckdo mluvil o tom, že křesťanská komunita má něco společného s nenávistí k těmto lidem. Co si o tom myslíte?

9. Omluvit se homosexuálům?

Papež: Zopakuji to, co jsem řekl už při své první cestě a také to, co říká Katechismus katolické církve: nemají být diskriminováni a musí být respektováni a pastoračně doprovázeni. Je možné odsuzovat – nikoli z ideologických důvodů, ale z důvodů řekněme politického chování, kvůli určitým manifestacím, až příliš urážlivým pro ostatní. To se však přímo netýká tohoto problému: je-li problémem člověk, který je v této situaci, který má dobou vůli a hledá Boha, kdo jsme my, abychom ho soudili? Musíme ho doprovázet dobře, v duchu toho, co říká katechismus. Je to zřejmé – Katechismus! Jsou tu pak tradice v některých zemích, v některých kulturách, které pohlížejí na tento problém s odlišnou mentalitou. Já si myslím, že církev by se nejen měla omluvit – jak řekl ten kardinál „marxista“ (dodal se smíchem o kardinálovi Marxovi – pozn.překl.) – tomuto člověku, který je gay a kterého urazila, ale má se omluvit také chudým, ženám a dětem zneužívaným při práci, omluvit se za to, že žehnala mnoha zbraním.... Církev se musí omluvit za to, že se mnohokrát nezachovala (jak měla). A když říkám „církev“, mám na mysli křesťany. Církev je svatá, my jsme hříšníci! Křesťané by se měli omluvit za to, že nedoprovázali mnoho různých situací, mnoho rodin... Vzpomínám si na kulturu v Buenos Aires, když jsem byl dítětem, na uzavřenou katolickou kulturu– odtud pocházím! Do domu rozvedené rodiny se nesmělo vstoupit! Mluvím o situaci před 80 lety. Kultura se, Bohu díky, změnila. Jako křesťané se musíme omluvit za mnoho věcí, nejen za toto. Jde o odpuštění a nejen omluvu! „Odpouštím, Pane!“ – to je slovo, na které zapomínáme. Nyní jsem tu za pastýře, a proto kážu! Je to pravda, mnohokrát kněz vystupoval jako pán a ne jako otec, kněz, který deptá a nikoli kněz, který objímá, odpouští, těší.... Ale takových je také mnoho! Mnoho nemocničních kaplanů, vězeňských kaplanů, mnoho svatých! Ale na ty není vidět, protože svatost je cudná, skrývá se. Naopak křiklavá je bezostyšnost, je křiklavá, a vystavuje se na odiv. V mnoha organizacích jsou lidé dobří a jiní nepříliš dobří, nebo lidé, kterým dáš naditou peněženku a oni se pak dívají jinam, jako mezinárodní mocnosti vůči třem genocidám. Také my křesťané – kněží, biskupové – jsme to dělali, ale my křesťané máme také Matku Terezu z Kalkaty a mnoho takových Terez z Kalkaty! Máme mnoho sester v Africe, mnoho laiků a mnoho svatých sezdaných párů! Zrno a koukol! Ježíš říká, že tak vypadá Království. Nesmíme se pohoršovat nad tím, že tomu tak je. Musíme se modlit, aby Pán působil tak, aby tento koukol vymizel a bylo více zrna. Život církve však vypadá takto. Nelze stanovovat hranice. Všichni jsme svatí, protože všichni máme ve svém nitru Ducha svatého, ale jsme – my všichni – hříšníci. Já jako první. Rozumíme si? Děkuji. Nevím, zda jsem odpověděl... Nejen omluva, ale odpuštění!“

Poslední otázku položil ředitel tiskového střediska, který obrátil pozornost k nadcházející cestě do Polska na Světové setkání mládeže v Krakově. V souvislosti s papežovou návštěvou v Památníku genocidy Arménů, kde papež nepronesl žádnou řeč, zmínil otec Federico Lombardi chystanou návštěvu v Auschwitz a Birkenau: „Slyšel jsem, že si přejete prožít tento moment v podobném ztišení, a chci se proto zeptat, zda pronesete nějakou promluvu anebo se budete pouze mlčky modlit?“

10. Chystaná návštěva v Auschwitz

Papež: „Před dvěma roky v Redipuglii na připomínce stého výročí Velké války jsem jednal podobně. V Redipuglii (na hřbitově) jsem setrval v tichu. Potom byla mše a na mši kázání, ale to byla jiná věc. Ztišení. Dnes ráno jsme viděli... Bylo to dnes? ( O. Lombardi: Ne, včera). Chtěl bych na toto místo hrůzy jít bez promluv, sám a jen s pár lidmi nezbytného doprovodu. .. Novináři tam jistě nějací budou. Ale bez nějakých pozdravů s někým apod. Ne, ne. Vstoupit sám a modlit se, aby mi Pán dal milost plakat.“

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky