Svatosti, drazí biskupové,
Drazí bratři a sestry,
Na závěr této vytoužené a pro mne nezapomenutelné návštěvy chci Pánu vyjádřit svůj dík a připojit se k velkému chvalozpěvu díkůčinění, jež stoupá od tohoto oltáře. Vaše Svatost mi v těchto dnech dnech otevřela dveře svého domu a zakusili jsme, „jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu“ (Žl 133,1). Setkali jsme se, bratrsky objali, společně modlili, sdíleli dary, naděje a starosti Kristovy církve, tlukot jejíhož srdce unisono vnímáme, přičemž věříme a cítíme, že je jedna. „Jen jedno tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro [...] Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech“ (Ef 4,4-6). Tato slova apoštola Pavla opravdu můžeme vzít za svá! Právě ve znamení svatých apoštolů jsme se setkali. Svatí Bartoloměj a Tadeáš, kteří jako první hlásali evangelium na této půdě, a svatí Petr a Pavel, kteří položili život za Pána v Římě, kralují s Kristem v nebi a zajisté se těší, když vidí naše sympatie a naše konkrétní touhy po plném společenství. Za toto vše děkuji Pánu, za vás a s vámi: Sláva Bohu!
V této božské liturgii stoupá k nebi slavnostní zpěv trisagion opěvující svatost Boha, sestupuje na zem hojné požehnání Nejvyššího na přímluvu Matky Boží, velkých světců a učitelů, mučedníků, a zejména těch četných mučedníků, které jste na tomto místě loni kanonizovali. Jednorozený, který zde sestoupil, žehná naší cestě. Duch svatý činí ze srdcí věřících jedno srdce a jednu duši: přichází nás znovuzaložit v jednotě. Proto bych Jej chtěl znovu vzývat nádhernými slovy vaší liturgie. Přijď, Duchu, Ty, „který se nepřetržitými vzdechy přimlouváš za nás u milosrdného Otce, Ty, který střežíš svaté a očišťuješ hříšníky“, sešli na nás svůj oheň lásky a jednoty, „ať tento oheň rozváže důvody našeho pohoršení“ (Řehoř z Nareku, Kniha nářků, 33,5) a především nedostatek jednoty mezi Kristovými učedníky.
Arménská církev ať putuje v pokoji a společenství mezi námi ať je plné. Ve všech ať povstane mocná touha po jednotě. Po jednotě, která nemá být „podrobením jednoho druhému, ani pohlcením, ale spíše přijetím všech darů, které dal Bůh každému, aby vyjevil celému světu velké tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého“ (Slova Svatého otce při božské liturgii, patriarchální kostel sv. Jiří, Istanbul, 30. září 2014).
Přijměme volání svatých, slyšme hlas pokorných a chudých, mnoha obětí nenávisti, trpících a obětujících život pro víru; nastavme ucho mladým generacím, které žádají budoucnost osvobozenou od minulých rozdělení. Z tohoto místa ať se nově šíří zářivé světlo; spolu se světlem víry, kterou svatý Řehoř, váš otec podle evangelia, osvítil tuto zemi, ať se pojí se světlem lásky, která odpouští a smiřuje.
Jako apoštolové o velikonočním ránu navzdory pochybám a nejistotám běželi k místu vzkříšení, přitahováni blahým úsvitem nové naděje (srov. Jan 20,3-4), tak také my tuto svatou neděli následujme Boží volání k plnému společenství a urychleme krok směrem k němu.
A nyní, Svatosti, ve jménu Božím vás prosím, abyste mi požehnal, požehnal mně a katolické církvi, požehnal tomuto našemu běhu k plné jednotě.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
