Nový portál Vatikánského rozhlasu

Arménie. 1. Návštěva papeže v Památníku arménské genocidy.
2. Mše svatá na náměstí Vartanants ve městě Gjumri za účasti 20 tisíc lidí.
3. Ekumenické setkání a modlitba za mír na jerevanském Náměstí republiky za účasti 50 tisíc lidí.

ad 1. Ve včerejší promluvě k představitelům občanské společnosti a diplomatickému sboru papež František improvizovaně přidal slovo genocida. které je dosud a poněkud nepochopitelně diplomatickým kamenem úrazu. Papež tak učinil klidným a smířlivým tónem, ale zmínka opět vyvolala velkou pozornost, jak komentuje ředitel tiskového střediska Svatého stolce, o. Lombardi:

„Důležité je pochopit, že v perspektivě křesťanské víry, v papežově perspektivě, paměť rány hojí a nikoli otevírá či obnovuje. Připomenutím zla je z dějin přijímáno ponaučení, dochází ke změně mylného postoje a k nahlédnutí toho, co je třeba učinit, aby v budoucnosti nastalo smíření a pokoj.“

Sobotní den začal papež František návštěvou Údolí vlaštovek – Tzitzernakaberd – památníku jednoho a půl milionů obětí systematického vyvražďování Arménů, ke kterému došlo před sto lety. K uctění jejich památky položil Petrův nástupce za účasti katolika Karekina II. a prezidenta Sargysiana vavřínový věnec k místu věčného plamene a dlouhou chvíli zde setrval v mlčení. Následovala společná modlitba Otče náš, každý ve svém jazyce. Papež František pak pronesl krátkou invokaci, níž mimo jiné řekl:

„Kriste, vyslyš nás na přímluvu všech svých svatých a těch, jejichž památka se dnes připomíná. Vyslyš nás, Pane, a smiluj se, odpusť nám a odčiň naše hříchy. Učiň nás hodnými toho, abychom Tě s vděčností oslavovali.“

Na pietním aktu bylo přítomno deset potomků několika arménských rodin, které byly před sto lety zachráněny iniciativou papeže Benedikta XV. a potom za pontifikátu Pia XI. nalezly útočiště v papežské rezidenci v Castel Gandolfo. Do pamětní knihy pak papež František napsal: „Modlím se tady s bolestí v srdci, aby již nikdy nedošlo k takovéto tragédii a aby lidstvo nikdy nezapomnělo a vždy umělo přemáhat zlo dobrem. Paměť netřeba ředit, ani opomíjet, paměť je zdrojem pokoje a budoucnosti.“

ad 2. Potom následoval přesun do 81 kilometrů vzdáleného města Gjumri, kde papež František slavil na zdejším náměstí liturgii římského ritu za přítomnosti katolika Karekina II. Bylo to vůbec poprvé, kdy papež sloužil v Arménii mši na otevřeném prostranství. Arménská liturgická tradice totiž nedovoluje konání bohoslužeb jinde než v chrámu. Gjumri se 146 tisíci obyvateli je městem, kde žije nejvíce katolíků, kterých je celkem asi 10% ze 3 milionů obyvatel Arménie, a jednak městem, jež bylo roku 1988 takřka zničeno zemětřesením. Tehdy zahynulo 25 tisíc lidí. Jan Pavel II. zde proto v devadesátých letech nechal postavit nemocnici, která je dodnes opěrným bodem zdejšího zdravotnictví.
Na náměstí Vartanants se liturgie účastnilo přibližně 20 tisíc lidí. Petrův nástupce sloužil votivní mši k Božímu milosrdenství a ve svém kázání mluvil o trojím základu, na kterém staví křesťanský život: paměti, víře a milosrdné lásce.
„Prvním základem je paměť. Milostí, o kterou třeba prosit, je umění obnovovat paměť, paměť toho, co Pán učinil v nás a pro nás. Pamatovat, jak říká dnešní evangelium, že na nás nezapomněl, ale „rozpomenul se“ (Lk 1,72). Pán nás vyvolil, miloval, povolal a odpustil nám. Velké věci se staly v našem osobním příběhu lásky s Ním a je třeba oživovat je myslí i srdcem. Národy totiž mají paměť jako jednotliví lidé. A paměť vašeho lidu je starobylá a drahocenná. Ve vašich hlasech znějí hlasy svatých mudrců z minulosti; ve vašich slovech je ozvěna toho, kdo vytvořil vaši abecedu za účelem zvěstování Božího Slova; vaše zpěvy stojí na vzdeších a radostech vašich dějin. Přemýšlením o tom všem můžete určitě vnímat Boží přítomnost. [...]

Víra je také nadějí vaší budoucnosti, světlo na cestě života a to je druhá základna, o které bych rád mluvil. Vždycky existuje nebezpečí, že světlo víry pohasne. Je to pokušení redukovat ji na něco minulého, na něco důležitého, avšak patřícího jiným dobám, jako by víra byla krásnou knihou s iluminacemi uchovávanou v muzeu. Je-li však víra chována v historických archivech, ztrácí svoji přetvářející sílu, životnou krásu a pozitivní přívětivost ke všem. Víra se totiž rodí a obrozuje z živého setkání s Ježíšem, ze zkušenosti s Jeho milosrdenstvím, které dává světlo všem životním situacím. Je užitečné oživovat denně toto živé setkání s Pánem. [...] Dáváme-li prostor Pánu, dostáváme schopnost vyzařovat lásku. Takto budete moci uskutečňovat velkolepé dějiny svojí evangelizace, kterou v těchto časech soužení, ale také milosrdenství potřebuje církev i svět.

Třetí základnou - po paměti a víře - je právě milosrdná láska. A na této skále lásky přijaté od Boha a nabízené bližnímu stojí život Ježíšova učedníka. Prokazováním lásky se tvář církve omlazuje a stává se přitažlivou. Konkrétní láska je vizitkou křesťana. Jiné způsoby prezentace mohou být scestné a dokonce marné, protože učedníky poznají všichni právě z toho, že se mají navzájem rádi (srov. Jan 13,35). Jsme povoláni především stavět a rekonstruovat cesty společenství, neúnavně budovat mosty jednoty a překonávat bariéry separací. Kéž k tomu věřící vždycky dávají příklad a spolupracují mezi sebou ve vzájemné úctě a dialogu s vědomím, že „jediná možnost konkurence mezi Pánovými učedníky spočívá ve zjišťování, kdo je s to prokázat větší lásku“ (Jan Pavel II., Homilie, 27. září 2001).“

řekl papež František s užitím slov, která pronesl Jan Pavel II. během své návštěvy Arménie 27. září 2001.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Po skončení mše na náměstí v Gjumri - městě, které vůbec poprvé v dějinách hostilo římského biskupa - se papež odebral do 5 kilometrů vzdáleného sirotčince, spravovaného řeholními sestrami z kongregace Neposkvrněného Početí. Při zdejším útulku, který poskytuje příštřeší asi šedesáti dětem, působí také učňovská škola. Papež zde poobědval a zdržel se ke krátkému odpočinku.

Odpoledne se vydal papež na zpáteční cestě do Jerevanu, ale cestou navštívil obě zdejší katedrály: arménskou a katolickou. Katedrála arménské apoštolské církve byla za vlády Sovětského svazu jediným kostelem ve městě. Po zemětřesení roku 1988 musela být zrekonstruována a přestavba, na kterou přispěli Arméni žijící v Argentině, byla dokončena v loňském roce. Chrám zasvěcený Matce Boží je znám především jako katedrála sedmi ran nejsvětější Panny Marie, protože uchovává stejnojmennou ikonu, před níž mlčky stanul v modlitbě římský biskup za doprovodu katolika Karekina II. Návštěva proběhla bez promluv, pouze za doprovodu zpěvů chrámového sboru.

Přibližně 700 metrů odtud se nachází také katolická katedrála, která je zasvěcena Svatým mučedníkům. Jde o nový chrám, který byl vysvěcen v loňském roce. Papeže Františka a katolika Karekina II. zde uvítal arménský katolický ordinář, arcibiskup Rafael Francois Minassian.

ad 3. Z letiště v Gjumri se poté vatikánská delegace vrátila do Jerevanu, kde v sedm hodin večer začala nejočekávanější a také nejnavštívenější část apoštolské cesty – ekumenické setkání a modlitba za mír na jerevanském Náměstí Republiky, někdejším Leninově. Toto prostranství může pojmout padesát tisíc lidí a je obklopeno několika komplexy budov, mezi kterými najdeme muzea či ministerstva. Je oblíbeným místem cílem procházek v arménském hlavním městě, které návštěvníkům každý večer nabízí hru světel a vodotrysků z téměř tří tisíců fontán. Jerevanci se na něm shromažďují při všech národních svátcích a dalších slavnostních příležitostech, modlitba organizovaná arménskou apoštolskou církví se však na něm konala poprvé. Možná právě z toho důvodu se historické premiéry účastnila řada osobností občanského a náboženského života, včetně hlavy státu. Setkání zahájila společná modlitba Otče náš a novozákonní čtení na téma odpuštění, pokoje a lásky k nepřátelům (Řím12,16-19; Jan, 27-31a). Katolikos Karekin II. ve své promluvě zdůraznil, že „k pokoji nelze dospět bez spravedlnosti. Lidské životy nesmí být zanedbávány a nemají se stávat předmětem spekulace.

“Pouze spravedlnost, která pramení z ochrany práv jedinců a národů se může stát pevným základem k předcházení zločinů proti lidskosti a nejúspěšnější cestou k úplnému řešení konfliktů.“

Karekin II. na dějinách svého národa ilustroval pošlapávání této spravedlnosti – od genocidy Arménů až po nevyhlášenou válku v Republice Náhorní Karabach, která v dubnu stála životy mnoha vojáků i civilistů a při které ázerbájdžánské vojenské provokace podporuje řada zemí a mezinárodních institucí. Připomenul také konflikty v Sýrii, Iráku, Africe a východní Evropě.

„Posláním křesťanských církví a jejich představitelů v těchto situacích nemůže být pouze pomoc obětem, jejich utěšování a pastorační péče. Je nutné podniknout mnohem praktičtější kroky na cestě k míru. Musíme sjednotiti své snahy a společně bránit zlu tím, že posílíme ducha vzájemné lásky a solidarity a také spolupráci ve společnosti prostřednictvím ekumenického a mezináboženského dialogu, podle Božího přikázání: Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9).“

Vyzýval Karekin II. Naše setkání není jenom výměnou idejí, je výměnou darů, reagoval papež František a vyslovil naději v brzkou plnost eucharistického společenství s arménskou apoštolskou církví. Upozornil pak na jednoho jejího světce, teologa a básníka, žijícího ve 12. století, který si vysloužil přívlastek Shnorhali, tedy milostiplný.

„Svatý Katholikos Nerses Shnorhali choval mimořádnou lásku ke svému lidu a jeho tradicím a zároveň měl vztah k ostatním církvím v neúnavném hledání jednoty a toužil po uskutečnění Kristovy vůle, aby všichni věřící „byli jedno“ (Jan 17,21). Jednota totiž není strategickou výhodou, kterou je třeba hledat kvůli společnému zájmu, nýbrž tím, co po nás žádá Ježíš a co máme uskutečňovat dobrou vůlí a všemi silami, abychom plnili svoje misijní poslání: koherentně dávat světu evangelium.“

K uskutečnění nezbytné jednoty nestačí podle svatého Nersese dobrá vůle někoho v církvi, ale je zapotřebí modlitby všech. A právě o modlitbu dnes večer přicházím žádat, pokračoval papež František.

“Svatý Nerses vnímal také potřebu růstu vzájemné lásky, protože pouze láska smazává předsudky a umožňuje uznat, že otevřenost vůči bratrovi očišťuje a zdokonaluje vlastní přesvědčení. (…) „Nedostatky nahraďme jednomyslnou láskou,“ psal svatý Nerses, ba dokonce - jak vysvětlil - zvláštním jemnocitem lásky, který obměkčuje tvrdost srdcí křesťanů, kteří jsou nezřídka stažení do sebe a svého vlastního prospěchu. Nikoli kalkulace a výhody, nýbrž pokorná a velkodušná láska přitahuje Otcovo milosrdenství, požehnání Krista a hojnost Ducha svatého.“

Dnešní svět hledá pokoj velmi klopotně, řekl dále papež František a poukázal na všudypřítomné násilí podporované výrobou zbraní, pokušením použít sílu a nedostatkem úcty k člověku. Také arménský národ prošel hrůznou zkouškou „Velkého Zla“.

„Toto „nezměrné a šílené vyhlazování, toto tragické tajemství špatnosti, které váš lid prožil na svém těle, zůstává vtištěné do paměti a hoří v srdci. Chci zdůraznit, že vaše utrpení nám patří: „je to utrpení údů mystického Kristova Těla“ (Jan Pavel II., Apoštolský list u příležitosti 1700. výročí křtu arménského lidu), připomínat je není jenom vhodné, ale zavazující: je to neustálé varování, aby svět už nikdy neupadl do spirály podobných hrůz!“

Svatý otec však současně s obdivem vyzdvihl, že křesťanská víra „byla i v těch nejtragičtějších chvílích arménských dějin tvůrčím podnětem, který poznamenal začátek obnovy zkoušeného lidu“ (tamt. 276).

“Otevřené rány, způsobené krutou a nesmyslnou nenávistí, se určitým způsobem mohou podobat ranám vzkříšeného Krista, jemuž byly zasazeny a který je stále nosí na svém těle. Oslavené je ukázal učedníkům večer o Velikonocích (srov. Jan 20,20): úděsně bolavé rány z kříže byly proměněny láskou a staly se zdrojem odpuštění a pokoje. Tak i ta největší bolest (…) může být semenem budoucího pokoje.“

Paměť prostoupená láskou je totiž uschopněna vydat se na nové a překvapivé stezky, kde se stopy nenávisti obracejí v plány smíření, naléhal papež a obrátil se k nejmladšímu pokolení Arménů.

„Drazí mladí lidé, vám patří tato budoucnost: osvojením si velké moudrosti svých starců si přejte být tvůrci pokoje, nikoli notáři status quo, nýbrž průkopníci. Bůh ať žehná vaší budoucnosti a „obdaří vás započetím cesty smíření mezi arménským a tureckým lidem a také mírem na Náhorním Karabachu“ (Poselství arménskému lidu, 12. dubna 2015).“

V závěru promluvy při ekumenickém setkání na jerevanském Náměstí Republiky papež citoval z díla svatého Řehoře z Nareku, který by se, jak poznamenal, kromě „učitele církve“ mohl nazývat „učitelem pokoje“:

„Pamatuj, [Pane...] na ty, kdo jsou v lidském rodu našimi nepřáteli, ale k jejich dobru jim prokaž odpuštění a milosrdenství. [...] Nevyhlaď ty, kdo mne trýzní, ale proměň je! Vykořeň neřestné pozemské jednání a zapusť kořeny toho dobrého ve mně i v nich“ (Kniha nářků, 83,1-2)“.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy na ekumenickém setkání je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)