Pane prezidente,
vážení státní představitelé,
vážení členové diplomatického sboru,
dámy a pánové!
Je mi velkým potěšením, že mohu být dnes tady a dotknout se půdy této tak drahé arménské země, navštívit lid starobylých a bohatých tradic, který svoji víru odvážně dosvědčil, hodně trpěl, ale vždycky se znovu zrodil.
„Naše tyrkysové nebe, průzračné vody, jezero světla, v létě slunce a v zimě severní vánek, tisíciletý kámen [...] knihy vyryté rydlem, které se staly modlitbou“ (Elise Ciarenz, Ódy na Arménii). Těchto několik silných obrazů, které nám nabízí váš slavný básník, do hloubi osvěcuje dějiny a přírodní krásy Arménie. Zachycují několika výrazy ozvěnu a intenzitu slavných a dramatických zkušeností lidu a jeho nezlomné lásky k vlasti.
Jsem vám hluboce vděčný, pane prezidente, za Vaše vlídná slova, která jste mi adresoval jménem vlády a obyvatel Arménie, a za příležitost, kterou jste mi svým laskavým pozváním poskytl oplátkou za svoji loňskou návštěvu ve Vatikánu, kdy jsem předsedal slavnostní bohoslužbě v bazilice sv. Petra spolu s Jejich Svatostmi Karekinem II., nejvyšším patriarchou a katholikem všech Arménů, a Aramem I., katholikem Kilíkie, a nedávno zesnulým Nersesem Bedrosem XIX., patriarchou Kilíkie, u příležitosti připomínky Metz Yeghérn – Velkého zla, které postihlo váš lid a přineslo smrt obrovskému počtu lidí. Ona tragédie, ona genocida byla bohužel začátkem tristního seznamu nezměrných katastrof minulého století způsobených scestnými motivacemi rasové, ideologické a náboženské povahy, zatemňujícími mysl trýznitelů až do té míry, že si usmysleli zničit celé národy. Je velice tristní, že velké mocnosti v tomto případě i v těch dvou ostatních odvrátily zrak jiným směrem.
Vzdávám hold arménskému lidu, který – osvícen světlem evangelia – i v nejtragičtějších momentech svých dějin vždycky našel v Kristově kříži a vzkříšení sílu zvednout se a důstojně pokračovat v cestě. To vyjevuje hloubku kořenů křesťanské víry a nekonečnost v ní obsaženého pokladu útěchy a naděje. Vidím-li na vlastní oči, jak neblahé výsledky přinesla nenávist, předsudky a bezuzdná žádost po moci, snažně si přeji, aby si lidstvo z těchto tragických zkušeností dovedlo vzít ponaučení, jednalo zodpovědně a moudře, a tak se vyhnulo opětovnému upadnutí do těchto hrůz. Ať se proto na všech stranách šíří úsilí, aby v mezinárodních sporech vždycky převažoval dialog, stálé a ryzí hledání míru, spolupráce mezi státy a ustavičná snaha mezinárodních organizací vytvářet klima důvěry umožňující dosažení trvalých dohod.
Katolická církev si přeje aktivně spolupracovat se všemi, kterým leží na srdci osudy civilizace a úcta k právům člověka, aby ve světě převážily duchovní hodnoty, a demaskovat ty, kteří pošlapávají jejich význam a krásu. V této souvislosti je životně důležité, aby všichni, kdo deklarují svoji víru v Boha, sjednotili svoje síly a izolovali kohokoli, kdo používá náboženství k uskutečňování plánů války, nadvlády a násilného pronásledování a účelově manipuluje svatým Božím jménem.
Zvláště křesťané, možná více než v době prvních mučedníků, jsou dnes na některých místech diskriminováni a pronásledováni jenom proto, že vyznávají svoji víru, zatímco příliš mnoho konfliktů v různých oblastech světa dosud nenalezlo pozitivní vyústění, působí zármutek, zmar a nucenou migraci celých populací. Je proto nezbytné, aby ti, kdo jsou odpovědni za osudy národů, odvážně a bez otálení iniciovali kroky vedoucí k ukončení tohoto utrpení a přijali za svoje primární cíle snahu o mír, obranu a přijetí těch, kdo jsou terčem agrese a persekucí, prosazení spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Arménský lid prožil tyto situace v první osobě, zná utrpení a smrt, zná persekuce, uchovává ve svojí paměti nejenom minulé rány, ale také ducha, který mu pokaždé umožnil začít znovu. V tomto smyslu jej povzbuzuji, aby neopomíjel přispívat svým cenným přínosem do mezinárodního společenství.
Na letošní rok připadá 25. výročí nezávislosti Arménie. Je to šťastná shoda okolností a příležitost připomenout si dosažené cíle a vytyčit nové. Oslavy této šťastné okolnosti budou ještě významnější, budou-li pro všechny Armény, ve vlasti i v diaspoře, zvláštní chvílí usebranosti a koordinace energií za účelem posílení občanského a sociálního, rovného a inkluzivního rozvoje země. Jde o to nadále potvrzovat, že nebude nikdy odhlíženo od morálních imperativů rovné spravedlnosti pro všechny a solidarity se slabými a méně úspěšnými (srov. Jan Pavel II, Promluva na rozloučenou s Arménií, 27. září 2001). Dějiny vaší země jdou ruku v ruce s její křesťanskou identitou střeženou během staletí. Tato identita je daleka toho, aby odporovala zdravé laickosti státu, spíše ji vyžaduje, živí a usnadňuje všem členům společnosti účast na občanství, náboženskou svobodu a respektování menšin. Soudržnost všech Arménů a rostoucí úsilí o nalezení užitečných cest, jak překonat napětí ve vztahu s některými sousedními zeměmi, umožní snadněji realizovat tyto důležité cíle a zahájí novou epochu pravého znovuzrození Arménie.
Katolická církev, ačkoli má omezené lidské zdroje v této zemi, se raduje, že může přispívat k růstu společnosti, zejména pokud jde o aktivitu zaměřenou na ty nejslabší a nejchudší, na zdravotnickém a výchovném poli a v oné specifické oblasti, kterou je charita, jak dosvědčuje již dvacet pět let existující nemocnice Redemptoris Mater v Ashotzku, výchovný institut v Jerevanu, iniciativy Caritas Armenia a díla spravovaná řeholními kongregacemi.
Bůh ať chrání a žehná Arménii, zemi osvícenou vírou, odvahou mučedníků a nadějí, jež je mocnější než každá bolest.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
