Rádio Vaticana

Migranti, islám, laickost, Francie, misionáři, zneužívání, hypotézy o reintegraci lefébvristů do církve a téma rodiny – to byly hlavní otázky rozhovoru, který poskytl papež František v pondělí 9. května Guillaumovi Goubertovi a Sébastienovi Maillardovi pro katolický deník La Croix.

Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný?

Papež: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem. Jan Pavel II. o tom mluvil klidně. Jistěže Evropa má křesťanské kořeny. Křesťanství má však povinnost je zavlažovat v duchu služby jakou je umývání nohou. Křesťanství má Evropě sloužit. Erich Przywara, velký učitel Romana Guardiniho a Hanse Urse von Balthasara, říká, že přínos křesťanství ke kultuře je tím, co Kristus činí mytím nohou, tedy službou a darem života. Nemá to být kolonizátorský přístup.“

Letos 16. dubna jste učinil silné gesto, když jste s sebou přivezl z ostrova Lesbo do Říma několik uprchlíků. Může však Evropa přijmout tolik migrantů?

Papež: „To je správná a zodpovědná otázka, protože není možné iracionálně otevírat brány dokořán. Základní otázka, kterou je třeba si položit, však zní, proč je dnes tolik migrantů. Když jsem před třemi roky jel na Lampedusu, tak byl tento fenomén v začátcích. Počátečním problémem jsou války na Blízkém východě, v Africe a nerozvinutost afrického kontinentu, která způsobuje hlad. Jsou-li války, pak proto, že existují výrobci zbraní, což je možné ospravedlnit obranou, ale především pak proto, že existuje obchod se zbraněmi. Pokud je velká nezaměstnanost, je to důsledek chybějících investic, které by mohly vytvořit pracovní příležitosti, jichž má Afrika tolik zapotřebí. V širším smyslu tedy vyvstává otázka po světovém hospodářském systému, který upadl do idolatrie peněz. Více než 80% celosvětového bohatství vlastní asi 16% populace. Trh, který je zcela volný, nefunguje. Trh je sám o sobě dobrý, ale potřebuje jako oporu třetí stranu, tedy stát, aby byl kontrolován a vyvažován. To je to, co nazýváme sociální ekonomie trhu. Vraťme se k migrantům. Nejhorším způsobem jejich přijímání je ghettizace, poněvadž potřebují naopak integraci. Teroristé v Bruselu byli Belgičané, potomci imigrantů, pocházející však z ghetta. Nový londýnský primátor (muslim – pozn.překl.) skládal přísahu v katedrále a bezpochyby bude přijat královnou. To ukazuje Evropě důležitost hledání její schopnosti integrovat. Myslím na Řehoře Velikého, který vyjednával s těmi, kteří byli označováni za barbary a kteří se pak integrovali. Tato integrace je pro Evropu dnes o to důležitější, že prožívá v důsledku sobeckého hledání blahobytu vážný problém nízké porodnosti. Vzniká tak demografické prázdno. Ve Francii se však tato tendence díky rodinné politice oslabila.“

Obavy před přijímáním migrantů jsou částečně živeny také obavami před islámem. Je podle Vás oprávněn strach, který v Evropě toto náboženství vzbuzuje?

Papež: „Nemyslím, že dnes existuje strach z islámu jako takového, ale z Daesh (samozvaný islámský stát – pozn. překl.) a z jeho dobyvačné války, která z islámu částečně vychází. Idea dobývání je duši islámu vlastní, to je pravda. Bylo by však možné interpretovat toutéž ideou závěr Matoušova evangelia, kde Ježíš posílá svoje učedníky, aby získali za učedníky všechny národy. Tváří v tvář aktuálnímu islámskému terorismu by bylo vhodné se ptát na způsob, jakým byl exportován příliš západní vzorec demokracie do zemí, kde byla silná vláda, jako v Iráku. Nebo v Libyi s její kmenovou strukturou. Není možný pokrok bez ohledu na místní kulturu. Jak řekl před nedávnem jeden Libyjec: „Kdysi jsme měli jednoho Kaddáfího, dnes jich máme padesát!“ V zásadě je soužití mezi křesťany a muslimy možné. Já pocházím ze země, kde spolu vycházejí dobře. Muslimové tam ctí Pannu Marii a svatého Jiří. Bylo mi řečeno, že v jedné africké zemi v rámci Svatého roku milosrdenství stojí muslimové dlouhou frontu před katedrálou, aby prošli Svatou branou a modlili se u Panny Marie. Ve Středoafrické republice žili před válkou křesťané a muslimové společně a dnes se to musí znovu učit. Libanon také ukazuje, že je to možné.“

Význam islámu v dnešní Francii stejně jako historické, křesťanské zakotvení vyvolává otázku, jaké místo má mít náboženství ve veřejném prostoru. V čem spočívá podle vás správná laickost?

Papež: „Stát musí být laický. Konfesní státy končí špatně. Jdou proti běhu dějin. Myslím, že laickost provázená solidním zákonem, který zaručuje náboženskou svobodu, poskytuje rámec pro další cestu. Všichni jsme si rovni, jakožto děti Boží anebo svojí lidskou důstojností. Každý však musí mít svobodu projevovat svou víru navenek. Pokud chce muslimská žena nosit šátek, musí mít možnost tak činit, a stejně tak pokud katolík chce nosit křížek. Musí být možnost vyznávat vlastní víru nikoli mimo kulturu, nýbrž v ní. Maličká kritika, kterou bych v tomto ohledu vznesl k Francii, se týká přehnané laickosti. Tato přehnanost vyplývá z názoru, že náboženství je subkulturou a nikoli kulturou v plném smyslu slova. Obávám se, že tento přístup, který je odkazem osvícenství, ještě přetrvává. Francie by v této věci měla učinit krok vpřed a uznat, že otevřenost vůči transcendenci je právo všech.“

Jak by v tomto laickém kontextu katolíci měli hájit své znepokojení ohledně sociálních témat, jakými jsou eutanázie nebo manželství osob téhož pohlaví?

Papež: „V parlamentu je třeba diskutovat, argumentovat, vysvětlovat a vyvozovat. Tak společnost roste. Jakmile je zákon odhlasován, musí stát respektovat svědomí. Každý právní řád musí zahrnovat výhradu svědomí, protože to je lidské právo. Týká se to i vládního funkcionáře, který je rovněž člověkem. Stát musí respektovat také kritiky. Toto je opravdová laickost. Není možné odsouvat argumenty katolíků výrokem: »Mluvíte jako kněz«. Nikoli, zakládají se na křesťanském myšlení, které Francie tak významně rozvinula.“

Čím je pro Vás Francie?

Papež: „Nejstarší dcera církve... ne však nejvěrnější (dodává s úsměvem). V padesátých letech se také říkalo: „Francie, misijní země.“ V tomto smyslu je periferií, kterou je třeba evangelizovat. Avšak musíme být k Francii spravedliví. Církev má schopnost tvořivosti. Francie je také zemí velkých světců, velkých myslitelů: Jean Guitton, Maurice Blondel, Emmanuel Lévinas, který nebyl katolíkem, Jacques Maritain. Myslím také na mohutnou literaturu. Vážím si také způsobu, jakým francouzská kultura v porovnání s tou asketičtější španělskou pronikla jezuitskou spiritualitu. Francouzský proud, který začal s Pierrem Fabrem a vždycky kladl důraz na rozlišování duchů, dodal svoji příchuť. Velkými francouzskými duchovními jako byli Louis Lallemant a Jean-Pierre de Caussade a velkými francouzskými teology, kteří hodně pomohli Tovaryšstvu Ježíšovu: Henri de Lubac a Michel de Certeau. Ti poslední dva se mi velice líbí; jsou to kreativní jezuité. To mne na Francii fascinuje. Na jedné straně přehnaná laickost, dědictví Francouzské revoluce, a na druhé tolik velkých světců.“

Jakého světce či jakou světici preferujete?

Papež: Svatou Terezii z Lisieux.

Slíbil jste, že navštívíte Francii. Kdy se bude moci konat tato návštěva?

Papež: „Před nedávnem jsem dostal dopis prezidenta Francoise Hollanda. Také biskupská konference mne pozvala. Nevím, kdy tato návštěva proběhne, protože příští rok jsou ve Francii volby, a Svatý stolec má obecnou praxi vyhýbat se v té době návštěvám. Minulý rok se začaly vznášet hypotézy o takové cestě, která by vedla do Paříže a okolí, do Lurd, a do města, které ještě žádný papež nenavštívil, například Marseille, která je branou otevřenou Jihu světa.“

Církev ve Francii prožívá vážnou krizi kněžských povolání. Jak pokračovat, když je tak málo kněží?

Papež: „Příklad z dějin nám k tomu poskytuje Korea. Tuto zemi evangelizovali misionáři, kteří přišli z Číny a po čase opět odešli. Po dvě století pak v Koreji evangelium hlásali laici. Dnes je to země se silnou církví mnoha světců a mučedníků. Kněží nejsou k hlásání evangelia nezbytní. Křest nám dává sílu k evangelizaci. A Duch svatý, kterého ve křtu dostáváme, nás vyzývá, abychom vycházeli ze sebe a nesli křesťanské poselství dál, v odvaze a trpělivosti. Duch svatý je motorem a protagonistou dění v církvi, což mnozí křesťané ignorují. Nebezpečím pro církev je naopak „klerikalizace“, což je hřích, který se – jako tango – páchá ve dvou. Kněží chtějí „klerikalizovat“ laiky a laici to z pohodlnosti požadují. V Buenos Aires jsem poznal mnoho dobrých kněží, kteří před schopným laikem hned provolávali: Udělejme z něj jáhna! Ne, nechme ho být laikem. Klerikalismus je obzvláště rozšířený zejména v Latinské Americe. Lidová zbožnost tam nabyla takové síly právě proto, že je to jediná iniciativa laiků, kteří nepodlehli klerikalismu. U kněží ale nenašla pochopení.“

Francouzskou – zvláště lyonskou církev – nyní zasáhly pedofilní skandály, které se týkají minulosti. Co je třeba v této situaci dělat?

Papež: „Pravdou je, že není snadné posuzovat fakta desítky let po té, co se odehrála, a ve zcela jiném kontextu. Realita není vždy zcela jasná. Pro církev však v tomto ohledu neexistuje promlčení trestného činu. Kněz, jehož úkolem je vést dítě k Bohu, ho zneužíváním ničí. Zasévá zlo, zášť a bolest. Jak řekl Benedikt XVI., tady je na místě nulová tolerance. Podle údajů, které mám k dispozici, lyonský kardinál Barbarin přistoupil k nezbytným opatřením a dobře se chopil celé situace. Je to odvážný a kreativní člověk, misionář. Nezbývá než očekávat pokračování procesů před občanskou spravedlností.“

Kardinál Barbarin tedy neodstoupí?

Papež: „Ne, protože by to bylo rozporuplné a nerozvážné. Uvidíme po završení procesu. Nyní by to znamenalo, že se prohlašuje za viníka.“

Letos v dubnu jste přijal mons. Bernarda Fellaye, představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X. Je možné předpokládat, že se lefébvristé opět začlení do církve?

Papež: „V Buenos Aires jsem s nimi vždy rozmlouval. Zdravili mne a vkleče mne žádali o požehnání. Prohlašují, že jsou katolíci a milují církev. Mons. Fellay je člověk, se kterým lze vést dialog. Neplatí to však pro jiné, poněkud podivné členy, jako mons. Williamson, anebo jiní, kteří se radikálně vyhrotili. Jak jsem řekl v Argentině, myslím, že to jsou katolíci na cestě k plné jednotě. V tomto Roce milosrdenství jsem považoval za povinnost oprávnit jejich zpovědníky, aby rozhřešovali potrat. Za toto gesto mi poděkovali. Ještě předtím Benedikt XVI., kterého si velmi váží, povolil mši podle tridentského obřadu. Vedeme spolu dialog a pokračujeme v dobré práci.“

Byl byste ochoten povolit jim zřízení personální prelatury?

Papež: „Bylo by to možné řešení, ale nejprve je nutné dospět k základní dohodě. Druhý Vatikánský koncil má svou důležitost. Pokračujeme pomalu a trpělivě.“

Svolal jste dvě synody o rodině. Tento dlouhý proces, podle vašeho názoru, vnesl do církve změny?

Papež: „Je to proces, který začal konzistoří, uvedenou kardinálem Kasperem, a pokračoval mimořádnou synodou v říjnu téhož roku, potom roční reflexí a další řádnou synodou. Domnívám se, že jsme z tohoto procesu vyšli všichni jiní, než jsme byli na jeho začátku. Já také. V posynodální exhortaci jsem se snažil synodu maximálně respektovat. Nenajdete tam kanonická upřesnění o tom, co se může či smí anebo nesmí. Je to klidná, pokojná reflexe o kráse lásky, o tom, jak vychovávat děti, jak se připravovat na manželství... Doceňuje odpovědnost, kterou může doprovázet Papežská rada pro laiky formou nějakých směrnic. Kromě tohoto procesu musíme přemýšlet o pravé synodalitě, přinejmenším o té katolické. Biskupové jsou cum Petro sub Petro. Tím se liší od synodality pravoslavné a té řecko-katolické, kde se počítá pouze samotný patriarcha. Druhý vatikánský koncil podává ideál synodálního a biskupského společenství. Musí ještě zrát, a to i na úrovni farností vzhledem k tomu, co je stanoveno. Jsou farnosti, kde neexistuje pastorační ani ekonomická rada, třebaže Kodex kanonického práva nařizuje jejich zřízení. Synodalita platí také tam.“

Z deníku L´Osservatore Romano, 17. května 2016
přeložili Milan Glaser a Jana Gruberová

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky