Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Papež František dnes zahájil 69. generální zasedání Italské biskupské konference, které se koná v nové synodní aule a potrvá do čtvrtka (19.5.). Tématem zasedání italského episkopátu je Obnova kléru.

Petrův nástupce s odkazem na včerejší slavnost Letnic zdůraznil hned v úvodu své obsáhlé promluvy, že „bez Ducha svatého neexistuje možnost dobrého života, ani reformy“ a za pomoci citátu z exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi povzbudil k modlitbě a nasazení.

„Tento večer nechci podávat nějakou systematickou reflexi nad postavou kněze. Pokusme se spíše obrátit perspektivu a naslouchat, rozjímat. Přibližme se téměř po špičkách k některému z mnoha farářů, kteří se stravují ve službě našim komunitám. Dovolme tváři některého z nich objevit se před naším zrakem a srdcem a jednoduše se zeptejme: Co dává jeho životu chuť? Pro koho a proč plní svoji službu? Co je posledním důvodem jeho sebedarování?“

„Kulturní kontext – rozvíjel papež svoji úvahu nad první otázkou – je značně odlišný od toho, ve kterém se vydal na cestu služebného kněžství. Také v Itálii byla spousta tradic, zvyků a pohledů na život pošramocena hlubokou změnou epochy.“

„My, kdo často hořkým a obviňujícím tónem vyjadřujeme své politování nad touto dobou, musíme vnímat také její tvrdost. Často se ve svojí službě setkáváme s lidmi sužovanými nedostatkem opor, na které je spolehnutí. Kolik jen existuje poraněných vztahů! Ve světě, kde se každý považuje za měřítko všeho, už není místo pro bratra. Na tomto pozadí se život našeho kněze stává výmluvným, protože je odlišný, alternativní. Jako Mojžíš je tím, kdo se přiblížil k ohni a dovolil, aby v něm spálil jeho kariérní a mocenské ambice. Na hranici vložil také pokušení považovat se za »zbožného«, jenž se utíká do náboženského intimismu, který je duchovní velice málo.“

„Tajemství našeho kněze, jak dobře víte – pokračoval římský biskup – spočívá v onom hořícím keři, který dává jeho životu punc plamene, uchvacuje ho a připodobňuje životu Ježíše Krista, jenž je definitivní pravdou jeho života. Vztah k Němu jej střeží a odcizuje duchovnímu zesvětštění, které korumpuje, jakož i každému kompromisu a malichernosti. Přátelství s jeho Pánem jej přivádí k přijímání každodenní reality v důvěře toho, kdo věří, že lidská nemohoucnost není nemohoucností Boha.“
Papež potom přešel k druhé otázce: Pro koho a proč plní kněz svoji službu? A upřesnil:

„Dříve než se budeme ptát na adresáty jeho služby, musíme uznat, že kněz je knězem do té míry, v níž se cítí účastníkem církve, konkrétní komunity, se kterou sdílí cestu. Věřící lid Boží zůstává lůnem, ze kterého byl vzat, rodinou, do níž patří, domovem, kam je zván. Tato společná příslušnost, která pramení ve křtu, je dechem osvobozujícím od sebevztažnosti, která izoluje a uvězňuje. »Když tvůj člun začíná zapouštět kořeny v nehybnosti mola – radil Helder Camara – vypluj!« Vydej se na cestu. A to v první řadě nikoli proto, že máš nějaké poslání, nýbrž proto, že jsi misionářem.“

„Kdo žije evangeliem – pokračoval papež František – vstupuje tak do virtuózního sdílení: pastýř se obrací a je potvrzován prostou vírou svatého Božího lidu, se kterým pracuje a v jehož srdci žije. Tato příslušnost je solí kněžského života a způsobuje, že jeho charakteristickým znakem je sdílení, které prožívá spolu s laiky ve vztazích, jež umí docenit účast každého. V této době, která je tak chudá na sociální přátelství, je naším primárním úkolem vytvářet společenství. Sklon ke vztahům je proto rozhodujícím kritériem, podle něhož lze rozpoznat povolání.“

„Ve vašich úvahách o obnově kléru má svoje místo také kapitola týkající se správy budov a majetku. Snažte se v evangelní perspektivě nepřetěžovat se konzervační pastorací, která překáží otevřenosti ustavičné novosti Ducha. Zachovávejte jen to, co je užitečné pro zkušenost víry a lásky Božího lidu.“

Ke třetí otázce po posledním důvodu kněžského sebedarování papež poznamenal:

„Kolik jen smutku působí ti, kdo žijí stále jen napůl, jednou nohou vykročení. Kalkulují, zvažují a nic neriskují ze strachu, že zbloudí... Ti jsou nejnešťastnější! Náš kněz i se svými mezemi se však dává všanc. V konkrétních podmínkách, do kterých jej život a služba postavily, se dává nezištně, pokorně a radostně. I když se zdá, že si toho nikdo nevšímá. I když tuší, že mu za jeho bezmeznou odevzdanost lidsky možná nikdo nepoděkuje. On však ví, že nemůže jinak. Miluje zemi, o níž ví, že ji každé ráno navštěvuje svou přítomností Bůh. Je mužem Velikonoc, hledí vstříc Království, ke kterému se lidské dějiny ubírají, navzdory zpožděním, temnotám a protivenstvím. Království – vize, kterou má o člověku Ježíš – je jeho radostí, horizontem, který mu dovoluje relativizovat zbytek, mírnit starosti a úzkosti, zůstávat svobodným od iluzí a pesimismu, střežit v srdci pokoj a šířit jej svými skutky, slovy a postoji.“

Toto je trojí příslušnost, která nás konstituuje – končil papež František: příslušnost k Pánu, příslušnost k církvi a příslušnost ke Království. Tento poklad v hliněných nádobách je třeba chránit a podporovat. Tuto odpovědnost vnímejte do hloubi, neste ji trpělivě a s ochotou jí věnujte svůj čas, své ruce i srdce.

„Prosím spolu s vámi Nejsvětější Pannu, aby vás svojí přímluvou činila přívětivými a věrnými. Kéž spolu se svými kněžími můžete dokončit svůj běh a službu, která vám byla svěřena a kterou se podílíte na tajemství Matky církve.“

Končil Petrův nástupce dnešní promluvu ke členům Italské biskupské konference.

(mig)