Vzácní hosté, dámy a pánové,
srdečně vás vítám a děkuji vám, že jste přišli. Zvláště jsem vděčný pánům Marcelovi Philippovi, Jürgenovi Lindenovi, Martinu Schulzovi, Jean-Claudu Junckerovi a Donaldu Tuskovi za jejich vlídná slova. Rád bych zdůraznil svůj záměr věnovat tuto prestižní cenu, kterou jsem byl poctěn, Evropě. Z naší strany totiž nejde ani tak o oslavné gesto, jako spíše o příležitost společně s novým úsilím a odvahou se zasazovat o tento milovaný kontinent.
Kreativita, důvtip a schopnost pozvednout se a překročit svá omezení patří k evropské duši. V minulém století podala lidstvu svědectví, že nový počátek je možný. Po letech tragických konfliktů, které vyvrcholily v nejhrůznější válce, jakou svět pamatuje, povstalo, z Boží milosti, cosi zcela nového, co nemá v dějinách precedenty. Popel trosek nemohl uhasit naději a hledání solidarity, jež planuly v srdci otců zakladatelů evropského projektu. Oni položili základy této tvrze míru, budovy sestávající ze států, které nebyly spojeny násilím, nýbrž skrze svobodnou volbu společného dobra a navždy se tak vzdaly vzájemné konfrontace. Po mnoha roztržkách Evropa konečně znovu nalezla sebe sama a započala s budováním svého domu.
Tato „rodina národů,“[1] která se během času chvályhodně rozrostla, jak se zdá, v poslední době bere poněkud méně za své zdi svého společného domu, které byly někdy stavěny jinak, než jak předvídal pronikavý plán jejích otců. Jejich novátorská a strhující touha vytvořit jednotu, jako by stále více uvadala; my, dědici jejich snu, jsme v pokušení podlehnout svým vlastním sobeckým zájmům a stavět různé ploty. Jsem nicméně přesvědčen, že rezignace a únava k duši Evropy nenáleží a že dokonce i „obtíže se mohou stát mocnými silami jednoty.“[2]
V Evropském parlamentu jsem si dovolil mluvit o Evropě jako o staré dámě. Říkal jsem europoslancům, že na různých místech narůstá všeobecný dojem, že Evropa je znavená a zestárlá, chybí jí plodnost a vitalita, jako by velké ideály, které ji inspirovaly, ztrácely přitažlivost. Dojem, že Evropa upadá a ztrácí svou schopnost inovace a kreativity; Evropa, která se snaží zajišťovat a ovládat prostor, spíš než zavádět procesy inkluze a transformace; Evropa, která se stále více „opevňuje v zákopech“, spíš než by přála činům, které podporují ve společnosti nové dynamismy, které by byly sto zapojit a uvést do pohybu všechny sociální aktéry (skupiny i jednotlivce) v hledání nových řešení současných problémů, které by přinesly plody v důležitých dějinných událostech; Evropa, která spíš než chránit prostory je povolána být matkou plodící procesy (srov. Evangelii gaudium, 223).
Co se s tebou stalo, humanistická Evropo, nositelko lidských práv, demokracie a svobody? Co se s tebou stalo, Evropo, vlasti básníků, filosofů, umělců, hudebníků a literátů? Co se s tebou stalo, Evropo, matko lidů a národů, matko velkých mužů a žen, kteří dokázali hájit důstojnost svých bratří a položit za ně život?
Spisovatel Elie Wiesel, který prošel nacistickými koncentračními tábory, říkal, že dnes je zásadní uskutečnit „transfúzi paměti“. Musíme „pamatovat“, pohlížet na přítomnost s trochou odstupu a naslouchat hlasu našich předků. Paměť nám nejenom dovolí neopakovat chyby minulosti (srov. Evangelii gaudium, 108), ale umožní nám, abychom znovu přijali za své zkušenosti, které pomohly našim národům pozitivně překonat krize minulosti, s nimiž se musely konfrontovat. Transfúze paměti nás osvobozuje od dnes často přitažlivější tendence chvatně stavět na tekutých píscích bezprostředně viditelných výsledků, které mohou poskytovat „snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění“ (ibid., 224).
Proto bude dobré připomenout otce zakladatele Evropy. Oni dokázali hledat alternativní a inovativní cesty v kontextu poznamenaném válečnými ranami. Oni měli odvahu nejen snít o ideji Evropy, ale osmělili se radikálně transformovat vzorce, které působily pouze násilí a zmar. Osmělili se hledat mnohostranná řešení problémů, které se pozvolna stávaly všem společné.
Robert Schuman v okamžiku zrodu prvotní evropské komunity řekl: „Evropa nevznikne najednou nebo podle jediného plánu. Vznikne skrze konkrétní činy, které budou vytvářet především faktickou solidaritu.“[3] Právě dnes, v tomto našem mučeném a zraněném světě, je dobré vrátit se k oné faktické solidaritě, ke konkrétní velkorysosti, která nastoupila po II. světové válce, neboť – pokračoval Schuman – „světový mír nebude možné střežit bez kreativního úsilí úměrného nebezpečí, jež ho ohrožuje.“[4] Projekty otců zakladatelů, hlasatelů míru a proroků budoucnosti, nejsou překonány. Inspirují nás, dnes více než kdy dříve, ke stavění mostů a boření zdí. Naléhavě nás vybízejí, abychom se nespokojovali s kosmetickými úpravami či krkolomnými kompromisy v úpravách některého z traktátů, nýbrž k tomu, abychom odvážně pokládali nové, pevně zakotvené základy. Jak prohlásil Alcide De Gasperi, „všichni motivovaní toutéž starostí o společné dobro našich evropských vlastí, naší Vlasti Evropy“, jsme povoláni znovu a beze strachu započít „konstruktivní práci, jež si žádá naše trpělivé úsilí a dlouhou spolupráci.“[5]
Tato transfúze paměti nám dovoluje inspirovat se v minulosti, abychom se s odvanou postavili multipolárnímu rámci naší doby a odhodlaně přijali výzvu „obnovit“ ideu Evropy. Evropy schopné zrodit nový humanismus založený na třech schopnostech: schopnosti integrovat, schopnosti dialogu a schopnosti plodit.
Schopnost integrovat
Erich Przywara ve svém vynikajícím díle Idea Evropy vybízí, abychom pojímali město jako místo soužití různých instancí a úrovní. Znal onu redukcionistickou tendenci, jež se zabydluje v každém pokusu promýšlet a koncipovat sociální strukturu. Mnoho našich měst v sobě nese krásu, za kterou vděčí tomu, že dokázala v čase uchovat rozličnost, kterou přinesly různé epochy, národy, styly a vize. Stačí pohlédnout na nezměrné kulturní dědictví Říma, abychom mohli opět potvrdit, že bohatství a hodnota národa je založena v jeho schopnosti propojit tyto úrovně ve zdravou koexistenci. Redukcionismy a veškeré pokusy o uniformitu mají nejen daleko k vytváření hodnot, nýbrž odsuzují naše národy ke kruté chudobě: k chudobě exkluze. A tato exkluze nejen nepřináší velikost, bohatství a krásu, nýbrž vyvolává zbabělost, omezenost a brutalitu. Nejen nepřináší šlechetnost ducha, nýbrž činí ho podlým.
Kořeny našich národů, kořeny Evropy se během historie upevňovaly tím, že se učily integrovat ve stále nových syntézách nejrůznější kultury, které zdánlivě nic nespojovalo. Evropská identita je a vždy byla identitou dynamickou a multikulturní.
Politická aktivita si je vědoma toho, že v jejích rukou spočívá tato zásadní a neodkladná práce. Víme, že „celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí“ a bude tedy nutné vždy „rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“ (Evangelii gaudium, 235). Jsme tedy zváni k podpoře integrace, která nachází způsob přístupu k věcem i prostředek k budování dějin v solidaritě. Jde o solidaritu, jež nesmí být nikdy zaměňována s almužnou, nýbrž má být vytvářením příležitostí, aby všichni obyvatelé našich měst – a mnoha dalších měst – mohli důstojně rozvíjet svůj život. Čas nás učí, že nepostačuje pouze geograficky rozmísťovat lidi, je před námi výzva důkladné kulturní integrace.
Komunita evropských národů bude takto schopná překonat pokušení uchylovat se k jednostranným paradigmatům či vydávat se cestou „ideologické kolonizace“ a znovu tak objeví šíři evropské duše, zrozené ze setkání civilizací a národů, která je rozsáhlejší než současné hranice Unie a je povolána, aby se stávala vzorem nových syntéz a dialogu. Tvář Evropy totiž nevystupuje v opozici k ostatním, nýbrž v rysech, které jí vtiskly různé kultury, a v kráse spočívající v překonání uzavřenosti. Bez této schopnosti integrace budou znít slova v minulosti vyslovená Konrádem Adenauerem jako proroctví do budoucna: „Budoucnost západu neohrožuje ani tak politické napětí, jako nebezpečí masovosti a uniformnosti myšlení a citů; stručně řečeno celý životní systém, útěk před odpovědností s jedinou starostí o své vlastní »já«.“[6]
Schopnost dialogu
Je-li nějaké slovo, které je třeba do omrzení opakovat je to „dialog“. Jsme vybízeni šířit kulturu dialogu všemi možnými prostředky a otevírat jeho možnosti, aby nám dovolil budovat sociální strukturu. Ke kultuře dialogu patří postoj autentického učňovství, vnitřní askeze, která nám pomáhá uznat v druhém platného mluvčího. Dovoluje nám pohlížet na cizince, migranta, toho, kdo patří k jiné kultuře, jako na někoho, komu mám naslouchat, koho mám brát v potaz a cenit si ho. Je pro nás dnes naléhavě nutné zapojit všechny sociální činitele do šíření „kultury, která v dialogu vidí především formu setkání“ a bude podporovat „hledání vzájemného konsensu a vzájemné dohody, aniž bychom jej však oddělovali od úsilí o spravedlivou společnost, která nikoho nevylučuje a uchovává si svou paměť.“(Evangelii gaudium, 239). Mír bude trvalý do té míry, v níž vyzbrojíme své děti zbraněmi dialogu a naučíme je dobrému boji v setkání a vyjednávání. Tak jim budeme moci zanechat kulturu, jež dokáže rozvrhovat nikoli strategie smrti leč života, nikoli exkluze leč integrace.
Tato kultura dialogu, která by měla být zanesena do školních osnov jako osa procházející napříč všemi předměty, pomůže vštípit mladým generacím způsob jak řešit konflikty jinak, než jak tomu přivykají. Dnes se naléhavě nabízí možnost vytvářet „koalice“, nikoli už jen vojenské či ekonomické, nýbrž kulturní, vzdělávací, filosofické a náboženské. Koalice, které jasně ukáží, že za mnoha konflikty je často mocenská hra ekonomických skupin. Koalice schopné hájit národ před tím, aby byl zneužíván k nepatřičným cílům. Vyzbrojme své lidi kulturou dialogu a setkání.
Schopnost plodit
Dialog a všechno co s sebou nese nám připomíná, že se nikdo nemůže omezovat na roli diváka či pouhého pozorovatele. Součástí konstrukce integrované a smířené společnosti jsou všichni, od nejmenšího po největšího. Tato kultura je možná, pokud se všichni podílejí na jejím projektování a budování. Současná situace nepřipouští pouhé pozorovatele bojů, které svádí druzí. Naopak, je silným apelem na osobní a sociální odpovědnost.
V tomto smyslu mají naši mladí rozhodující roli. Nejsou budoucností našich národů, jsou přítomností; jsou to oni, kdo již dnes svými sny a svým životem formují evropského ducha. Nelze uvažovat o zítřku, aniž bychom jim nabídli reálnou účast jako činitelům změn a transformací. Nemůže si představovat Evropu, aniž bychom je učinili součástí tohoto snu a jeho protagonisty.
Nedávno jsem se zamýšlel nad tímto aspektem a ptal jsem se sám sebe: jak můžeme zapojit naše mladé do této stavby, když jim upíráme práci, důstojnou práci, která by jim dovolila rozvíjet se díky práci jejich rukou, díky jejich inteligenci a energii? Jak jim můžeme přiznat roli protagonistů, když indexy nezaměstnanosti a neadekvátní zaměstnanosti jsou na vzestupu? Jak zabránit ztrátě našich mladých, kteří často odcházejí hledat ideály a smysl sounáležitosti jinam, protože zde, v jejich zemi, jim nedokážeme nabídnout příležitosti a hodnoty?
„Spravedlivá distribuce plodů země a lidské práce není pouhou filantropií. Je morální povinností,“ [7] chceme-li nově promýšlet naše společnosti, potřebujeme vytvářet pracovní místa, která jsou důstojná a dobře odměňovaná, zejména pro naše mladé.
K tomu je nutné hledat nové inkluzivnější a rovnoprávnější ekonomické modely, které nesměřují ke službě několika málo lidem, nýbrž ku prospěchu lidu a společnosti. Vyžaduje to od nás přechod od tekutého hospodářství k sociálnímu hospodářství. Mám na mysli například sociálně tržní hospodářství, k němuž vybízeli moji předchůdci (srov. Jan Pavel II., Promluva k velvyslanci Spolkové republiky Německo, 8. listopadu 1990). Přejít od hospodářství, zaměřeného na výnos a profit na bázi spekulace a půjček, k zájmu o sociální hospodářství, které investuje do lidské osoby, vytváří pracovní místa a poskytuje kvalifikovanou přípravu.
Je nutné přejít od tekutého hospodářství, které přeje korupci jako prostředku k dosažení zisků, k sociálnímu hospodářství, které zajišťuje přístup k půdě a ke střeše nad hlavou prostřednictvím práce chápané jako prostředí, v němž lidé a společnosti mohou uplatňovat „mnohotvárný osobní rozvoj, kde se prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, »aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost zaměstnání... pro všechny«[8] ( Laudato si´, 127).
Pokud chceme směřovat k budoucnosti, jež je důstojná, pokud chceme budoucnost míru pro naše společnosti, můžeme toho dosáhnout jedině, vsadíme-li na pravou inkluzi, totiž „takovou, která dává důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci.“[9] Tento přechod (od tekutého hospodářství k sociálnímu) nejen přinese nové perspektivy a konkrétní příležitosti k integraci a inkluzi, ale znovu nám otevře schopnost snít o onom humanismu, jehož kolébkou a zdrojem je Evropa.
K znovuzrození Evropy, která je znavená, ale ještě plná energie a možností, může a musí přispívat církev. Její úkol se shoduje s jejím posláním: hlásat evangelium, což dnes více než kdy dříve znamená především přistupovat k lidským zraněním a přinášet silnou a prostou přítomnost Ježíše, jeho útěšné a povzbuzující milosrdenství. Bůh chce přebývat mezi lidmi, ale může tak činit jedině skrze muže a ženy, kteří – stejně jako velcí evangelizátoři tohoto kontinentu – jsou Jím zasaženi, žijí evangelium a nehledají nic jiného. Jedině církev bohatá na svědky může znovu přinést čistou vodu evangelia kořenům Evropy. V této věci je cesta křesťanů k plné jednotě velkým znamením doby, ale také naléhavým požadavkem odpovědět na Pánovu výzvu „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21).
Myslí i srdcem, s nadějí a bez plané nostalgie, jako syn, který v matce Evropě shledává kořeny svého života a víry, sním o novém evropském humanismu, „o trvalé cestě humanizace“, k níž je zapotřebí „paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.“[10] Sním o mladé Evropě, schopné být ještě matkou: matkou, která má život, protože život respektuje a nabízí naději na život. Sním o Evropě, která pečuje o dítě, pomáhá jako bratru chudému i tomu, kdo přichází a hledá přijetí, protože o všechno přišel a žádá o útočiště. Sním o Evropě, která naslouchá nemocným a starým lidem a váží si jich, aby nebyli snižováni na neproduktivní předměty k odepsání. Sním o Evropě, v níž být migrantem není přestupkem, nýbrž pozváním k většímu nasazení s důstojnosti vlastní celé lidské bytosti. Sním o Evropě, v níž mladí lidé dýchají čistý vzduch poctivosti, milují krásu kultury a prostý život, nezanesený nekonečnými potřebami konzumismu; kde uzavřít manželství a mít děti je odpovědnost a velká radost a nikoli problém způsobený nedostatkem dostatečně stabilní práce. Sním o Evropě rodin, se skutečně efektivními politikami, zaměřenými na lidské tváře víc než na čísla, na rození dětí více než na hromadění majetku. Sním o Evropě, která propaguje práva všech lidí, pečuje o ně a nezapomíná na povinnosti vůči všem. Sním o Evropě, o níž nebude možné říci, že její úsilí o lidská práva bylo její poslední utopií.
Přeložila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
