Za mých časů se používal výraz „invaze barbarů“ pro popis historického fenoménu v raném středověku. Dnes se označuje
politicky korektněji výrazem „migrace národů“. Již koncem 3. století n.l. začaly různé národy narušovat severní a východní hranice římské říše. Bylo přirozené, že vidina prosperujícího a mocného města přitahovala pozornost i chtivost sousedních národů, které nedosáhly takového civilizačního stupně a blahobytu. I přes Diokleciánovo úsilí dobýt ztracená území zpět, začal tímto procesem úpadek Říma. Byl způsoben různými faktory: sociálními, politickými, ekonomickými, mravními a demografickými. Když Konstantin zřídil svoje sídlo v Byzanci, stal se Západ kořistí okolních národů, které využily trhlin říše k rozšíření svojí vlastní moci. Vyvrcholilo to roku 410, kdy Alarich dobyl a vyplenil Řím. V devastaci říše pak pokračovali Hunové, Ostrogóti, Vizigóti, Germáni a další.
Je evidentní, že tento fenomén nenastal jenom v římské říši. Byl to fakt, který se během různých západních i východních civilizací objevoval ve všech částech světa. Může nastat v důsledku hledání úrodnější půdy nebo mít expanzivní cíle. My se pozastavíme u římských dějin, protože mají, co říci naší generaci.
Různé národy, které se zmocnily římského území, měly také svoje zvyky, náboženství a kulturu. Dalo se předvídat, že silnější a starší kultura Římanů převládne nad těmi slabšími a méně konsolidovanými. Nevyhnutelně však tyto národy zanechaly v národech starší civilizace také svoji stopu. Došlo tedy ke splynutí s římskou převahou a po dlouho trvajícím usazování vznikla velká středověká civilizace s jejími univerzitami, katedrálami, literaturou, filosofií a uměním. Jaká éra nastane po fůzi všech ras a kultur v dnešní Evropě?
Tehdejší nájezdníci zde sice našli upadající říši s mnoha slabinami, ale setkali se také s poměrně mladým lidem, který měl silného ducha, jasně vyhraněná přesvědčení a věrohodné odpovědi na otázky lidské existence, totiž s křesťany. Ti pronikali říši už pár století a vlévali novou duši kultuře a smýšlení národů, které obývaly její území. Nová Evropa byla tedy sjednocena nejenom společným jazykem, ale společnou vírou a kulturou, která zdědila řecké a římské myšlení, jakož i římské právo.
Navzdory tomu přetrvávaly nacionalismy v dobrém i ve zlém. Došlo sice k válkám, ale řecko-římsko-křesťanský odkaz rozkvetl ve velkých literaturách každého národa prostřednictvím lidí jako Dante a Shakespeare.
Co bylo až doposud řečeno, zná každý školák. Odkazujeme k tomu, protože nám to může pomoci interpretovat analogický fenomén neustálého pohybu masy lidí z Blízkého východu a z Afriky směrem do Evropy. Bylo by falešné a urážlivé označovat tento fenomén za invazi, před níž je třeba se bránit. Stejně jako v případě emigrace stovek tisíc Italů do Německa, Belgie a Spojených států amerických, kde splynuli s tamějšími obyvateli, byť za nemalých obtíží. Je to jen další případ událostí, ke kterým dochází v dějinách každého kontinentu.
Analogie však má svoje meze. Řekli jsme, že starověcí imigranti či nájezdníci nalezli mladou církev, která byla v plném vývoji a mohla je vstřebat svojí vírou. Dnešní imigranti jsou převážně muslimové. Pojí je arabský jazyk, a islám je pro ně náboženstvím a puncem totožnosti. Jakou víru najdou v Evropě, která se ocitla v krizi a je zachvácena nepřetržitou a nezřídka antikřesťanskou laicizací? Je na místě se ptát, zda my křesťané budeme předávat imigrantům evangelní hodnoty anebo je vyvádět z míry svými mores a běžným intelektuálním relativismem. Množství neustále přicházejících lidí působí přirozeně v různých národech nemálo sociálních, ekonomických a obtížně řešitelných logistických problémů. Na druhé straně se bez nich nemůžeme obejít v důsledku všeobecného demografického poklesu, zejména v Itálii. Nehledě na tento utilitaristický přístup, však nemůžeme ustupovat v situaci, která po nás vyžaduje, abychom využili všech zděděných zdrojů naší humanistické a křesťanské tradice, jinak budeme barbaři my!
Kromě těchto morálních úvah se musíme ptát, zda rozvrat Blízkého východu není také „znamením doby“, které je třeba chápat ve světle Písma svatého. Chce nám tím něco říci Bůh? Pád „Babylonu“, o kterém mluví Apokylapsa, tedy zhroucení ekonomického a politického systému, který je v dějinách opakujícím se strukturálním hříchem, lze chápat z hlediska současnosti. Opakující se výzvy k obrácení adresované Jeruzalému prorokem Jeremiášem v předtuše blížící se invaze Babyloňanů, nepromlouvají také k nám, kteří jsme ustavičně ohrožováni terorismem? A nepopisuje snad dlouhý seznam pohanských neřestí z první kapitoly listu Římanům také určité dnešní mores, na které jsme hrdí jako na „kulturní výdobytky“?
Je úkolem církve, jediné morální autority, aby ve světě chaotických hodnot interpretovala znamení doby pro věřící i pro všechny lidi. Prorocké zvolání církve, abychom pohlédli na dimenze dějin spásy nynějších událostí, jako to učinil Augustin v pojednání De civitate Dei, by bylo v tomto Svatém roce milosrdenství tím největším darem, který může Bůh ve svém milosrdenství dát všem lidem dobré vůle.
Autor je kardinálem diakonie sv. Marie Goretti.
Z deníku L´Osservatore Romano 27. dubna 2016
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
