Řím.
Vždy, když se něco nového rozvíjí, najdou se tací, kteří se pokoušejí zlehčovat učitelský úřad církve. Stalo se to už za posledního koncilu, který byl – podle některých hlasů – událostí ryze pastorační povahy, a proto jsou jeho výroky pro věřící údajně nezávazné. A nyní se totéž činí s papežem Františkem, když se jeho učení jeví jako těžce stravitelné kvůli svému evangelnímu stylu, jako v případě posynodální apoštolské exhortace
Amoris Laetitia. Těmito slovy zasahuje o debaty o učitelské hodnotě posledního papežského dokumentu
mons. Giuseppe Lorizio, řádný profesor fundamentální teologie na Papežské lateránské univerzitě.
“Je ovšem nutné říci a zdůraznit, že ačkoli má určitý dokument nebo koncil takzvaně pastorační povahu, neplatí jeho učení méně než doktrinální dokumenty a vyjádření. Pastorace totiž zahrnuje také nauku. Pokud církev vnímá jako potřebné klást si otázky na dvou biskupských synodách a potom vyjádřit výsledek této práce v dokumentu, podepsaném papežem, děje se to rovněž proto, že chce vyhlásit něco, co se liší od předchozích výnosů.“
Amoris Laetitia je stejně tak platná jako apoštolská exhortace Familiaris Consortio sv. Jana Pavla II. z roku 1981, dodává italský teolog. Z hlediska nauky Františkův text opětovně pojímá manželství tak, jak je předkládá Zjevení; z pastoračního hlediska však činí krok vpřed. Ovšem skutečnost, že vedle slova „exhortace“ stojí výraz „apoštolská“ poukazuje na to, že se jedná o dokument řádného a všeobecného učitelského úřadu římského velekněze a biskupské synody. Věřící jej tedy mají v dobré víře přijmout a snažit se jej uvádět do praxe, ačkoli tu nejde o dogmatické vyhlášení.
“Neomylnost Petrova nástupce se vztahuje na vyhlášení „ex cathedra“, což samozřejmě není tento případ. Na druhé straně je nicméně třeba přijímat novou exhortaci v duchu důvěry, jakým by se v církvi měl vyznačovat jakýkoli věřící ve vztahu ke svým pastýřům.“
Doporučuje mons. Giuseppe Lorizio.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
