Nový portál Vatikánského rozhlasu

259. Rodiče mají vždycky vliv na mravní rozvoj svých dětí, v dobrém i ve zlém. Z toho plyne, že nejlepší bude, když tuto nevyhnutelnou odpovědnost přijmou a budou ji uskutečňovat vědomě, nadšeně, rozumně a přiměřeně. Poněvadž je výchovná role rodin tak důležitá a stala se velmi složitou, rád bych se u tohoto bodu zvlášť pozastavil.

Kde jsou děti?

260. Rodina nemůže odmítat, že je místem opory, doprovázení a vedení, třebaže musí opětovně vynalézat svoje metody a nacházet nové zdroje. Musí plánovat, co chce svým dětem předkládat. Za tím účelem se rodiče nemohou vyhnout otázkám, kdo děti obveseluje a baví, kdo vstupuje do jejich příbytků prostřednictvím obrazovek a komu je svěřují v jejich volném čase. Jedině chvíle, které s nimi strávíme, jednoduše a citlivě s nimi mluvíme o důležitých věcech, a zdravé možnosti, které vytváříme, aby jim mohly věnovat svůj čas, umožní vyhnout se škodlivé invazi. Stále je třeba bdít. Nechávat je o samotě nikdy není dobré. Rodiče musejí nasměrovat a připravit děti i adolescenty, aby uměli čelit situacím, kdy může dojít například k riziku agrese, zneužití či drogovému návyku.

261. Obsese však není výchovná, a nelze mít kontrolu nad všemi situacemi, ve kterých by se dítě mohlo ocitnout. Tady platí princip, podle něhož je „čas nadřazen prostoru.“[291] To znamená, že jde o to zavádět procesy, spíše než ovládat prostory. Pokud je rodič obsesivně zaujatý tím, kde se jeho dítě nachází, a kontroluje každý jeho pohyb, snaží se pouze ovládat prostor. Takto jej nevychová, neposílí a nepřipraví k tomu, aby se vyrovnalo s problémy. Jde hlavně o to zažehnout v dítěti s velkou láskou procesy zrání jeho svobody, přípravy, integrálního růstu a pěstování autentické autonomie. Jedině tak bude toto dítě v sobě mít prvky, které potřebuje, aby se dovedlo bránit a jednat rozumně a obezřetně v obtížných situacích. Hlavní otázkou tedy není, kde se dítě nachází fyzicky a s kým je v této chvíli, nýbrž kde se nachází v existenciálním smyslu, jakou polohu zaujímá z hlediska svých názorů, cílů, přání a svých životních plánů. Proto kladu rodičům otázky: „Snažíme se zjišťovat, „kde“ jsou děti na svojí životní cestě? Kde je jejich duše skutečně? Víme to? A především: chceme to vědět?“[292]

262. Kdyby zralost byla jenom rozvojem něčeho, co už je obsaženo v genetickém kódu, nebylo by mnoho co dělat. Rozvaha, dobrý úsudek a zdravé cítění nezávisejí na čistě kvantitativních faktorech růstu, nýbrž na celém řetězci prvků, které člověk syntetizuje ve svém nitru. Abychom byli přesnější: ve středu svojí svobody. Je nevyhnutelné, aby nás každé dítě překvapovalo plány, které proudí z této svobody, jež rozbíjí naše schémata, a je dobře, že se tak děje. Výchova obnáší úkol prosazovat odpovědnou svobodu, aby se děti na křižovatkách dovedly rozhodovat se zdravým cítěním a inteligencí a aby byly lidmi, kteří chápou bez výhrad, že jejich život a život jejich společenství je v jejich rukou a že tato svoboda je nezměrný dar.

Etická formace dětí

263. Třebaže rodiče potřebují školu, která jejich dětem zajistí základní vzdělání, nikdy nemohou jejich mravní formaci delegovat úplně. Citový a etický rozvoj člověka vyžaduje základní zkušenost: věřit, že rodiče jsou hodní důvěry. Mít výchovnou odpovědnost znamená rozvíjet citem a svědectvím v dětech důvěru, vštěpovat jim láskypnou úctu. Pokud dítě necítí, že, ač nedokonalé, je pro svoje rodiče drahocenné, anebo nevnímá, že o něho mají upřímnou starost, vznikají hluboké rány, které zapříčiňují mnoho těžkostí v jeho dozrávání. Tato absence, tato citová opuštěnost, vyvolává bolest hlubší než případné napomenutí, kterého by se mu mohlo dostat za nějaký špatný čin.

264. Rodičovské poslání obnáší výchovu vůle, rozvoj dobrých návyků a citových náklonností ve prospěch dobra. Zahrnuje to v sobě, že je jako žádoucí prezentováno jednání, které je třeba si osvojit a sklony, které mají uzrát. Vždycky však jde o proces, který směřuje od nedokonalosti k větší plnosti. Touha přizpůsobit se společnosti nebo návyk zříci se bezprostředního zadostiučinění za účelem přizpůsobení se nějaké normě a zajištění dobrého soužití jsou již samy o sobě počáteční hodnotou, která vytváří dispozice pozdějšího povznesení k vyšším hodnotám. Mravní formace by se vždycky měla uskutečňovat aktivními metodami a výchovným dialogem, který zapojí vnímavost a jazyk vlastní dětem. Tato formace musí probíhat induktivně, aby dítě samo mohlo objevit důležitost určitých hodnot, principů a norem, místo aby byly ukládány jako neoddiskutovatelné pravdy.

265. K dobrému jednání nestačí „adekvátně soudit“ nebo jasně vědět, co je třeba dělat, byť to má prioritu. Častokrát jsme vůči svým osobním přesvědčením nedůslední, dokonce i když jsou pevná. Jakkoli nám svědomí diktuje určitý mravní soud, jsou někdy mocnější jiné věci, které nás přitahují, pokud jsme si neosvojili, že dobro, chápané myslí, v nás zapouští kořeny jako hluboká citová náklonnost, jako chuť dobra mající větší přitažlivost než jiná lákadla a umožňuje nám vnímat, že to, co chápeme jako dobro, je jím také „pro nás“ tady a teď. Účinná etická formace ukazuje člověku, kam až se jemu samému hodí jednat dobře. Dnes je často neúčinné požadovat něco, co vyžaduje úsilí a odříkání, aniž by se jasně ukázalo dobro, kterého tak lze dosáhnout.

266. Nezbytné je zrání návyků. I zvyklosti osvojené v dětství mají pozitivní funkci a umožňují, že velké hodnoty vnitřně přijaté se vyjadřují ve zdravém a stabilním jednání. Některé dítě může mít společenské cítění a správné dispozice vůči druhým, ale pokud si za dlouhý čas na naléhání dospělých nezvyklo říkat „prosím“, „s dovolením“ a „děkuji“, jeho správná vnitřní dispozice k těmto výrazům nedojde snadno. Mravní jednání se vytváří posilováním vůle a opakováním určitých činů, a bez vědomého, svobodného a oceňovaného opakování určitých dobrých způsobů nevede výchova k takovémuto jednání k cíli. Motivace či přitažlivost, které zakoušíme ve vztahu k určitým hodnotám, se nestanou ctnostmi bez těchto přiměřeně motivovaných úkonů.

267. Svoboda je něco grandiózního, ale můžeme ji ztratit. Mravní výchova je pěstováním svobody prostřednictvím návrhů, motivací, praktických aplikací, podnětů, odměn, příkladů, vzorů, symbolů, reflexí, povzbuzení, revizemi způsobů jednání a dialogů, které pomáhají lidem rozvíjet ony stabilní vnitřní principy, které mohou spontánně pohnout ke konání dobra. Ctnost je přesvědčení, které se přetvořilo na vnitřní a stabilní princip jednání. Ctnostný život proto vytváří svobodu, posiluje ji a vychovává, přičemž předchází tomu, aby se člověk stal otrokem nutkavých odlidšťujících a asociálních sklonů. Sama lidská důstojnost totiž vyžaduje, aby každý „jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením.“[293]

Hodnota sankce jako podnětu

268. Rovněž je nezbytné naučit dítě i adolescenta vnímavosti, aby si uvědomili, že špatné skutky mají důsledky. Je třeba probouzet schopnost vcítit se do druhého a želet jeho utrpení, když jsme mu přivodili něco zlého. Některé sankce agresivního asociálního chování částečně mohou vést k tomuto cíli. Důležité je pevně dítě nasměrovat, aby požádalo o odpuštění a napravilo škodu způsobenou druhým. Když výchova přináší plody uzráváním osobní svobody, začne dítě samotné v určité chvíli s vděčností poznávat, že pro něho bylo dobré vyrůstat v rodině a snášet také požadavky ukládané celou touto formací.

269. Napomenutí se stává podnětem, když se zároveň oceňují a uznávají snahy a když dítě zjistí, že jeho rodiče k němu nadále chovají trpělivou důvěru. Dítě s láskou napomenutí cítí, že je zohledňováno, vnímá, že je někým, a všímá si, že jeho rodiče uznávají jeho potenciál. K tomu není zapotřebí, aby rodiči byli bez poskvrny, nýbrž aby uměli pokorně uznávat vlastní meze a ukazovat svoji osobní snahu být lepšími. Děti však potřebují, aby rodiče dosvědčovali, že se nedávají strhávat hněvem. Dítě, které se dopustí nějaké špatnosti, musí být napomenuto, ale nikdy ne jako nepřítel nebo jako někdo, na kom se vybíjí vlastní agresivita. Dospělý navíc musí rozpoznat, že některá špatná jednání se pojí s křehkostí a omezením, jež jsou vlastní danému věku. Proto by byl škodlivý postoj neustálého sakncionování, který by nepomohl vnímat odlišnou závažnost činů a vyvolal by malomyslnost a podrážděnost: „Otcové, nedrážděte svoje děti“ (Ef 6,4; srov. Kol 3,21).

270. Zásadní věcí je, aby se kázeň nestávala mrzačením touhy, nýbrž podnětem jít stále dál. Jak integrovat kázeň a vnitřní dynamismus? Jak dosáhnout toho, aby kázeň byla konstruktivní mezí na cestě, kterou se dítě má vydat, a nikoli zdí, která jej anuluje, nebo výchovnou dimenzí, která jej potlačuje? Je třeba najít rovnováhu mezi dvěma stejně škodlivými krajnostmi. Jednou je nárok vytvářet svět na míru tužeb dítěte, které vyrůstá s pocitem, že je nositelem práv, ale nikoli povinností. Druhou krajností je přimět jej žít bez vědomí vlastní důstojnosti, jedinečné identity a práv, trýznit jej povinnostmi, aby v podrobenosti uskutečňovalo tužby druhých.

Trpělivý realismus

271. Mravní výchova v sobě zahrnuje požadavek chtít od dítěte či mladistvého pouze to, co pro něho nepředstavuje neúměrnou oběť, vyžadovat jenom onu dávku úsilí, která nepůsobí podrážděnost nebo čistě vynucené jednání. Řádná cesta spočívá v nabízení malých krůčků, které mohou být chápány, přijaty a ceněny a obnášejí nějaké úměrné zapření. Pokud se naopak žádá příliš, nedosáhne se ničeho. Jakmile se potom člověk bude moci z této autority vymanit, pravděpodobně s dobrým jednáním přestane.

272. Etická formace někdy vzbuzuje opovržení způsobené zkušenostmi zanedbávání, zklamání, citového deficitu nebo špatnou pověstí rodičů. Do etických hodnot se promítají zkreslené obrazy postav otce a matky nebo slabosti dospělých. Proto je zapotřebí pomáhat adolescentům praktikovat analogii. Hodnoty sice naplňují někteří obzvlášť příkladní lidé, ale uskutečňují se také nedokonale a v různých stupních. Současně, a poněvadž se odpor mladých pojí s negativními zkušenostmi, je třeba jim pomáhat vydat se cestou uzdravování tohoto vnitřně raněného světa, aby mohli dosáhnout porozumění a smíření s lidmi i společností.

273. Při nabízení hodnot je třeba postupovat pozvolna a různými způsoby podle věku a možností konkrétních osob a nesnažit se aplikovat rigidní a neměnné metodologie. Cenný přínos psychologie a pedagogických věd ukazují, že je zapotřebí postupného procesu osvojování si změn jednání, ale že také svoboda potřebuje být vedena a stimulována, protože, je-li ponechána sama sobě, nemůže zaručit vlastní zralost. Situovaná a reálná svoboda je omezená a podmíněná. Není to pouhá schopnost volit naprosto spontánně dobro. Ne vždy se vhodně rozlišuje mezi „volním“ a „svobodným“ skutkem. Někdo může chtít něco špatného a vyvinout silnou vůli, avšak v důsledku neodolatelné vášně nebo špatné výchovy. V takovém případě je jeho rozhodnutí silně volní, neprotiřečí sklonu jeho vůle, avšak není svobodné, protože je prakticky nemožné nezvolit si toto zlo. K tomu dochází při nutkavé závislosti na drogách. Když po nich někdo touží, jedná všemi svými silami, ale je natolik podmíněn, že v té chvíli není schopen rozhodnout se jinak. Proto je jeho rozhodnutí řízené vůlí, ale nikoli svobodné. Nemá smysl „nechávat jej svobodně si zvolit“, poněvadž ve skutečnosti volit nemůže a postavit jej před drogu nevede k ničemu jinému než ke zvětšení závislosti. Potřebuje pomoc druhých a výchovný proces.

Rodinný život jako výchovný kontext

274. Rodina je první škola lidských hodnot, kde se učíme správnému užívání svobody. Některé sklony, které uzrály v dětství, hluboce člověka prostupují a přetrvávají celý život jako příznivá emoce vůči nějaké hodnotě nebo jako spontánní odmítnutí určitého jednání. Mnozí lidé po celý život jednají určitým způsobem, protože považují za správné to, co si osvojili v dětství, jako v osmóze: „Tak mne to učili; to mi bylo vštípeno“. V rodinném prostředí se lze naučit kriticky rozlišovat sdělení různých komunikačních prostředků. Bohužel, mnohé televizní programy nebo některé formy reklamy negativně ovlivňují a oslabují hodnoty obdržené v rodině.

275. V nynější době, kdy kraluje úzkost a technologický spěch, je velice důležitým úkolem rodin vychovávat ke schopnosti čekat. Nejde o to zakazovat dětem, aby si hrály s elektronickými přístroji, ale najít způsob, jak v nich zažehnout schopnost rozlišovat různé logiky, a tak nevztahovat digitální rychlost na každou oblast života. Odložit touhu neznamená ji popřít, ale pozdržet její naplnění. Když děti či adolescenti nejsou vychováváni k tomu, že na některé věci je třeba čekat, stávají se panovačnými, všechno podrobují uspokojení svých bezprostředních potřeb a roste v nich zlozvyk „mít všechno a hned“. To je velký klam, který nepřeje svobodě, nýbrž ji intoxikuje. Vychovává-li se však k tomu, že některé věci je třeba odložit na později a čekat na vhodnou chvíli, vyučuje se smyslu toho, co znamená být pánem sebe sama, nezávislým na vlastních popudech. Když tak dítě zakusí, že může ovládat sebe samo, obohatí to jeho sebeúctu. Zároveň se tak učí respektovat svobodu druhých. Přirozeně to neznamená chtít od dětí, aby jednaly jako dospělí, ale netřeba ani znevažovat jejich schopnost růst ve zralosti odpovědné svobody. Ve zdravé rodině se toto zaučování běžně uskutečňuje prostřednictvím požadavků vzájemného soužití.

276. Rodina je prostředí primární socializace, protože je prvním místem, kde se učíme postavit se před druhého, naslouchat, sdílet se, snášet, respektovat, pomáhat si a žít spolu. Výchovný úkol má probouzet vnímání světa a společnosti jakožto „rodinného prostředí“, je výchovou k umění „obývat“ prostor za hranicemi svého domova. Rodinný kontext učí sbližovat, pečovat a zdravit. Láme se tam první kruh smrtelného sobectví a poznáváme, že žijeme společně vedle druhých a s druhými, kteří jsou hodni naší pozornosti, naší laskavosti, našeho citu. Není sociálních vazeb bez této první každodenní, téměř mikroskopické dimenze společného přebývání v blízkosti, ve vzájemném střetávání během dne, ve starosti o to, co zajímá všechny, ve vzájemné pomoci s malými všedními věcmi. Rodina musí denně vynalézat nové způsoby prosazování vzájemného uznání.

277. V rodinném prostředí je možné také zavést konzumní návyky za účelem péče o společný dům: „Rodina je vůdčím podmětem integrální ekologie, protože je podmětem primárním a zahrnuje v sobě dva zásadní principy lidské civilizace na zemi: princip pospolitosti a princip plodnosti.“[294] Stejně tak nesnadné a tvrdé momenty rodinného života mohou být velmi výchovné. Dochází k tomu například, když se objeví nemoc, protože „během nemoci také v rodině vyvstávají těžkosti, v důsledku lidských slabostí. V nemoci však síla rodinných vazeb obvykle narůstá. [...] Výchova, která odhlíží od vnímavosti pro lidskou nemoc, působí vyprahlost srdce. A způsobuje „necitlivost“ dětí k utrpení druhých, takže jsou neschopné vyrovnat se s utrpením a žít hraniční zkušenost.“[295]

278. Výchovné setkávání rodičů a dětí mohou usnadňovat nebo kompromitovat stále sofistikovanější technologie komunikace a zábavy. Jsou-li dobře užívány, mohou být užitečné ke spojení jinak vzdálených členů rodiny. Kontakty mohou být časté a mohou pomoci vyřešit těžkosti.[296] Musí však být jasné, že nenahrazují, ani nevytlačují nezbytnost osobnějšího a hlubšího dialogu, který vyžaduje fyzický kontakt, nebo alespoň hlas druhé osoby. Víme, že tyto prostředky vzdalují, místo aby sbližovaly, jako když při obědě je každý soustředěn na svůj mobil anebo když jeden z manželů usne při čekání na druhého, který tráví hodiny s nějakým elektronickým přístrojem. I to má být v rodině předmětem dialogu a dohody, které umožní dávat prioritu setkání svých členů bez nesmyslných zákazů. Nelze však ignorovat rizika nových forem komunikace, které občas u dětí a adolescentů vyvolávají apatii a odtrhují je od reálného světa. Tento „technologický autismus“ je snadněji vystavuje manipulaci těch, kdo se snaží vetřít do jejich intimity svými sobeckými zájmy.

279. Rovněž by nebylo dobré, kdyby se rodiče pro svoje děti stali všemohoucími, takže by děti důvěřovaly pouze jim, protože by to brzdilo adekvátní proces socializace a citového zrání. K účinnému prodloužení dosahu otcovství a mateřství „jsou křesťanské komunity povolány nabízet podporu výchovnému poslání rodin,“[297] zvláště iniciační katechezí. Pro usnadnění integrální výchovy je třeba „oživit spojenectví rodiny a křesťanského společenství.“[298] Synoda ozřejmila důležitost katolických škol, které „sehrávají životně důležitou funkci při pomoci rodičům v jejich povinnosti vychovávat děti [...] Katolické školy je třeba povzbuzovat v jejich poslání pomáhat žákům v růstu ke zralé dospělosti, aby se pak oni sami dokázali dívat na svět skrze Ježíšův pohled lásky a chápali život jako povolání ke službě Bohu.“[299] V tomto smyslu „je třeba důrazně prosazovat svobodu církve k výuce své nauky a právo na výhradu svědomí uplatňované vychovateli.“[300]

Ano pohlavní výchově

280. Druhý vatikánský koncil poukazoval na nezbytnost „pozitivní a rozumné pohlavní výchovy“ dětí a adolescentů s jejich „postupujícím věkem“ a „s využitím pokroku v psychologii, pedagogice a didaktice.“[301] Měli bychom se ptát, zda naše výchovně-vzdělávací instituce přijaly tuto výzvu. Je obtížné přemýšlet o pohlavní výchově v době, která směřuje k banalizaci a ochuzování pohlavnosti. Lze ji koncipovat pouze v rámci výchovy k lásce a vzájemnému darování. Tím jazyk pohlavnosti není tristně ochuzen, nýbrž osvícen. Pohlavní pud může být pěstován během sebepoznávání a při rozvíjení schopnosti sebeovládání, které mohou dát vyniknout cenným schopnostem radosti a milostného setkání.

281. Pohlavní výchova nabízí informace, avšak nezapomíná, že děti a mladí lidé ještě nedosáhli plné zralosti. Informace musí přijít ve vhodnou chvíli a způsobem přiměřeným jejich životní fázi. Je k ničemu zahrnovat je údaji bez rozvinutí kritického smyslu vzhledem k invazi nabídek, nekontrolované pornografie a nadbytku podnětů, které mohou pohlavnost mrzačit. Mladí si musejí uvědomit, že jsou bombardováni sděleními, která neusilují o jejich dobro a zralost. Je třeba jim pomoci rozpoznat a hledat pozitivní vliv a současně zaujímat odstup od všeho, co deformuje jejich schopnost milovat. Stejně tak musíme připustit potřebu „nového a vhodnějšího slovníku zejména ve chvíli, kdy se mají děti a dospívající uvádět do tématu sexuality.“[302]

282. Pohlavní výchova, která uchovává zdravý stud, má nezměrnou hodnotu, třebaže dnes někteří mají za to, že je to pozůstatek jiných dob. Je to přirozená obrana člověka, který brání svoji niternost a odmítá se stát pouhým předmětem. Bez studu můžeme redukovat citovost a pohlavnost na obsese, které nás soustřeďují pouze na genitálie a chorobnost deformující naši schopnost milovat a na různé formy sexuálního násilí, které nás přivádějí k nelidskému zacházení s vlastním tělem anebo poškozování druhých.

283. Pohlavní výchova se často soustředí na „ochranu“ a hledání „bezpečného sexu“. Tyto výrazy předávají negativní postoj k přirozené plodivé účelnosti pohlaví, jako by eventuální dítě bylo nepřítel, před nímž je třeba se bránit. Takto se prosazuje narcistní agresivita namísto přívětivosti. Nezodpovědné je každé vybízení adolescentů ke hraní si s vlastními těly a jejich tužbami, jako by si už osvojili zralost, hodnoty, vzájemný závazek a cíle, jež jsou vlastní manželství. Takto jsou rozpustile povzbuzováni užívat druhého člověka jako předmět zkušeností ke kompenzaci nedostatků a velkých omezení. Je však důležité seznamovat se s různými výrazy lásky, vzájemnou péčí, ohleduplnou něhou a smysluplnou komunikací. To všechno totiž připravuje na celistvé a velkodušné sebedarování, které se vyjadřuje po veřejném závazku tělesně. Pohlavní spojení v manželství se tak jeví jako znamení souhrnného závazku obohacené veškerou předcházející etapou.

284. Netřeba mládež klamat přiváděním k záměně rovin: přitažlivost „vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové »spojení« k tomu, že si dva cizí lidé zůstanou stejně vzdálení, jako předtím.“[303] Řeč těla vyžaduje trpělivé zaučování, které umožní interpretovat a vychovávat vlastní touhy k opravdovému sebedarování. Když se chce dát všechno naráz, může se stát, že nebude darováno nic. Jedna věc je chápat mladickou křehkost nebo zmatenost, jinou věcí je povzbuzovat adolescenty, aby prodlužovali nezralost svého způsobu milování. Kdo však o těchto věcech dnes mluví? Kdo je schopen brát mladé vážně? Kdo jim pomáhá seriózně se připravit na velkolepou a velkodušnou lásku? Pohlavní výchova je brána na lehkou váhu.

285. Pohlavní výchova by měla také ctít a vážit si odlišnosti, která každému ukazuje možnost překonat uzavřenost ve svých omezeních a otevřít se přijetí druhého. Kromě pochopitelných těžkostí, které může zakusit každý, je třeba pomáhat přijímat vlastní tělo tak, jak bylo stvořeno, protože, „logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením [...] Také úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já. Tak je možné s radostí přijímat specifický dar druhého či druhé, kteří jsou dílem Boha Stvořitele, a vzájemně se obohacovat.“[304] Jedině opuštěním strachu z odlišnosti lze dosáhnout osvobození z imanence vlastního bytí a z okouzlení sebou samým. Pohlavní výchova musí pomoci přijmout vlastní tělo, aby člověk nechtěl „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat.“[305]

286. Nelze přehlížet ani to, že v konfiguraci ženského či mužského bytí se nesbíhají pouze biologické či genetické faktory, ale také rozmanité prvky týkající se temperamentu, rodinné historie, kultury, životních zkušeností, obdržené formace, vlivy přátel, příbuzných a obdivovaných lidí, a další konkrétní okolnosti, které vyžadují snahu o přizpůsobení. Je pravdou, že nemůžeme oddělovat mužský a ženský způsob bytí od stvořitelského Božího díla, které předchází všem našim rozhodnutím a zkušenostem a obsahuje biologické prvky, které nelze přehlížet. Je však také pravdou, že například způsob mužského bytí manžela by se měl přizpůsobit pracovnímu závazku manželky. Vzít na sebe domácí práce nebo některé aspekty růstu dětí jej nečiní méně mužským, ani neoznačují jeho ztroskotání, podrobenost nebo hanbu. Je třeba pomáhat dětem, aby považovaly za normální tyto zdravé výměny, které postavě otce neodnímají důstojnost. Rigidita se stává mužskou či ženskou přepjatostí a nevychovává děti a mládež ke vzájemnosti ztělesněné v reálné situaci manželství. Rigidita může bránit rozvoji schopností obou až do té míry, že se považuje za málo mužské věnovat se umění či tanci a málo ženské zastávat vůdčí postavení. To se díky Bohu změnilo, avšak na některých místech určité neadekvátní koncepce nadále podmiňují legitimní svobodu a mrzačí autentický rozvoj konkrétní identity dětí a jejich možností.

287. Výchova dětí musí být charakterizována předáváním víry, což se stalo obtížné v důsledku nynějšího životního stylu, pracovní doby, složitostí dnešního světa, kde mnozí, aby přežili, podléhají frenetickým rytmům.[306] Navzdoru tomu rodina musí být nadále místrem, kde se učíme chápat důvody a krásu víry, modlit se a sloužit bližnímu. Začíná to křtem, ve kterém matky přinášející své děti, „spolupracují na svatém porodu“, jak říkal sv. Augustin.[307] Potom začíná tento nový život růst. Víra je Boží dar, obdržený ve křtu, a nikoli výsledek lidského činu, avšak rodiče jsou Božím nástrojem jeho zrání a rozvoje. „Je krásné, když maminky učí malé děti posílat pusinku Ježíši či Matce Boží. Kolik je v tom něhy! V té chvíli se srdce maličkých mění na místo modlitby.“[308] Předávání víry předpokládá, že rodiče skutečně mají zkušenost důvěry v Boha, hledají a potřebují Jej, protože jedině takto „jedno pokolení druhému zvěstuje tvé činy“ (Žl 144,4) a „otec seznámí s tvou věrností své syny“ (Iz 38,19). K tomu je třeba prosit Boha, aby působil v srdci, tam, kam nemůžeme dosáhnout. Hořčičné zrno, které je tak maličké, se stává velkým keřem (srov. Mt 13,31-32), a tak poznáváme disproporci mezi působením a jeho účinkem. Víme tedy, že nejsme pány tohoto daru, ale jeho pečlivými správci. Nicméně náš kreativní závazek je přínosem, který nám umožňuje spolupracovat s Boží iniciativou. Proto dbejme na „doceňování manželských dvojic, matky a otce, jako aktivních činitelů katecheze [...] Velkou pomocí je rodinná katecheze jako účinná metoda pro formaci mladých rodičů a pro vzbuzování vědomí o jejich poslání být evangelizátory ve vlastní rodině.“[309]

288. Výchova k víře se dovede přizpůsobit každému dítěti, protože již osvojené nástroje či recepty někdy nefungují. Děti potřebují symboly, gesta, vyprávění. Adolescenti obvykle mají problém s autoritou a normami, takže je vhodné stimulovat jejich osobní zkušenosti víry a předkládat jim zářivá svědectví, která se nabízejí svou vlastní krásou. Rodiče, kteří chtějí provázet víru svých dětí, jsou pozorní k jejich proměnám, protože vědí, že duchovní zkušenost se jejich svobodě neukládá, ale předkládá. Zásadní je, aby děti konkrétně viděly, že modlitba je pro jejich rodiče skutečně důležitá. Chvíle modlitby a výrazy lidové zbožnosti v rodině proto mohou mít více evangelizující moc než všechny katecheze a promluvy. Obzvláště bych chtěl vyjádřit svoji vděčnost všem matkám, které se nepřetržitě modlí za svoje děti, které se vzdálily od Krista, jako to činila svatá Monika.

289. Předávání víry dětem ve smyslu usnadňování jejího vyjádření a růstu umožňuje rodině stát se evangelizátorkou, která spontánně předává víru všem, kteří jsou s ní v kontaktu, i mimo okruh vlastní rodiny. Děti, které vyrůstají v misionářských rodinách, se často stávají misionáři, pokud rodiče umějí žít toto poslání tak, že je druzí považují za blízké a za přátele. Děti tak vyrůstají v tomto stylu vztahů se světem, aniž by se zříkaly vlastní víry a vlastních přesvědčení. Připomeňme, že sám Ježíš jedl a pil s hříšníky (srov. Mk 2,16; Mt 11,19), zastavil se k rozhovoru se Samaritánkou (srov. Jan 4,7-26), přijal Nikodéma v noci (srov. Jan 3,1-21), nechal si smáčet nohy od ženy, která byla prostitutkou (srov. Lk 7,36-50) a neváhal se dotýkat nemocných (srov. Mk 1,40-45; 7,33). Totéž dělali i jeho apoštolové, kteří nebyli lidmi přezírajícími druhé, uzavřenými do malých skupinek vyvolených, izolovaných od života lidí. Veřejní představitelé je pronásledovali, zatímco oni se těšili sympatiím celého lidu (srov. Sk 2,47; 4,21.33; 5,13).

290. „Rodina se utváří jako činitel pastorační práce tím, že výslovně hlásá evangelium a přináší různé formy svědectví: solidaritu s chudými, otevřenost k jinakosti lidí, ochranu stvoření, morální a materiální solidaritu s jinými rodinami, především nejchudšími, práci pro šíření obecného dobra i skrze proměnu nespravedlivých společenských struktur, počínaje územím, kde žije, a žitím skutků tělesného a duchovního milosrdenství.“[310] To je třeba zasadit do rámce toho nejcennějšího křesťanského přesvědčení: Otcova láska, která nás podporuje, dává nám růst a je zjevena naprostým darováním Ježíše, který žije mezi námi, nás uschopňuje čelit v jednotě všem bouřím a životním fázím. Také v srdci každé rodiny má za každých okolností, vhod či nevhod, znít kerygma, aby osvěcovalo cestu. Všichni bychom měli umět říci na základě života ve svých rodinách: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). Jedině na základě této zkušenosti se rodinné pastoraci podaří, aby rodiny byly domácími církvemi a zároveň evangelizačním kvasem společnosti.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE