Nový portál Vatikánského rozhlasu

1. Radost lásky prožívané v rodině je také radostí církve. Jak uvedli synodální otcové, navzdory mnoha příznakům krize manželství „je touha po rodině zvláště mezi mladými stále živá a podněcuje církev.“[1] Jako odpověď na tuto touhu je „křesťanská zvěst o rodině vskutku dobrá zpráva.“[2]

2. Synoda umožnila probrat situaci rodin v nynějším světě, rozšířit náš pohled a oživit naše povědomí o důležitosti manželství a rodiny. Složitost navržených témat nám zároveň ukázala nezbytnost dále ve svobodě prohloubit některé věroučné, morální, duchovní a pastorační otázky. Reflexe pastýřů a teologů, je-li věrná církvi, poctivá, realistická a kreativní, nám pomůže dosáhnout větší zřejmosti. Debaty, které se objevují ve sdělovacích prostředcích nebo publikacích a dokonce i mezi služebníky církve, sahají od bezuzdné touhy po změně všeho bez dostatečné reflexe či opodstatnění až k postoji, který chce všechno řešit aplikací všeobecných norem nebo vyvozováním upřílišněných závěrů z některých teologických reflexí.

3. Připomenutím, že čas je nadřazen prostoru, bych rád zdůraznil, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorální diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota věrouky i praxe, což však nepřekáží různým způsobům interpretace některých aspektů věrouky nebo z nich plynoucích důsledků. Tak tomu bude, dokud nám Duch neumožní dosáhnout plné pravdy (srov. Jan 16,13), to znamená, až nás dokonale uvede do Kristova tajemství a budeme moci obsáhnout všechno jediným pohledem. Kromě toho v každé zemi či každém regionu je možné hledat více inkulturovaná řešení pozorná k místním tradicím a problémům. „Kultury jsou vskutku velmi odlišné a každý všeobecný princip má zapotřebí inkulturace, pokud má být dodržován a používán.“[3]

4. V každém případě musím říci, že se synoda vyznačovala velkou krásou a poskytla mnoho světla. Děkuji za množství příspěvků, které mi pomohly uvažovat o problémech rodin světa v celé jejich šíři. Souhrn vystoupení synodálních otců, jimž jsem neustále pozorně naslouchal, mi připadá jako nějaký drahocenný polyedr, tvořený mnoha legitimními starostmi, jakož i poctivými a upřímnými otázkami. Proto jsem považoval za vhodné redigovat posynodální apoštolskou exhortaci zahrnující příspěvky obou nedávných synod o rodině spolu s dalšími úvahami, které mohou usměrnit reflexi, dialog a pastorační praxi a současně poskytnout odvahu, podněty a pomoc rodinám v jejich nasazení i v jejich těžkostech.

5. Tato exhortace bude mít zvláštní význam v kontextu tohoto Svatého roku milosrdenství. Za prvé, protože ji nabízím křesťanským rodinám, aby je podnítila vážit si darů manželství a rodiny a zachovávat silnou lásku naplněnou hodnotami velkorysosti, nasazení, věrnosti a trpělivosti. Za druhé, protože má za cíl povzbudit všechny, aby byli znamením milosrdenství a blízkosti tam, kde se rodinný život neuskutečňuje dokonale anebo neprobíhá v pokoji a radosti.

6. Text zahajuji jakousi předehrou inspirovanou Písmem svatým, aby udávalo odpovídající tón. Počínaje odtud, ve snaze stát nohama na zemi, budu uvažovat o nynější situaci rodin. Potom připomenu několik podstatných prvků církevní nauky o manželství a rodině, aby vznikl prostor pro dvě ústřední kapitoly věnované lásce. Potom zdůrazním některé pastorační přístupy, aby nás vedly k vytváření solidních a plodných rodin podle Božího plánu, a jednu kapitolu věnuji výchově dětí. Potom se zastavím u výzvy k milosrdenství a u pastoračního rozlišování situací, které plně neodpovídají tomu, co nám nabízí Pán, a nakonec načrtnu pár rysů rodinné spirituality.

7. Vzhledem k bohatství dvou let reflexí, které synoda přinesla, pojednává tato exhortace různými styly o mnoha odlišných tématech. Tím se vysvětluje její nevyhnutelná obsáhlost. Neradím tedy povšechnou a spěšnou četbu. Lépe ji budou moci docenit jak rodiny, tak asistenti rodinné pastorace, pokud se postupně a trpělivě zahloubají do jednotlivých částí anebo pokud budou hledat to, co potřebují v konkrétních okolnostech. Je pravděpodobné, že například manžele zaujme spíše čtvrtá a pátá kapitola, pastorační asistenty bude zajímat zvláště šestá kapitola a všichni se budou cítit velice osloveni osmou kapitolou. Doufám, že prostřednictvím četby každý pocítí povolání pečovat s láskou o život rodin, protože „rodiny nejsou problém, ale především příležitost.“[4]

PRVNÍ KAPITOLA: Ve světle Slova

8. Bible je zalidněna rodinami, pokoleními, příběhy lásky i rodinnými krizemi již od první stránky, kde vstupuje na scénu rodina Adama a Evy proniknutá násilím, ale také nepřetržitou vitalitou (srov. Gen 4), až k té poslední stránce, kde se objevuje svatba Nevěsty a Beránka (srov. Zj 21,2.9). Dva domy, které Ježíš popisuje, jsou postaveny na skále či na písku (srov. Mt 7,24-27) a představují různé rodinné situace, tvořené svobodou těch, kdo je obývají, protože, jak píše básník, „každý dům je svítilna.“[5] Vejděme nyní do jednoho z těchto domů pod vedením Žalmisty v písni, která se dodnes zpívá jak v židovské, tak křesťanské svatební liturgii:
„Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho cestách.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Ať ti Hospodin požehná ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma
po všechny dny svého života,
abys viděl syny svých synů:
Pokoj v Izraeli!“ (Žl 128,1-6).

Ty a Tvoje nevěsta

9. Překročme tedy práh tohoto klidného domu s jeho rodinou sedící u svátečního stolu. Uprostřed nacházíme pár, otce a matku, a celý příběh jejich lásky. V nich se uskutečňuje onen prvotní plán, ke kterému tak mocně odkazuje Ježíš: „Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu?“ (Mt 19,4). A cituje pověření z knihy Geneze: „Proto opustí muž svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).

10. Dvě velkolepé začáteční kapitoly Geneze nám prezentují lidský pár v jeho základní skutečnosti. V tomto úvodním biblickém textu vyniká několik zásadních tvrzení. První, které souhrnně citoval Ježíš, říká: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu je stvořil, stvořil je jako muže a ženu“ (1,27). Vysvětlující paralelou „Božího obrazu“ je překvapivě právě pár, „muž a žena“. Znamená to, že sám Bůh je pohlavní nebo jej provází božská družka, jak věřila některá starodávná náboženství? Jistěže ne, protože víme, jak důrazně Bible odmítla takovéto víry rozšířené mezi Kanaánci ve Svaté zemi. Boží transcendence je zachována, ale vzhledem k tomu, že Bůh je zároveň Stvořitel, je plodnost lidského páru živý a účinný „obraz“, viditelné znamení stvořitelského činu.

11. Pár, který miluje a rodí život, je opravdu živoucím „dílem“ (nikoli z kamene či zlata, což Desatero zapovídá), schopným vyjevovat Boha stvořitele i spasitele. Proto je plodná láska symbolem niterných skutečností Boha (srov. Gn 1,28; 9,7; 17,2-5.16; 28,3; 35,11; 48,3-4). Z toho plyne, že se ve vyprávění knihy Geneze takzvanou „kněžskou tradicí“ prolínají různé rodokmenové posloupnosti (srov. Gn 4,17-22.25-26; 5; 10; 11, 10-32; 25, 1-4.12-17.19-26; 36). Schopnost lidského páru rodit, je cesta, po které se odvíjejí dějiny spásy. V tomto světle se plodný vztah páru stává obrazem, který odhaluje a popisuje tajemství Boha, základ křesťanské Trojiční vize, která v Bohu nazírá Otce, Syna a Ducha lásky. Trojiční Bůh je společenstvím lásky a rodina je jeho živoucím odrazem. Objasňují to slova svatého Jana Pavla II.: „Náš Bůh ve svém nejniternějším tajemství není samotou, nýbrž rodinou, poněvadž v sobě má otcovství, synovství a podstatu rodiny, kterou je láska. Touto láskou je v božské rodině Duch svatý.“[6] Rodina tedy není něco cizího božské podstatě.[7] Tento trojiční aspekt páru je nově znázorněn v pavlovské teologii, když jej apoštol klade do vztahu k „tajemství“ jednoty mezi Kristem a církví (srov. Ef 5,21-33).

12. Ježíš nás však svou reflexí o manželství odkazuje k další stránce knihy Geneze, ke druhé kapitole, kde se pozoruhodný portrét tohoto páru objevuje v zářivých podrobnostech. Vybíráme pouze dvě. Prvním je neklid muže, který „hledá pomoc, která by byla jeho protějškem“ (vv.18.20), schopným vyřešit samotu, jež ho zneklidňuje a kterou neodstraní ani blízkost zvířat a celého stvoření. Původní hebrejský výraz odkazuje k přímému, takřka „čelnímu“ vztahu - z očí do očí - v dialogu také mlčenlivém, protože v lásce je mlčení často výmluvnější než slova. Je to setkání s tváří, s „ty“ odrážejícím božskou lásku, které je „jměním, pomocí, oporou a odpočinutím“ (Sir 36,24), jak praví biblický mudrc. Anebo – jak volá nevěsta z Písně písní v překrásném vyznání lásky a vzájemné odevzdanosti: „Můj milý je můj a já jsem jeho [...] Já jsem svého milého a můj milý je můj“ (Pís 2,16; 6,3).

13. Z tohoto setkání, které léčí samotu, se rodí pokolení a rodina. Toto je druhá podrobnost, kterou můžeme zmínit: Adam, který je také člověkem všech dob a všech regionů naší planety, spolu se svojí manželkou, jak opakuje Ježíš citací Geneze: „přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Mt 19,5; srov. 2,24). Sloveso „přilnout“ v hebrejském originále znamená těsný soulad, fyzické a vnitřní přilnutí, a užívá se také k popisu sjednocení s Bohem: „má duše lne k tobě“, říká Žalmista (63,9). Tím se naznačuje nejenom manželská jednota ve svojí pohlavní a tělesné dimenzi, ale také v dobrovolné odevzdanosti lásky. Plodem tohoto sjednocení je „jedno tělo“ jak ve fyzickém objetí, tak v jednotě srdcí a života, i v možném potomkovi, který se z obou narodí a genetickým i duchovním sjednocením ponese v sobě obě tato „těla“.

Tvoji synové jako výhonky oliv

14. Vraťme se ke zpěvu Žalmisty. Uvnitř domu, kde muž a žena usedli ke stolu, se objevují synové, kteří je provázejí „jako výhonky oliv“ (Žl 128,3), tedy plní energie a vitality. Tvoří-li rodiče základy domu, děti jsou „živými kameny“ rodiny (srov. 1 Petr 2,5). Je příznačné, že ve Starém zákoně se nejčastěji po Božím jménu (JHVH = Hospodin, Pán) vyskytuje slovo „syn“ (ben), slovo, které odkazuje k hebrejskému slovesu „stavět“ (banah). Proto je ve 127. Žalmu opěvován dar synů obrazy, které se vztahují jak ke stavbě domu, tak k sociální a obchodní aktivitě, která probíhala u bran města: „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí [...] Hle, Hospodinovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna. Čím jsou bojovníku šípy v ruce, tím jsou synové z mladých let. Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec; nepřijdou do hanby, když se budou v branách soudit s protivníky“ (vv.1.3-5). Tyto obrazy sice odrážejí kulturu starobylé společnosti, avšak přítomnost synů je v každém domě znamením plnosti rodiny v kontinuitě samotných dějin spásy, od pokolení do pokolení.

15. V této perspektivě můžeme spatřit jinou dimenzi rodiny. Víme, že v Novém zákoně se mluví o „církevní obci, která se schází v domě“ (srov. 1 Kor 16,19; Řím 16,5; Kol 4,15; Flm 2). Vitální prostor rodiny se mohl proměnit v domácí církev, sídlo eucharistie, Krista přítomného u téhož stolu. Nezapomenutelná je scéna znázorněná v Apokalypse: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20). Takto se vyznačuje dům, který má v sobě Boží přítomnost, společnou modlitbu a tím Pánovo požehnání. Tak praví závěrečné zvolání 128. Žalmu, který jsme si vzali za základ: „Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu“ (vv.4-5).

16. Bible považuje rodinu také za sídlo katechizace dětí. Vysvítá to z popisu velikonočních obřadů (srov. Ex 12,26-27; Dt 6,20-25) a později je vyjádřeno v židovské hagadě, tedy dialogickým vyprávěním, které doprovází obřad pesachové večeře. Ještě více opěvuje Žalm rodinnou zvěst víry: „Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, nezatajíme jejich synům, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc, podivuhodné skutky jím vykonané. Dal totiž Jakubovi nařízení a stanovil příkaz pro Izraele, aby o tom, co poručil našim otcům, poučili své syny. Má to znát příští pokolení, synové, kteří se narodí, mají to vyprávět svým dětem“ (78, 3-6). Proto je rodina místem, kde se rodiče stávají prvními učiteli víry svých dětí. Je to „řemeslné“ poslání, od osoby k osobě: „Když se tě v budoucnu zeptá tvůj syn [...] řekneš mu...“ (Ex 13,14). Tak zazpívají Pánu různá pokolení: „jinoši a s nimi panny, starci spolu s dětmi“ (Žl 148,12).

17. Rodiče mají povinnost seriózně plnit svoje výchovné poslání, jak v Bibli nezřídka učí mudrci (srov. Př 3,11.12; 6,20-22; 13,1; 22,15; 23,13-14; 29,17). Děti jsou povoláni přijmout a plnit přikázání: „Cti svého otce i svou matku“ (Ex 20,12), kde sloveso „ctít“ odkazuje na uskutečňování rodinných a sociálních závazků v jejich plnosti, aniž by se od nich odhlíželo pod záminkou omluvných náboženských důvodů (srov. Mk 7,11-13), neboť „kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady“ (Sir 3,3-4).

18. Evangelium nám také připomíná, že děti nejsou majetkem rodiny, ale mají před sebou svoji osobní životní pouť. Ježíš se sice prezentuje jako vzor poslušnosti vůči pozemským rodičům, které poslouchal (srov. Lk 2,51), ale zajisté také ukazuje, že synova životní volba a samotné jeho křesťanské poslání mohou vyžadovat určitý odstup, který je zapotřebí k uskutečnění vlastní odevzdanosti Božímu království (srov. Mt 10,34-37; Lk 9,59-62). Ba více, když mu bylo dvanáct let, odpovídá Marii a Josefovi, že má plnit vyšší poslání, které přesahuje jeho historickou rodinu (srov. Lk 2,48-50). Proto vyzdvihuje nezbytnost jiných hlubších svazků také uvnitř rodinných vztahů: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Na druhé straně v rámci pozornosti, kterou vyhrazuje dětem, považovaným ve starobylé společnosti Blízkého východu za subjekty, které nemají zvláštní práva a jsou součástí rodinného vlastnictví, Ježíš dochází až k tomu, že prezentuje děti dospělým téměř jako učitele, a to kvůli jejich jednoduché a spontánní důvěře vůči druhým: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,3-4).

Stezka utrpení a krve

19. Idyla představená 128. Žalmem nepopírá hořkou realitu, která poznamenává celé Písmo svaté. Je to přítomnost bolesti, zla a násilí, které zraňují život rodiny i její vnitřní společenství života a lásky. Nikoli pro nic za nic je Kristova řeč o manželství (srov. Mt 19,3-9) zařazena do disputace o rozvodu. Boží Slovo je stálý svědek této temné dimenze, která se vyskytuje již na počátku, když se láskyplný a čirý vztah muže a ženy hříchem promění v nadvládu: „Budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout“ (Gen 3,16).

20. Stezka utrpení a krve prostupuje mnohé stránky Bible, počínaje bratrovražedným násilím Kaina proti Ábelovi a různými hádkami mezi syny a nevěstami patriarchů Abraháma, Izáka a Jakuba, přes tragédie, jimiž krvácí Davidova rodina, až k mnoha rodinným těžkostem, jež prolínají vyprávěním Tobiáše, nebo k hořkému vyznání opuštěného Joba: „Mé bratry ode mne vzdálil, mí známí se mi snaží vyhýbat. [...] Mé ženě je odporný můj dech, mým vlastním bratřím můj zápach“ (Job 19,13.17).

21. Ježíš sám se narodil ve skromné rodině, která je záhy nucena utíkat do ciziny. Vejde do domu, kde Petrova tchýně ležela v horečce (srov. Mk 1,30-31); nechá se vtáhnout do dramatu smrti v Jairově a Lazarově domě (srov. Mk 5,22-24.35-43; Jan 11,1-44); slyší zoufalý nářek vdovy z Naim nad jejím mrtvým synem (srov. Lk 7,11-15); přijímá prosbu otce jednoho epileptika v jedné zapadlé vesnici (srov. Mk 9,17-27). Setká se s celníky Matoušem a Zacheem u nich doma (srov. Mt 9,9-13; Lk 19,1-10), a také hříšníky jako je žena, která vstoupí do farizeova domu (srov. Lk 7,36-50). Zná úzkosti a napětí rodin a zasazuje je do svých podobenství: syny, kteří odcházejí z domu za dobrodružstvím (srov. Lk 15,11-32), vybíravé syny s nepředvídatelným chováním (srov. Mt 21,28-31) nebo oběti násilí (srov. Mk 12,1-9). A postará se o svatbu, kde hrozí trapná chvíle pro nedostatek vína (srov. Jan 2,1-10) nebo pro neúčast pozvaných (srov. Mt 22,1-10). Stejně tak zná tíseň vzniklou ze ztráty mince v jedné chudé rodině (srov. Lk 15,8-10).

22. V tomto stručném přehledu můžeme pozorovat, že Boží Slovo se neukazuje jako posloupnost abstraktních tezí, nýbrž jako průvodce na cestě i těch rodin, které jsou v krizi nebo na ně dolehla nějaká bolest, a ukazuje jim cíl cesty, kde Bůh „setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude“ (Zj 21,4).

Výtěžek tvých rukou

23. Na začátku 128. Žalmu je prezentován otec jako pracující, který dílem svých rukou může podporovat fyzický blahobyt a poklid své rodiny: „Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře“ (v.2). Skutečnost, že práce je základní součást důstojnosti lidského života, plyne z prvních stránek Bible, kde se praví: „Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil“ (Gen 2,15). Je to znázornění pracujícího, který přetváří matérii, využívá energie stvoření, jí „chléb námahy“ (Žl 127,2) a kromě toho kultivuje sám sebe.

24. Práce zároveň umožňuje rozvíjet společnost, živit rodinu a také jí zajistit stabilitu a plodnost: „Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života“ (Žl 128,5-6). V knize Přísloví je představeno také poslání matky rodiny, jejíž práce je popsána do všech každodenních podrobností a která k sobě přitahuje chválu ženicha i potomků (srov. 31,10-31). Samotný apoštol Pavel projevoval hrdost, aniž by byl druhým na obtíž, protože si vydělával na živobytí prací svých rukou (srov. Sk 18,3; 1 Kor 4,12). Byl natolik přesvědčen o nezbytnosti práce, že ve svých obcích stanovil železnou normu: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10; srov. 1 Sol 4,11).

25. Z řečeného plyne, jak se nezaměstnanost a nejistá práce stávají soužením, jak zaznamenává malá kniha Rút a jak připomíná Ježíš v podobenství o dělnících, kteří jsou nuceni nečinně sedět na náměstí (srov. Mt 20,1-16), anebo jak to sám zakouší, když je obklopen těmi, kdo jsou v nouzi a hladovějí. V mnoha zemích to společnost tragicky prožívá a nedostatek práce různými způsoby postihuje rodinný poklid.

26. Nemůžeme zapomínat ani na degeneraci, kterou zavádí do společnosti hřích, když se člověk chová k přírodě jako tyran, devastuje ji a sobecky, ba brutálně ji využívá. Důsledkem je zároveň dezertifikace půdy (srov. Gen 3,17-19) a ekonomická a sociální nerovnováha, proti nimž se zřetelně zvedá hlas proroků, od Eliáše (srov. 1 Král 21) až k samotnému Ježíši, který se vyslovuje proti nespravedlnosti (srov. Lk 12,13-21; 16,1-31).

Něha náruče

27. Kristus zavedl jako rozlišující znamení svých učedníků především zákon lásky a sebedarování druhým (srov. Mt 22,39; Jan 13,34) a učinil tak za pomoci principu, který otec a matka svým životem obvykle dosvědčují: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Plodem lásky je také milosrdenství a odpuštění. V tomto směru je příznačnou scéna, která představuje cizoložnici na nádvoří Jeruzalémského chrámu, nejprve obklopenou jejími žalobci a potom samotnou s Ježíšem, který ji neodsoudí a vybízí k důstojnějšímu životu (srov. Jan 8,1-11).

28. Na obzoru lásky, který je podstatný v křesťanské zkušenosti manželství a rodiny, vystupuje také jedna další ctnost, poněkud přehlížená v těchto dobách uspěchaných a povrchních vztahů: něha. Vezměme si jemnocitný a intenzivní 131. Žalm. Stejně jako v jiných textech (srov. Ex 4,22; Iz 49, 15; Žl 27,10) je sjednocení věřícího s Pánem znázorněno rysy otcovské a mateřské lásky. Tady se objevuje delikátní a něžná důvěrnost mezi matkou a jejím dítětem, novorozencem, který po nakojení spí v náruči své matky. Jak naznačuje hebrejské slovo gamul, jde o odstavené dítě, které se vědomě choulí k matce, jež jej drží v náruči. Jde tedy o vědomou a nikoli pouze biologickou důvěrnost. Proto Žalmista praví: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2). Paralelně můžeme odkázat k další scéně, kde prorok Ozeáš klade Bohu do úst tato otcovská slova: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho [...] učil jej chodit, bral jsem jej na svá ramena [...] Pouty laskavosti jsem jej táhl, provazy lásky; byl jsem k němu jako ti, kdo zdvíhají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (Oz 11,1.3-4).

29. Tímto pohledem tvořeným vírou a láskou, milostí a nasazením, lidskou rodinou a božskou Trojicí rozjímejme o rodině, kterou Boží Slovo svěřuje do rukou muže, ženy a potomků, aby vytvářeli společenství osob k obrazu jednoty Otce i Syna i Ducha svatého. Plodná a výchovná činnost je odrazem stvořitelského Otcova díla. Rodina je povolána sdílet každodenní modlitbu, čtení Božího Slova a eucharistické společenství, aby rostla v lásce a stále více se stávala chrámem, ve kterém přebývá Duch.

30. Každá rodina se ocitá před ikonou Nazaretské rodiny a její každodenností tvořenou námahami a soužením, když musela snášet nepochopitelné Herodovo násilí. Tato zkušenost se tragicky dodnes opakuje v mnoha odmítaných a bezbranných rodinách uprchlíků. Stejně jako mudrci jsou rodiny zvány rozjímat o Dítěti a Matce, klanět se (srov. Mt 2,11). Stejně jako Maria jsou vybízeny žít odvážně a klidně svoje rodinné problémy, smutky a nadšení a uchovávat a rozjímat v srdci o Božích divech (srov. Lk 2,19.51). V pokladnici Mariina srdce jsou starostlivě opatrovány také všechny události všech našich rodin. Proto nám může pomáhat s jejich interpretací, abychom v příběhu rodiny rozpoznali Boží poselství.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE