„Petr běžel ke hrobu“ (
Lk 24,12). Jaké myšlenky mu přitom vířily v hlavě a srdci? Evangelium říká, že jedenáct učedníků, včetně Petra, neuvěřilo svědectví, s nímž přišly ženy, jejich velikonoční zvěsti. Dokonce jim „ta slova připadala jako plané řeči“ (v.11). V Petrově srdci tedy byla pochybnost spolu s mnoha negativními pocity: zármutkem ze smrti milovaného Mistra a zklamání z toho, že Jej během Umučení třikrát zapřel.
Je tu však jedna drobnost, kterou se Petr odlišil. Po vyslechnutí žen se totiž „zvedl“ (v.12). Nezůstal sedět v myšlenkách, nezůstal zavřený doma jako ostatní. Nenechal se chytit do pasti pochmurné atmosféry oněch dnů, ani strhnout svými pochybnostmi; nedal se pohltit výčitkami, strachem a neustálými řečmi, které k ničemu nevedou. Hledal Ježíše, nikoli sebe. Upřednostnil cestu setkání a důvěry a tak, jak byl, se zvedl a běžel ke hrobu, odkud se potom vrátil „celý udiven“ (v.12). Aniž by podléhal smutku a temnotě, dal prostor hlasu naděje, nechal Boží světlo vstoupit do svého srdce a nezhášel jej.
Také ženy, které vyšly brzy zrána, aby prokázaly skutek milosrdenství a nesly ke hrobu vonné oleje, učinily stejnou zkušenost. „Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi“, ale byly ohromeny, když slyšely slova andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ (srov. Lk 24,5).
Ani my, stejně jako Petr a ženy, nenajdeme život, zůstaneme-li zarmouceni a v beznaději, uvízneme-li v sami v sobě. Otevřme Pánu svoje zapečetěné hroby, aby vstoupil Ježíš a daroval nám život; přinesme Mu kameny zahořklosti a balvany minulosti, tíživé spousty slabostí a poklesků. On touží přijít a vzít nás za ruku, aby nás vyprostil z úzkosti. První kámen, který je nutné tuto noc odvalit, je beznaděj, která nás uzavírá do sebe. Kéž nás Pán vysvobodí z této hrozné léčky, z beznaděje těch křesťanů, kteří žijí jako by Pán nevstal z mrtvých a jako by středem života byly naše problémy.
Vidíme a stále budeme vidět problémy svého bližního i svoje vlastní. Vždycky zde budou, ale v této noci je třeba tyto problémy vystavit světlu Zmrtvýchvstalého a tak je v určitém smyslu „evangelizovat“. Temnoty a obavy nemají přitahovat pohled duše a zmocňovat se srdce. Slyšme však andělova slova: Pán, „není tady, byl vzkříšen“ (v.6). On je naší největší radostí, vždycky je po našem boku a nikdy nás nezklame.
Takový je základ naděje, která není pouhým optimismem, ani psychologickým postojem nebo dobromyslnou výzvou ke smělosti. Křesťanská naděje je dar, který máme od Boha, pokud vycházíme ze sebe a otevíráme se Mu. Tato naděje neklame, protože Duch svatý byl vylit do našich srdcí (srov. Řím 5,5). Utěšitel nedělá všechno na pohled krásným, neodstraňuje zlo kouzelnou hůlkou, nýbrž vlévá do života pravou sílu, kterou není absence problémů, nýbrž jistota, že jsme milováni Kristem, který nám vždycky odpouští a který pro nás přemohl hřích, smrt a strach. Dnes je slavnost naší naděje, slavíme tuto jistotu: nic a nikdo nás nebude nikdy moci odloučit od Jeho lásky (srov. Řím 8,39).
Pán je živý a chce být hledán mezi živými. Kdo se s Ním setká, toho posílá šířit Velikonoční zvěst, probouzet a křísit naději v srdcích obtížených smutkem, v těch, kdo světlo života klopotně hledají. Je jí dnes velice zapotřebí. Jako radostní služebníci naděje jsme povoláni zapomínat sami na sebe a zvěstovat Zmrtvýchvstalého životem a láskou, jinak budeme mezinárodní strukturou s vysokým počtem adeptů a dobrými pravidly, ale nebudeme schopni dávat naději, po které svět žízní.
Jak můžeme živit naši naději? Liturgie této noci nám dává dobrou radu. Učí nás, abychom konali památku Božích skutků. Čtení nám vskutku přiblížila Jeho věrnost, dějiny Jeho lásky k nám. Živé Boží Slovo je schopné nás do těchto dějin lásky vtáhnout, živit naději a oživovat radost. Připomíná nám to rovněž evangelium, které jsme slyšeli. Andělé vlévají ženám naději slovy: „Vzpomeňte si, jak vám [Ježíš] řekl“ (Lk 24,6). Nezapomínejme na Jeho Slovo a Jeho skutky, jinak ztratíme naději. Konejme památku Páně, Jeho dobroty a slov Jeho života, kterými jsme byli pohnuti; pamatujme na ně a osvojme si je, abychom byli jako ranní hlídky, které umějí vyhlížet znamení Vzkříšeného.
Drazí bratři a sestry, Kristus vstal z mrtvých! Otevřeme se naději a dejme se na cestu; památka Jeho skutků a Jeho slov ať je zářivým světlem, které v důvěře řídí naše kroky ve směru Paschy, která nebude mít konce.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
