Nový portál Vatikánského rozhlasu

Při našem setkání a rozhovoru, stejně jako při četbě jeho děl mi neunikl jakýsi stín žalu. Jelikož jsem velice obdivoval jeho inteligenci, kulturu, styl, ironii a umění žít, pociťoval jsem zároveň lítost věřícího člověka tváří tvář muži, který mluvil o svém „definitivním odpadu“ od jakéhokoli náboženského vyznání, počínaje samozřejmě katolickou vírou. Jednou jsem mu to rovněž řekl a vyloudil na jeho tváři enigmatický úsměv. A přece to byl mladík, který byl jedním z mládežnických vůdců Katolické akce, kterého až do univerzitních studií sytily starobylé i moderní postavy víry, který denně přistupoval k přijímání a týdně ke zpovědi a který si zvolil sv. Tomáše za téma své diplomové práce. Nemyslel přitom na získání vysokoškolského diplomu, nýbrž na obhajobu víry. Avšak náhle namísto vynikajícího apologety katolicismu a jiskřivého polemika, který by byl pro věřící darem, vyšel z turínské univerzity Umberto – liberál. Ano, z Eca se stal apologeta, avšak nejprve obhajoval agnosticismus a poté, jak sám připustil, ateistický relativismus (nomida nuda tenemus), který hlásal s obvyklou navenek zábavnou lehkostí, ale který byl ve skutečnosti neotřesitelný.

Toto zklamání mi však nezabránilo v upřímné sympatii a nyní také v zármutku, protože vím, že už nikdy neuslyším výroky podobné tomu, který zazněl při našem prvním setkání: Kdyby Pascal bydlel v našem činžáku, zdvořile bychom se zdravili, ale nikdy bychom se nenavštěvovali. Kdyby ale na našem patře bydlel Tomáš Akvinský, po večerech bychom hrávali karty, ale vždy by to skončilo hádkou a dovoláváním se právníků. Možná by mne dokonce udal italské kriminálce kvůli podezření z terorismu“, řekl tehdy Eco. Kvůli knize rozhovorů, které jsem vedl zejména s někdejšími věřícími, abych pochopil jejich důvody, jsme spolu strávili jedno milánské odpoledne. Využil jsem ho k tomu, abych nemluvil o kultuře všeobecně, nýbrž o víře, životě a smrti. Když Eco stáčel hovor na filosofii, žádal jsem ho, abychom opustili slovní přestřelku a přešli ke konkrétním faktům. Sázka v Boží prospěch či proti Němu se rodí spíše z prožitku, než z teoretických argumentů.

Z jakých důvodů – připustíme-li, že je lze vypočítat – se mohl člověk, který tak horlivě přilnul k evangeliu, tedy mladý Eco, vzdát své naděje v Krista? Ve vší úctě jsem se nemohl zbavit podezření, že argumentace jeho odpovědi byla vypracována post factum, aby podala racionální vysvětlení pro vypuzení víry, které vzešlo ze srdce a života spíše než z rozumu. Řekl jsem to. Eco pohotově a upřímně odpověděl: „Rád připustím, že v tomto případě jakýkoli „důkaz“ či úsudek slouží pouze k tomu, aby nás přesvědčily o tom, o čem už jsme přesvědčeni. Je pravdou, že rozumová hlediska nepostačí, aby vysvětlila můj životní příběh. Nicméně tu nepostačují také životopisné okolnosti. Lidé, kteří si prožili něco obdobného jako já, si uchovali víru. Zdálo se mi, že ztráta víry byla jakýmsi přerušením elektrického oběhu. Kdo může říci, jaké byly její skutečné, hluboké příčiny?“

Mluvili jsme také o smrti. Jak řekl, její drama si prožil na vlastní kůži, když mu nečekaně zemřel otec. „Od té doby uběhla řada let, ale denně na to myslím. Nesnažím se freudovsky mstít na svém otci, ale pomstít svého otce. Někdo o mně říká, že sbírám pocty. Nikoli, chci pouze svému otci poskytnout zadostiučinění, které očekával od svého syna a kterého se mu nikdy nedostalo.“

Na tomto místě jsem se Eca zeptal, kde je nyní jeho otec? Kde jsou všichni zemřelí? A kde jednou budeme také my? Odpověděl: „Za oněmi bronzovými branami je tma a chaos. Anebo je tam Nic či plochá a pustá poušť bez konce“.

Připomněl jsem mu, že smrt je po výtce sázkou, která vede k mnoha různým koncům. Co kdyby měli pravdu ti, kteří říkají, že nám vyjde vstříc Ježíš Kristus? Odpověděl bez zaváhání, jako by tuto možnost již vícekrát promýšlel: „Poslyšte, pokud náhodou ten Nazaretský doopravdy je a bude mi chtít přišít nějaký proces, řeknu mu totéž, co teď vám. Po rozvaze a úsudku jsem dospěl k závěru, že ty nás nebudeš čekat. Myslím, že pak bychom mohli dospět k nějaké rozumné dohodě. Pokud to však bude krutý a pomstychtivý Bůh některých protestantských sekt, pak bude lepší, když s ním nebudu mít co do činění. Ať mne raději pošle do pekla, kde alespoň budou slušní lidé“. A po krátké pauze dodal: „Podívejte se, jsem přesvědčený, že pokud by opravdu byl Bůh, byl by to Bůh svatého Tomáše. Za života bych se byl s Tomášem hádal, ale navzdory všemu to byl člověk, se kterým bych mohl uvažovat nad věcmi, které mají cenu.“

A nyní tedy Umberto Eco již „ví“. K úctě, kterou si jistě zaslouží natolik plodný život, může věřící člověk diskrétně a v souladu se svým přesvědčením připojit modlitbu nad rakví, která – důsledně a bez přetvářky – nežádá náboženský doprovod.

Z deníku Corriere della Sera 22. února 2016
Přeložila Jana Gruberová.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky