Nový portál Vatikánského rozhlasu

Liturgie by měla opětovně objevit hybnost vlastní Duchu Svatému, jehož životní úloha v křesťanské víře je dosud zastíněna, řekl papežský kazatel, o. Raniero Cantalamessa, ve svém prvním postním kázání, které si v pátek dopoledne v kapli Redemptoris Mater Apoštolského paláce vyslechli papež František spolu se spolupracovníky z římské kurie.

Duch Svatý byl sice takříkajíc znovuodhalen, avšak nikoli úplně, a to včetně liturgie. Pokud dnes Duch nepatří k „velkým neznámým“ Trojice, vděčíme za to II. Vatikánskému koncilu, který církvi umožnil, aby si jasněji uvědomila jeho přítomnost a konání. Zmíněný koncil je však přítokem tradice, nikoli její řekou, poznamenal františkánský řeholník.

“Tradice je jako hudba. Co by se stalo s melodií, kdyby se zastavila na jediné notě a opakovala již až donekonečna? Někdy se to stane s gramofonou deskou, která se pokazí, a všichni dobře víme, jaký nelibý účinek to vyvolává“.

Italský kapucín vyšel z tohoto předpokladu, aby mohl upozornit, že ono nepochybné pokoncilové „probuzení“ dosud nepoložilo správný důraz na roli Ducha Svatého, který oproti druhým trojičním Osobám dosud zůstává poněkud ve stínu. Na tento problém můžeme narazit už v koncilním dokumentu o liturgické obnově. Konstituce Sacrosanctum concilium přinesla církvi mnohé plody a nepopiratelný prospěch

: “Méně si však v onu chvíli povšimla, že je potřebné zastavit se u toho, čemu se po vzoru Romana Guardiniho říká „duch liturgie“ (R. Guardini, Vom Geist der Liturgie; J. Ratzinger, Der Geist der Liturgie), což je také název knihy Benedikta XVI. a co já bych spíše nazval „liturgií Ducha“ ( Ducha s velkým D!)“.

Papežský kazatel doprovodil svým komentářem jednu citaci z textu koncilní Konstituce o posvátné liturgii:

“…Každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná (SC,7). Dnes jsme schopni vnímat, že tento popis vykazuje nedostatky právě ve výčtu subjektů, neboli aktérů liturgie. Zdůrazňují se tu dva protagonisté: Kristus a církev. Chybí jakýkoli náznak na místo Ducha Svatého. Také v pokračování konstituce se nikdy adresně nepojednává o Duchu svatém – občas o něm padne zmínka, ale vždy nepřímo.“

Konečný počet a pořadí liturgických aktérů přitom uvádí kniha Zjevení, když shrnuje křesťanskou bohoslužbu větou: „Duch i nevěsta volají: Přijď!“ (Zj 22,17). Už Ježíš dokonale vyjádřil povahu a novost kultu v řádu nové smlouvy v rozhovoru se samařskou ženou: „Nastává hodina, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v Duchu a v Pravdě“ (Jan 4,23), přičemž „duch a pravda“ tu neznačí skrytou lidskou niternost podle subjektivistického výkladu drahého idealistům a romantikům.

Nejsme tu však proto, upozornil o. Cantalamessa, abychom takříkajíc „fandili“ jedné či druhé z trojice božských Osob, nýbrž abychom bránili trojiční dynamismus liturgie. Tuto hybnost výstižně vyjadřuje učitel církve, sv. Bazil Veliký, či ve středověku bl. Izák ze Stelly.

“Řád stvoření vychází z Otce, prochází Synem a dospívá k nám v Duchu svatém. Řád poznání či našeho návratu k Bohu, jehož nejvyšším výrazem je právě liturgie, sleduje opačný postup: vychází z Ducha, prochází Synem a dospívá k Otci.“ Nicméně nestačí občasná připomínka toho, že Duch Svatý existuje. Je třeba mu přiznat roli zásadního mezičlánku, zdůraznil papežský kazatel. Propast, která se v dějinách vytvořila mezi námi a Ježíšem, byla završena Duchem. Bez Něho je liturgie pouhou památkou, s Ním také přítomností. Liturgie, oživená Duchem, osvobozuje a vede ke spáse duší.

“Duch Svatý neopravňuje k vynalézání nových a libovolných forem liturgie, ani ke změnám stávajících, protože tato úloha náleží pouze církevní hierarchii. On jediný však obnovuje a oživuje každé liturgické vyjádření. Jinými slovy, nedělá nic nového, nýbrž vše tvoří nové.

Duch svatý takto oživuje zejména modlitbu klanění, která je jádrem každé liturgické modlitby.

“Její zvláštnost spočívá ve skutečnosti, že je to cit, který můžeme živit jedině vůči božským osobám. (…) Pannu Marii uctíváme, neklaníme se jí, na rozdíl od toho, co si o katolících někdo může myslet.“

A konečně, uzavíral papežský kazatel, se Duch svatý za nás přimlouvá a učí nás, abychom se přimlouvali za druhé. Přímluva je zásadní složkou liturgické modlitby, upozornil italský kapucín. Dokazuje to církev, která se neustále přimlouvá, „sama za sebe a za svět, za spravedlivé i hříšníky, za živé i mrté“. A Bůh ji rád vyslyší, protože nemyslí na sebe, nýbrž na druhé:

“Bůh přijímá přímluvnou modlitbu, protože je nejvíce oproštěna od egoismu, nejvíce zrcadlí Boží nezištnost a shoduje se s Boží vůlí, která „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4). Bůh je jako slitovný otec, jehož povinností je trestat, ale který hledá všechny polehčující okolnosti, aby to nemusel udělat.“
(jag)