Nový portál Vatikánského rozhlasu

uzavírám svou návštěvu Mexika a nemohl jsem odjet, aniž bych vás přišel pozdravit a slavil s vámi Svatý rok milosrdenství. Ze srdce děkuji za slova vašeho pozdravu, která vyjevují velkou naději a touhy, stejně jako mnoho bolesti, obav a otázek.

Při své cestě do Afriky jsem ve městě Bangui mohl otevřít první Bránu milosrdenství tohoto Svatého roku. Tu první bránu milosrdenství otevřel náš Otec svým Synem Ježíšem. Dnes společně s vámi toužím po tom, abych ještě jednou potvrdil důvěru, ke které nás Ježíš povzbuzuje – důvěru v milosrdenství, které nás objímá všechny a v každém koutu země. Neexistuje místo, kam by toto milosrdenství nemohlo dospět, není prostor ani člověk, kterých by se nemohlo dotknout.

Společná oslava Svatého roku milosrdenství je naléhavou připomínkou, že se před námi otevírá cesta, po které se máme vydat, abychom prolomili začarovaný kruh násilí a zločinnosti. Už jsme promarnili řadu desetiletí, protože jsme se domnívali a věřili, že se vše vyřeší odloučeností, vydělením a uvězněním. Věřili jsme, že tato opatření skutečně vyřeší veškeré problémy a že se tak zbavíme obav. Zapomněli jsme se soustředit na to, co by mělo být naší opravdovou starostí – tedy život lidí, jejich rodin, těch, kteří trpěli kvůli tomuto začarovanému kruhu násilí.

Boží milosrdenství nám připomíná, že vězení jsou synonymem toho, jak se daří nám jako společnosti. V mnoha případech jsou synonymem mlčení a zanedbání, vyvolaných kulturou odpisu. Jsou synonymem kultury, která přestala sázet na život, odcházející společnosti, která opouští své děti.

Milosrdenství nám připomíná, že resocializace nezačíná zde, mezi těmito stěnami, nýbrž především „venku“, v městských ulicích. Resocializace a rehabilitace, jak se to nazývá, začíná vytvořením systému, který bychom mohli nazvat „sociálním zdravím“. Tedy úsilím o společnost, která se snaží neonemocnět, aby na celé sociální šíři neznečišťovala vztahy v městských čtvrtích, školách, na náměstích, v ulicích a obydlích. Systému sociálního zdraví, který by utvářel kulturu, jež by se účinně zasazovala o prevenci situací a cest, které v důsledku zraňují a poškozují sociální pletivo.

Někdy by se mohlo zdát, že si věznice předsevzaly uschopňovat lidi k dalšímu páchání trestných činů, místo aby podporovaly procesy rehabilitace, které umožňují řešit sociální, psychologické a rodinné problémy, které daného člověka dovedly k určitému postoji. Problém bezpečnosti se nevyřeší pouze tím, že budeme plnit věznice, nýbrž má vyzvat k zásahu, který by čelil strukturním a kulturním příčinám nejistoty, jež zasahuje veškeré sociální tkanivo.

Ježíšova starost o hladové, žíznivé, lidi bez přístřeší a vězněné (Mt 25,34-40) měla vyjádřit niternost Otcova milosrdenství. Stává se morálním imperativem pro celou společnost, která si přeje nakládat nezbytnými podmínkami pro lepší soužití. Ve schopnosti, s jakou určitá společnost dokáže včlenit chudé, nemocné či vězněné, spočívá pro tyto lidi možnost uzdravení jejich ran a zapojení se do řádného soužití. Resocializace začíná školní docházkou všech našich dětí, důstojnou prací pro jejich rodiny, budováním veřejných prostranství pro trávení volného času a rekreaci, udělením oprávnění k občanské účasti, zdravotními službami, či přístupem k základním službám, chceme-li jmenovat pouze některá opatření. Tady začínají všechny procesy začlenění.

Slavit společně Svatý rok milosrdenství obnáší ponaučení, že nesmíme zůstávat vězni minulosti a včerejška. Znamená to učit se otevírat dveře budoucnosti a zítřku – věřit, že se věci mohou změnit. Slavit s vámi Svatý rok milosrdenství značí vyzvat vás, abyste pozdvihli hlavu a pracovali na získání kýženého prostoru svobody. Slavení Svatého roku milosrdenství spolu s vámi znamená opakovat větu, kterou jsme před chvílí slyšelí a byla řečena s takovou silou: »Když jsem uslyšel rozsudek, někdo mi řekl, abych se neptal, kam jdu, ale proč«. A toto »ale proč« nás vede vpřed a umožňuje nám vyhnout se sociálním klamům, které mají za to, že bezpečnost a řád bude dosažen vězněním.

Víme, že se nelze vracet zpět. Víme, že to, co bylo učiněno, nelze zvrátit. Chtěl jsem však s vámi slavit Svatý rok milosrdenství, protože to neznamená, že zde od nynějška není možnost psát nový příběh. Trpíte bolestí pádu – a kéž bychom všichni cítili tuto bolest pádu - cítíte pokání nad svými skutky a vím, že v mnoha případech a vprostřed velkých omezení vycházíte ze své samoty a usilujete o nové vybudování svého života. Poznali jste sílu bolesti a hříchu. Nezapomínejte, že máte k dispozici také sílu vzkříšení, sílu božského milosrdenství, která vše obnovuje. Nyní možná nastává ta nejtvrdší a nejobtížnější část. Pokud se má stát chvílí, která povede do lepší budoucnosti, usilujte už odsud, abyste zvrátili situace, které působí další vyděděnost. Mluvte se svými drahými, vyprávějte jim o své zkušenosti, napomozte, aby se zastavil začarovaný kruh násilí a vyloučení. Ten, kdo trpěl hlubokou bolestí a, dalo by se říci, zakusil peklo, se může stát ve společnosti prorokem. Pracujte, aby tato společnost, která umí jen využít a zahodit, nadále nekosila oběti.

Když říkám tyto věci vybavuje se mi, co řekl Ježíš: „Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem.“ A také bych musel odejít... Když říkám tyto věci, nečiním tak z pozice přednášejícího, se zdviženým prstem, nýbrž na základě zkušenosti svých vlastních zranění, pochybení a hříchů, které Pán odpouští a převychovává. Činím to na základě vědomí, že bez jeho milosti a svého bdění bych to mohl opakovat. Bratři, vždycky když vstupuji do vězení, ptám se: „Proč oni a ne já?“ A to je tajemství božského milosrdenství. Toto božské milosrdenství však dnes slavíme všichni a díváme s nadějí vpřed.

Chtěl bych také povzbudit personál, který pracuje v tomto středisku a jiných obdobných zařízeních. Rád bych podpořil jeho vedení, členy vězeňské policie a všechny další, kdo zde vykonávají nějakou službu. Děkuji za úsilí vězeňským kaplanům, zasvěceným osobám a laikům, kteří se věnují tomu, aby ve vězení udržovali naživu naději evangelia milosrdenství, pastýřům, kteří vám přinášejí Boží Slovo. Nezapomínejte, že vy všichni můžete být znamením Otcova lůna. Potřebujeme jedni druhé a - jak nám řekla naše sestra s odkazem na list Židům - „Považujte se za vězně.“ abychom šli dál.

Předtím, než vám udělím požehnání, by mne potěšilo, kdybychom se v tichu pomodlili. Všichni společně. Každý z vás ví, co říci Pánu, každý z vás ví, za prosit o odpuštění. A prosím vás také, abychom v této tiché modlitbě rozšířili srdce a mohli tak odpustit společnosti, která nedovedla pomoci a častokrát nás pobídla ke spáchání chyb. Ať každý v důvěrnosti svého srdce prosí Boha, aby nám pomohl věřit ve své milosrdenství. Modleme se v tichu, otevřme svoje srdce a přijměme Pánovo požehnání.

Ať vám ukáže svoji tvář a obdaří vás svojí milostí. Obrátí k vám svoji tvář a obdaří pokojem. Amen.
A prosím vás, abyste se za mne nezapomínali modlit.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy