Jedno úsloví říká: „Řekni mi, jak se modlíš, a já ti řeknu, jak žiješ; řekni, jak žiješ, a já ti řeknu, jak se modlíš“, protože když vyjevuješ, jak se modlíš, učím se objevovat živého Boha, a když ukazuješ, jak žiješ, učím se věřit v Boha, ke kterému se modlíš, neboť náš život promlouvá modlitbou a modlitba promlouvá naším životem. Modlitba učí, jak putovat, mluvit i naslouchat. Škola modlitby je školou života a škola života je místem, kde se učíme modlit. Pavel říkával svému oblíbenému učedníkovi Timoteovi, když jej povzbuzoval, aby žil z víry: „Pamatuj na svou matku a babičku.“ Seminaristé, kteří vstupovali do semináře, mi často říkali: „Otče, chtěl bych se naučit hlubší modlitbě...“ – „Modli se dál, jak jsi se to naučil doma. A tvoje modlitba postupně poroste stejně jako jsi vyrostl ty.“
Ježíš uváděl svoje (učedníky) do tajemství života, tajemství Svého života. Ukázal jim při jídle, spánku, uzdravování, kázání a modlitbě, co znamená být Synem Božím. Nabídnul jim, aby sdíleli Jeho život, Jeho důvěrnost, a když byli s Ním, nechal je, aby se v Jeho těle dotkli Otcova života. Dal jim ve Svém pohledu, ve Své chůzi zakusit sílu a novost oslovení „Otče náš“. V Ježíši tento výraz nemá „pachuť“ rutiny či opakování. Má naopak příchuť života, zkušenosti autenticity. Ježíš uměl žít modlitbou a modlit se životem, když říkal: Otče náš.
A vyzval nás jednat stejně. Naším prvním povoláním je osvojit si zkušenost této milosrdné Otcovy lásky v našem životě, v našich dějinách. Jeho prvním posláním je uvést nás do této nové dynamiky lásky, synovství. Naším prvním povoláním je naučit se říkat „Otče náš“, říkat „Abba“. „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ – říká Pavel; běda mně! „Že hlásám evangelium – říká dál – tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost“ (1 Kor 9,16).
Pozval nás, abychom se účastnili Jeho života, božského života: běda nám - zasvěceným, kněžím, seminaristům, biskupům - pokud jej nesdílíme, běda nám, nedosvědčujeme-li to, co jsme viděli a slyšeli, běda nám. Nejsme, ani nechceme být funkcionáři božství, nejsme a netoužíme nikdy být zaměstnanci Boha, protože jsme posláni mít účast na Jeho životě, jsme pozváni ke vstupu do Jeho srdce, které se modlí, žije a říká: Otče náš. Co jiného je naším posláním, než říkat svým životem: Otče náš? Od začátku až do konce, jako náš bratr biskup, který zemřel dnes v noci (96 letý emeritní arcibiskup v mexickém Hermosillo, mons. Carlos Quintero Arce).
A k tomuto našemu Otci se každý den obracíme modlitbou: neuveď nás v pokušení. Sám Ježíš tak činil. On prosil, abychom my, Jeho učedníci včerejška i dneška nepodléhali pokušení. Co může být jedním z pokušení, které se na nás může obořit? Co může být jedním z pokušení, které vyvstává nejenom z kontemplace reality, ale z jejího života? Jaké pokušení může k nám, kteří jsme povoláni k zasvěcenému životu, kněžství a biskupství, opakovaně přicházet z prostředí, kterému dominuje násilí, korupce, narkoobchod, opovrhování lidskou důstojností, lhostejnost vůči utrpení a křehkosti? Jaké pokušení můžeme stále znovu zakoušet vzhledem k této realitě, která vypadá jako nezrušitelný systém?
Myslím, že bychom to mohli shrnout jediným slovem: rezignace. Vzhledem k této realitě nás může přemoci jedna z oblíbených zbraní démona: rezignace. Co působí? Říká: »Takový je život!« Rezignace nás paralyzuje a brání nám nejenom jít, ale také razit cestu; rezignace, která nás nejenom děsí, ale také ponouká, abychom se zabarikádovali v našich „sakristiích“ a zdánlivých jistotách; rezignace, která nám brání nejenom zvěstovat, ale brání nám velebit. Odnímá nám veselí, radost chvály. Rezignace nám nejenom brání plánovat, ale také riskovat a měnit se. Proto, Otče náš, nedej nám podlehnout pokušení.
Je velice užitečné ve chvílích pokušení sáhnout do naší paměti! Velice nám pomáhá pozorovat „dřevo“, ze kterého jsme uhněteni. Ne všechno začalo s námi a ne všechno s námi skončí; a proto je užitečné upamatovat se na dějiny, které nás přivedly až sem. A v tomto upamatovávání nemůžeme opomenout toho, který měl toto místo tolik rád, že se stal synem této země. Toho, který dovedl říci sám o sobě: „Byl jsem odvolán z úřadu soudce a dali mi plnost kněžství zásluhou mých hříchů. Mne, neužitečného a zcela neschopného uskutečnit tak velkou věc; mne, který neumí veslovat, zvolili za prvního biskupa Michoacán“ (Vasco Vásquez de Quiroga, Carta pastoral, 1554). Díky panu kardinálovi arcibiskupovi (Alberto Suárez Inda – pozn.překl.) slavíme tuto eucharistii s kalichem, který tento biskup používal.“
Spolu s vámi chci vzpomenout na tohoto hlasatele evangelia, známého také jako „Tata Vasco“, jako „Španěla, který se stal indiánem“. Realitu, v níž žili indiáni Purhépechas, přibližuje slovy: „byli prodáváni a týráni a jako tuláci sbírali na tržištích ze země odpadky“. Dalek pokušení omrzelosti a rezignace, byl pohnut svou vírou, životem a soucitem a tváří v tvář této tak paralyzující a nespravedlivé realitě se snažil různými způsoby uskutečňovat „oddech“. Bolest utrpení jeho bratří se stala modlitbou a modlitba se stala konkrétní odpovědí. Tím si mezi indiány vysloužil jméno „Tata Vasco“, což v jazyce purépechas znamená tatínek, otec, táta.
Toto je modlitba, to je výraz, ke kterému nás Ježíš zve. Otče, táto, abba, nedovol, abychom podlehli pokušení omrzelosti, rezignace; nedovol, abychom podlehli pokušení zapomenout na své předchůdce, kteří nás svým životem učili říkat: Otče náš.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
