Nový portál Vatikánského rozhlasu

Jsem rád, že se s vámi mohu setkat den po svém příjezdu do této milované země, kterou jsem ve stopách svých předchůdců přijel navštívit také já. Nemohl jsem nepřijít! Mohl by se snad Petrův nástupce, povolaný z dalekého latinskoamerického jihu, obejít bez toho, že by pohlédl na Pannu Morenitu?

Děkuji vám, že jste mne přijali v této katedrále, „domečku“, který zmohutněl, ale je stále posvátný, jak žádala Guadalupská Panna, a za vaše laskavá slova na uvítanou.
Vím, že se tady nachází skryté srdce každého Mexičana, a proto vstupuji jemně, jak se patří na dům a duši tohoto lidu, a jsem vám hluboce vděčný, že jste mi otevřeli bránu. Vím, že podívám-li se do očí této Panny, dosáhne mne pohled Jejího lidu, který se naučil projevovat se v Ní. Vím, že žádný jiný hlas nemůže promlouvat ze srdce Mexika tak hluboce jako tato Panna. Ona uchovává jeho nejvznešenější tužby a jeho nejzasutější naděje; Ona sbírá jeho radosti a jeho slzy; Ona chápe jeho četné jazyky a odpovídá něhou Matky, protože jsou jejími dětmi.

Jsem rád, že jsem spolu s vámi tady, nedaleko hory Tepeyac, jako v počátcích evangelizace tohoto kontinentu a prosím vás, dovolte mi, abych vše, co řeknu, mohl říkat, vycházeje od Guadalupské Panny. Jak bych si přál, aby Ona sama zanesla do hlubiny duší vás pastýřů a vaším prostřednictvím do každé z vašich místních církví přítomných v tomto rozlehlém Mexiku všechno to, co proudí z papežova srdce.

Jako svatý Juan Diego i následující generace dětí Guadalupské Panny také papež dlouho choval přání ji spatřit. Ještě raději bych chtěl já sám být navštíven jejím mateřským pohledem. Mnoho jsem hloubal o tajemství tohoto pohledu. Přijměte prosím, co nyní vyplyne z mého pastýřského srdce.

Něžný pohled

Panna Morenita nás především učí, že jediná síla schopná získat srdce lidí je Boží něha. To co podmaňuje a přitahuje, to co obměkčuje a získává, to co otvírá a snímá okovy, není síla nástrojů nebo tvrdost zákona, nýbrž všemohoucí slabost božské lásky, kterou je neodolatelná síla její něhy a nezvratný slib její slitovnosti.
Jeden nepokojný a slavný spisovatel této země řekl, že v Gaudalupe se neprosí o hojnost úrody či plodnost půdy, ale hledá se lůno, kam lidé, neustálí sirotci a vyděděnci, chodí hledat útočiště, domov.

Vyprchala snad s odstupem staletí od oné zakládající události této země a evangelizace kontinentu anebo snad byla zapomenuta tato nezbytnost lůna, po kterém touží srdce lidu, který jí byl svěřen? Znám dlouhé a bolestné dějiny, kterými jste prošli nikoli bez prolití spoust krve, nikoli bez nelítostných a mučivých křečí, nikoli bez násilí a nedorozumění. Právem můj ctihodný a svatý předchůdce, který řekl, že se v Mexiku cítil jako doma, poukázal „na tři skutečnosti, které se jako někdy skryté, ale vždy vydatné řeky stékají, jindy vyjevují svoje komplementární odlišnosti a nikdy se zcela nesmísí, totiž starobylou a bohatou vnímavost domorodých národů, které si oblíbily Juana de Zumárragu a Vasca de Quirogu (františkánské misionáře z první pol. 16. století – pozn.překl.), kteří jsou mnohými těmito etniky označováni za otce; křesťanství zakořeněné v mexické duši a moderní racionalitu evropského střihu, která tolik vyvyšovala nezávislost a svobodu“ (Jan Pavel II, Promluva na uvítanou, Mexiko, 22.ledna 1999).

V průběhu dějin toto mateřské lůno rodí Mexiko, které se někdy jeví jako síť, obsahující 153 ryb (srov. Jan 21,11), nikdy není neplodné a hrozivé trhliny vždycky zaceluje. Vybízím proto, abyste začali znovu od této potřeby lůna, která tryská z duše vašeho lidu. Lůno křesťanské víry je schopno smířit minulost nezřídka poznamenanou osamocením, izolací a emarginací s onou budoucností, jež se neustále odkládá na zítřek, který uniká. Jedině v tomto lůně je možné bez zřeknutí se vlastní identity „odhalit hlubokou pravdu nového lidství, ve kterém jsou všichni povoláni být Božími dětmi“ (Jan Pavel II., Homilie při kanonizaci Juana Diega, 31. července 2002).

Sklánějte se, bratři, jemně a uctivě nad hlubinou duše svého lidu, pozorně sestupte a dešifrujte jeho tajemnou tvář. Není snad přítomnost, často rozlitá v disperzi a slavení, také propedeutikou Boha, který je přítomen jedinečně a plně? Není snad důvěrné obeznámení s bolestí a smrtí formou odvahy a cestou k naději? Není snad dojem, že svět potřebuje stále a pouze vykoupení, protilékem na zpupnou soběstačnost těch, kdo si myslí, že mohou Boha opomíjet?

K tomu všemu je přirozeně třeba pohledu schopného reflektovat Boží něhu. Buďte proto biskupy čirého zraku, průzračné duše a zářivé tváře. Nemějte strach z průzračnosti. Církev ke své práci nepotřebuje tmu. Bděte, aby váš pohled nezkalilo mlhavé příšeří mondénnosti, nenechte se zkorumpovat vulgárním materialismem, ani vábivými iluzemi zákulisních dohod, nevkládejte svoji důvěru do „vozů a koní“ nynějších faraónů, protože naší silou je „ohnivý sloup“, který rozráží vody moře bez velkého hluku (srov. Ex 14,24-25).

Svět, ve kterém nás Pán povolal konat naše poslání, se stal velice složitým. I zpupná idea onoho proslulého cogito, která nepopírala, že by nad písčinou existence byla nějaká skála, je dnes opanována takovou koncepcí života, který je mnohými považován za vratký, nestálý a zvrácený, protože postrádá solidní základ. Hranice, které byly tak intenzivně zastávané a prosazované, se staly průchodnými kvůli novosti světa, ve kterém síla některých nemůže přežít bez zranitelnosti druhých. Nevratná hybridizace technologií přibližuje to, co je daleko, ale bohužel vzdaluje to, co by mělo být blízko.

A právě v tomto světě vás Bůh žádá, aby váš pohled dovedl odezírat otázku, která volá v srdci vašeho lidu a jako jediná má ve svém kalendáři svůj svátek. A na toto volání je třeba odpovědět, že Bůh existuje a je blízko prostřednictvím Ježíše. A že jedině Bůh je skutečnost, na níž lze stavět, protože „Bůh je zakládající realita, nikoli jen nějaký myšlený či hypotetický bůh, nýbrž Bůh s lidskou tváří“ (Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. generální konference CELAM, 13. května 2007).

Mexický lid má právo nalézt ve vašem pohledu stopy těch, kteří „viděli Pána“ (srov. Jan 20,25), těch, kteří byli s Bohem. Toto je podstatné. Neztrácejte proto čas a energii v druhotných věcech, řečech a intrikách, v marných kariérních projektech, v prázdných mocenských plánech, ve sterilních klubech zájmů či klik. Nenechte se zastavit reptáním a pomluvami. Do tohoto porozumění posvátné služby uvádějte svoje kněze. Nám, Božím služebníkům, stačí milost „pít z Pánova kalichu“, dar střežit část jeho odkazu, která nám byla svěřena, třebaže jsme služebníci nezkušení. Nechejme Otce, aby nám vyznačil místo, které pro nás připravil (srov. Mt 20,20-28). Copak můžeme být opravdu zaneprázdněni jinými věcmi než těmi, které jsou Otce? Mimo „toho, co je Otcovo“ (srov. Lk 2,48-49), ztrácíme svoji identitu a zaviněně promarňujeme Jeho milost.

Pokud náš pohled nedosvědčuje, že jsme spatřili Ježíše, potom jsou slova, kterými Jej připomínáme, jen prázdnými rétorickými figurami. Možná vyjadřují stesk těch, kteří nemohou zapomenout na Pána, ale přesto jsou jen žvatláním sirotků před hrobem. Jsou to slova vposledku neschopná zabránit tomu, aby svět zůstal opuštěn a vydán na pospas své vlastní zoufalé moci.

Myslím na nutnost nabízet mateřské lůno mládeži. Kéž jsou vaše pohledy schopné skřížit se s pohledy mladých lidí, milovat je a chápat to, co hledají toutéž silou, s níž mnozí jako oni opustili loďku se sítěmi na mořském břehu (srov. Mk 1,17-18) i celnici, aby následovali Pána opravdového bohatství (srov. Mt 9,9).
Starosti mi působí mnoho těch, kdo svedeni prázdnou mocí tohoto světa, vyvyšují chiméry a odívají se morbidními symboly, aby obchodovali se smrtí výměnou za peníze, které nakonec zkonzumuje mol a rez a kradou je zloději (srov. Mt 6,20). Prosím vás nepodceňujte tuto etickou a anticivilizační výzvu, kterou je narkoobchod pro mládež i celou mexickou společnost, včetně církve.

Proporce tohoto fenoménu, složitost jeho příčin, jeho nezměrné rozšíření pohlcující jako metastázy, závažnost rozkladného násilí a jeho otřesné spojitosti nám pastýřům církve nedovolují utíkat se ke všeobecným odsudkům, jež jsou formami nominalismu, nýbrž žádají si prorockou odvahu, seriózní a kvalifikovaný pastorační plán, aby se postupně vytvářela jemná lidská síť, bez níž bychom všichni této podlé hrozbě podlehli. Jedině od rodin počínaje, přiblížením a přijetím této lidské a existenciální periferie opuštěných území našich měst a zapojením farních společenství, škol, obecně prospěšných institucí, politické obce a bezpečnostních struktur; jedině tak bude možné se zcela vymanit z vod, ve kterých se bohužel utopilo tolik životů, ať už těch, kteří umírají jako oběti, tak těch, kteří budou před Bohem mít ruce neustále potřísněny krví, jakkoli je jejich peněženka plná špinavých peněz a jejich svědomí je umrtvené.

Pohled schopný tkát

Na plášti mexické duše utkal Bůh z míšeneckých vláken svého lidu tvář svého zjevení Morenity. Bůh nepotřebuje matné barvy k zobrazení svojí tváře. Boží obrazy nejsou podmíněny barvami a vlákny, ale jsou determinovány nevratností Jeho lásky, která se umíněně chce vtisknout do nás.

Buďte proto biskupy schopnými napodobovat tuto svobodu Boha, který volí to, co je nepatrné, k vyjevení majestátu Svojí tváře. Napodobujte tuto božskou trpělivost a tkejte z jemného vlákna lidskosti, jež se vám dostává, onoho nového člověka, kterého vaše země očekává. Nenechte se uchvátit marnou snahou změnit lid, jako by snad láska Boží neměla dostatek síly jej změnit.

Objevujte pak moudrost a skromnou stálost, s níž otcové víry této vlasti dovedli uvádět následné generace do sémantiky božského tajemství. Nejprve se naučit a potom učit gramatiku nezbytnou pro dialog s oním Bohem, který byl po staletí skryt před jejich hledáním a stal se bližním v osobě svého Syna Ježíše, kterého dnes v zakrváceném a poníženém obrazu mnozí rozpoznávají jako předobraz vlastního údělu. Napodobujte Jeho vlídnost a Jeho schopnost snížit se. Nikdy dostatečně nepochopíme skutečnost, že míšeneckými vlákny našeho lidu Bůh utkal tvář, kterou se dal poznat! Nikdy Mu nebudeme dostatečně vděční za toto snížení, za tuto synkatabasis.

Prosím vás, abyste s jedinečnou jemností pohlíželi na domorodé národy a jejich fascinující a nezřídka masakrované kultury. Mexiko potřebuje svoje americké kořeny, aby nezůstalo neřešitelnou hádankou. Mexičtí domorodci očekávají, že bude skutečně uznáno bohatství jejich vkladu a plodnost jejich účasti, abyste se odkazem oné identity stali národem jedinečným a nikoli jen jedním z ostatních.

Mnohokrát byla řeč o údajně nenaplněném údělu tohoto národa, o „labyrintu samoty“, ve kterém prý vězí, o zeměpisu jakožto osudu, který jej drží v pasti. Pro některé je toto všechno překážkou pro znázornění jednotné tváře, dospělé identity a jedinečného postavení v koncertu národů a sdíleného poslání.

Pro jiné je prý církev v Mexiku také odsouzena volit mezi snášením podřadnosti, do které byla v některých svých obdobích odkázána, když byl její hlas umlčen a byla zde snaha amputovat její přítomnost, a vydáváním se nebezpečí fundamentalismů za účelem obnovení provizorních jistot, jakou je ono proslulé cogito, a opomíjením toho, že má ve svém srdci vepsánu žízeň po Absolutnu a je povolána v Kristu shromáždit všechny a nikoli jenom část (srov. Lumen gentium, 1).

Nepřestávejte však připomínat svému lidu, jak mocné jsou starobylé kořeny, které umožnily živou křesťanskou syntézu lidského, kulturního a duchovního společenství, které zde vzniklo. Připomínejte, že křídla vašeho lidu se již vícekrát rozepjala nad spoustou životních peripetií. Opatrujte paměť dlouhé cesty, kterou jste dosud ušli, buďte deutoronomičtí a probouzejte naději nových cílů, protože zítra bude tato země „oplývat plody“, i když nás nyní staví před náročné výzvy (srov. Nm 13,27-28).

Vaše pohledy, upřené vždy a jedině ke Kristu, ať jsou schopny přispět k jednotě vašeho lidu; usnadňovat smiřování jeho rozdílů a integraci jeho odlišností; prosazovat řešení jeho vnitřních problémů; připomínat vznešenou míru, kterou může Mexiko dosáhnout, naučí-li se patřit sobě spíše než druhým; snažit se hledat sdílená a udržitelná řešení svých běd; motivovat celý národ, aby se nespokojil s něčím menším, než co čeká od mexického způsobu obývání světa.

Pohled pozorný a blízký, nespící

Prosím vás, neupadejte do paralýzy podávání starých odpovědí na nové otázky. Vaše minulost je studnice bohatství, které je třeba vydobýt a které může inspirovat přítomnost a osvěcovat budoucnost. Běda vám, jestli usnete na vavřínech! Je třeba neplýtvat přijatým odkazem a střežit jej usilovnou prací. Seďte „až do konce“ na ramenech gigantů: biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic a věřících laiků, kteří dali život, aby církev mohla plnit svoje poslání. Z výše této pozice jste povoláni zeširoka obhlížet Pánovo pole, plánovat setbu a očekávat sklizeň.

Vybízím vás, abyste se beze strachu věnovali evangelizaci a prohlubování víry prostřednictvím mystagogické katecheze, která umí doceňovat lidovou zbožnost svého lidu. Naše doba vyžaduje pastorační pozornost k lidem a skupinám, kteří doufají, že mohou jít vstříc živému Kristu. Jedině odvážná pastorální konverze - a to zdůraznuji - pastorální konverze našich komunit může hledat, rodit a sytit dnešní Ježíšovy učedníky (srov. Dokument z Aparecidy, 226, 360, 370).

K tomu je třeba, aby pastýři přemáhali pokušení distance a klerikalismu, chladnosti a lhostejnosti, triumfálního jednání a sebevztažnosti. Guadalupe nás učí, že Bůh je důvěrný a blízký svojí tváří a že blízkost a vlídnost mohou učinit více než jakýkoli druh síly.
Jak učí krásná guadalupská tradice, Morenita opatruje pohledy těch, kdo ji kontemplují, a odráží tvář těch, kdo ji potkávají. Je třeba se naučit, že je něco neopakovatelného v každém z těch, kdo nás sledují, když hledají Boha. Je na nás, abychom nebyli pro tyto pohledy neprůzračnými. Střežili v sobě každý z nich, uchovávali je v srdci a chránili.

Jedině církev schopná chránit tvář lidí, kteří přicházejí klepat na naše dveře, je schopna mluvit k nim o Bohu. Pokud nedešifrujeme jejich utrpení, pokud si nevšimneme jejich potřeb, nebudeme moci nic nabídnout. Bohatství, které máme, vyjde najevo jedině, když se setkáme s malostí těch, kteří jdou prosit o almužnu, a právě toto setkání se uskutečňuje v našem srdci pastýřů.

Nejprve vás prosím, abyste ve svém srdci opatrovali tvář svých kněží. Nenechte je vystavené osamocenosti a opuštěnosti jako kořist mondénnosti, která požírá srdce. Buďte pozorní a učte se číst jejich pohledy, abyste se radovali spolu s nimi, když jsou šťastní a vyprávějí o tom, co „učinili a učili“ (srov. Mk 6,30), nestahovali se do pozadí, když se cítí trochu poníženi a nemohou než plakat, protože „zapřeli Pána“ (srov. Lk 22,61-62), a podporovali je ve spojení s Kristem také tehdy, když někdo sklíčeně odejde s Jidášem „během noci“ (srov. Jan 13,30). Ať v těchto situacích nikdy nechybí vaše otcovství jakožto biskupů vůči vašim kněžím. Podněcujte jejich společenství; utvrzujte je, že mohou svoje dary zdokonalovat; uvádějte je do vážných záležitostí, protože srdce apoštola nebylo učiněno pro maličkosti.

Potřeba důvěrnosti přebývá v Božím srdci. Naše Paní z Gaudalupe žádala jenom „posvátný domeček“. Naše latinskoamerické národy dobře chápou jazyk zdrobnělin a velmi rádi jej užívají. Možná potřebují zdrobněliny, protože jinak by se cítili ztracení. Zvykli si na pocit nepatrnosti a jsou zvyklí žít skromně.

Církev shromážděná v majestátní katedrále se nemůže nechápat jako „domeček“, ve kterém se její děti mohou cítit dobře. Před Bohem je možné přebývat jedině jako maličcí, jako sirotci a žebráci. Protagonistou dějin spásy je žebrák.
„Domeček“ je důvěrný a zároveň „posvátný“, protože blízkost se naplňuje všemohoucí velikostí. Jsme strážci tohoto tajemství! Někdy ztrácíme tento smysl pro skromné božské míry a přestáváme nabízet „domeček“, ve kterém lze vnímat důvěrnost s Bohem. Možná, že také přehlížením Jeho velikosti se vytratila část uctivé bázně vůči této lásce. Kde přebývá Bůh, tam člověk nemůže vstoupit, aniž by byl přijat, a vstupuje jedině po „vyzutí opánek“ (srov. Ex 3,5) a vyznáním vlastní nedostatečnosti.

Není snad právě opomenutí „zout si opánky“ při vstupu pravděpodobnou příčinou ztráty smyslu pro posvátnost lidského života, člověka, podstatných hodnot, moudrosti nahromaděné během staletí a úcty k přírodě? Pokud nebudou v povědomí lidí a společnosti obnoveny tyto hluboké kořeny, včetně velkorysé práce ve prospěch lidských práv, bude chybět životní míza, která může vzejít jedině z pramene, který si lidstvo samo dát nemůže.

Pohled na celek a jednotu

Mexiko nazírá samo sebe celistvě jedině pohledem na Morenitu. Snažte se proto pochopit, že poslání, které vám církev svěřuje, vyžaduje tento pohled zahrnující celek. A nelze jej realizovat izolovaně, nýbrž pouze společně.

Guadalupská Panna je opásána na znamení plodnosti. Je Pannou, která ve svém lůně nosí Syna, kterého lidé čekají. Je Matkou, která rodí lidství nového rodícího se světa. Je Nevěstou, která je předobrazem plodnosti Kristovy církve. Máte poslání opásat celý mexický národ Boží plodností. Ani kouskem tohoto pásu se nesmí opovrhnout.

Mexický episkopát v těchto pokoncilních letech učinil důležité kroky; zvýšil se počet jeho členů; byla zavedena nepřetržitá, stálá a kvalifikovaná formace; nepostrádal bratrské prostředí; vzrostla kolegiálnost; pastorační vystoupení ovlivňují vaše církve i národní povědomí a sdílené pastorační působení přineslo plody v podstatných oblastech církevního poslání, jakými jsou rodina, povolání a společenský vliv.

Těšme se z toho, co se v těchto letech podařilo, nenechávejte se odradit těžkostmi a nešetřete žádnou možnou snahou při prosazování misijní horlivosti mezi sebou a ve svých diecézích, zvláště vůči těm, kdo jsou v jediném těle mexické církve nejvíce v nouzi. Znovuobjevení toho, že církev je posláním, je pro její budoucnost zásadní, protože jedině nadšení a přesvědčený úžas evangelizátorů má přitažlivou sílu. Proto vás prosím, abyste přemáháním každé formy klerikalismu pečovali zvláště o formaci a přípravu laiků, vtahovali je do poslání církve a zejména svědectvím svého života, abyste zpřítomňovali Kristovo evangelium ve světě.

Tomuto mexickému lidu by velice prospělo jednotící svědectví křesťanské syntézy a sdílená vize jeho identity a údělu. V tomto smyslu by mělo velký význam, kdyby se Papežská univerzita Mexika stávala stále více středem církevního snažení, aby zajistila onen univerzální pohled, bez něhož rozum ustupuje před jednostraností a rezignuje na své nejvznešenější povolání hledat pravdu.

Misijní poslání je obrovské a jeho uskutečňování vyžaduje rozmanité cesty. S největší naléhavostí vás vybízím, abyste zachovali společenství a jednotu mezi sebou. To je podstatné, bratři. Není to v textu, ale teď mne to napadá. Chcete-li se přít, přete se. Musíte-li si věci vyříkat, řekněte si je, ale jako muži, tváří v tvář a jako Boží muži, kteří se pak jdou společně modlit a pokud překročí meze, žádají o prominutí. Udržujte však jednotu episkopátního těla. Společenstvím a jednotou mezi sebou. Společenství je životodárná forma církve a jednota jejích pastýřů je důkazem její pravosti. Mexiko a jeho rozlehlá a mnohotvárná církev potřebují biskupy služebníky a strážce jednoty stojící na Pánovu Slovu, živené Jeho Tělem a vedené Jeho Duchem, který je vitálním dechem církve.

Není třeba „knížat“, nýbrž společenství Pánových svědků. Kristus je jeho jediným světlem; je zdrojem živé vody; z jeho dechu proudí Duch, který vytahuje plachty na církevní loďce. V oslaveném Kristu, kterého zdejší lid s oblibou ctí jako Krále, společně zapalte světlo, naplňte se Jeho nehasnoucí přítomností a dýchejte plnými plícemi dobrý vzduch Jeho Ducha. Vy máte rozsévat Krista na tomto území, dbát o to, aby jeho pokorné světlo ozařovalo, ale neoslepovalo, zajišťovat, aby se Jeho vodou tišila žízeň vašeho lidu, zvedat záclony, aby jej vanutí Ducha rozvinulo a loďka církve v Mexiku neztroskotala.

Pamatujte, že Nevěsta - Nevěsta každého z vás, Nevěsta a Matka církev - dobře ví, že milovaný Pastýř (Pís 1,7) se bude nalézat pouze tam, kde jsou pastviny bohaté a vody průzračné. Nevěsta se nesvěřuje Ženichovým druhům, kteří někdy z nedbalosti či neschopnosti vedou stádce na vyprahlá a kamenitá místa. Běda nám pastýřům, druhům Nejvyššího Pastýře, necháme-li Jeho Nevěstu, aby se potulovala, protože ve stanu, který jsme postavili, Ženich není.

Dovolte mi nakonec vyjádřit Papežovo uznání za všechno, co děláte pro vyrovnání se s problémy naší epochy charakterizované migrací. Miliony dětí církve dnes žijí v diaspoře nebo jsou na přechodné pouti k severu, aby hledali nové příležitosti. Mnozí z nich za sebou nechávají svoje kořeny a vydávají se za dobrodružstvím, také ilegálním, což s sebou nese všechny typy rizik, aby čekali na „zelenou kartu“, v níž vidí svou naději. Mnoho rodin je rozděleno a ne vždycky je integrace v domněle „zaslíbené zemi“ tak snadná, jak se předpokládalo.

Bratři, ať jsou vaše srdce schopná sledovat je a dosahovat k nim bez ohledu na hranice. Posilujte společenství se svými bratry z episkospátu Spojených států amerických, aby mateřská přítomnost církve uchovávala naživu kořeny jejich víry, víry tohoto lidu, důvody jejich naděje a sílu jejich lásky. Ať se nestane, že by odložili svoje kytary, oněměla jejich radost, zapomenuli na Jeruzalém a „emigrovali od sebe“ (srov. Žl 136/137). Jednotně dosvědčujte, že církev je strážkyní jednotné vize člověka a nemůže připustit jeho redukci na pouhý „lidský zdroj“.

Ať nevyjde nazmar péče vašich diecézí při vylévání té trochy balsámu, který mají, na raněné nohy těch, kteří procházejí jejich územím, a ušetří jim placení z jejich draze nastřádaných peněz. Božský Samaritán nakonec zaplatí tomu, kdo nepřešel lhostejně kolem Něho, když ležel na zemi u cesty (srov. Lk 10,25-37).

Drazí bratři,
Papež je si jist, že Mexiko a jeho církev dojdou včas na schůzku se sebou, s dějinami a s Bohem. Občas nějaký kámen na cestě pochod zpomalí a námaha si vyžadá zastávku, ale nikdy tak, aby ztratila ze zřetele cíl. Může se snad zpozdit ten, kdo má Matku, jež ho očekává? Ten kdo může neustále ve svém srdci slyšet: „Nejsem tady snad já, tvoje Matka?“

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy