Boží Slovo na počátku postní doby adresuje církvi a každému z nás dvě pozvání.
První je od svatého Pavla: „Smiřte se s Bohem“ (2
Kor 5,20). Není to jen dobrá otcovská rada, ani pouhý návrh; je to v pravém a vlastním smyslu úpěnlivá výzva v Kristově jménu: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (
tamt.). Proč tak slavnostní a důrazná výzva? Protože Kristus ví, jak jsme křehcí a hříšní, zná slabost našeho srdce a vidí, že je raněno zlem, jehož jsme se dopustili a které nás postihlo; ví, jak moc potřebujeme odpuštění; ví, že potřebujeme cítit, jak jsme milováni, abychom konali dobro. Sami to nedokážeme. Proto nám apoštol neříká, abychom
něco učinili, nýbrž
nechali se smířit s Bohem, s důvěrou dovolili Bohu, aby nám odpustil, protože „Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1
Jan 3,20). On přemáhá hřích a pozvedá nás z bídy, pokud se Mu svěříme. Je na nás, abychom uznali, že
potřebujeme milosrdenství. To je první krok na křesťanské cestě. Je třeba vstoupit otevřenou bránou, kterou je Kristus; očekává nás sám Spasitel a nabízí nám nový a radostný život.
Mohou se vyskytnout zábrany, které brány srdce zavírají. Je to pokušení tyto brány obrnit, totiž sžít se se svým hříchem, minimalizovat ho, neustále se ospravedlňovat, myslet si, že nejsme horší než druzí. Tím se však uzamyká duše, zůstáváme uzavřeni v sobě a stáváme se zajatci zla. Další zábranou je ostych před otevřením tajné brány srdce. Tento ostych je ve skutečnosti dobrým znamením, neboť vyjevuje naši touhu oddělit se od zla. Nesmí se však proměnit v bázeň či strach. A třetí léčkou je vzdalování se od této brány. Dochází k tomu, když se schováváme ve svých ubohostech, neustále probíráme a spojujeme mezi sebou tato negativa, a přitom se propadáme do stále temnějších sklepení své duše. Důvěrně se pak sbližujeme se smutkem, který nechceme, a přitom malomyslníme a slábneme před pokušeními. Děje se tak proto, že zůstáváme sami se sebou, uzavíráme se a utíkáme před světlem, ačkoli nás osvobozuje pouze Pánova milost. Nechme se tedy smířit, slyšme Ježíše, který říká znaveným a utiskovaným: „Pojďte ke mně“ (Mt 11,28). Nezůstávejme sami v sobě, nýbrž jděme k Němu! U Něho je občerstvení a pokoj.
Této bohoslužby se účastní misionáři milosrdenství, aby přijali poslání být znamením a nástrojem Božího odpuštění. Drazí bratři, pomáhejte otevírat brány srdcí, překonávat ostych a neutíkat od světla. Ať vaše ruce otcovsky žehnají a pozvedají bratry a sestry a skrze vás ať Otcův pohled a ruce spočinou na Jeho dětech a ošetří jejich rány!
Druhé Boží pozvání je od proroka Joela: „Vraťte se ke mně celým svým srdcem“ (srov. Jl 2,12). Je-li třeba se vrátit, pak to znamená, že jsme se vzdálili. Toto je tajemství hříchu: vzdálili jsme se od Boha, od druhých, od sebe samých. Není těžké si toho všimnout: všichni vidíme, s jakou námahou se snažíme mít opravdovou důvěru v Boha, svěřovat se Bohu jako Otci, beze strachu; jak obtížně máme rádi druhé a jak snadno o nich smýšlíme špatně; co nás stojí konání našeho pravého dobra, když jsme přitahováni a sváděni tolika materiálními skutečnostmi, které se nakonec vytratí a ochudí nás. Vedle těchto dějin hříchu zahájil Ježíš dějiny spásy. Evangelium, kterým se začíná postní doba, nás zve, abychom byli jejich protagonisty a přijali tři pomůcky, tři léky, které uzdravují z hříchu (srov. Mt 6,1-6.16-18).
Za prvé modlitbu, výraz otevřenosti a důvěry v Pána: je to osobní setkání s Ním a zkracuje vzdálenosti vytvořené hříchem. Modlit se znamená říci: „nejsem soběstačný, potřebuji Tebe, Ty jsi můj život a moje spása“. Za druhé dobročinnou lásku, abychom ve vztahu k druhým překonávali odcizení. Pravá láska totiž není zevnější skutek, nespočívá v paternalistickém darování něčeho pro klid vlastního svědomí, nýbrž přijetí někoho, kdo potřebuje náš čas, naše přátelství a naši pomoc. Je to život ve službě přemáháním pokušení činit zadost sami sobě. A za třetí půst, pokání za osvobození ze závislostí na tom, co pomíjí, a cvičení se ve větší vnímavosti a slitovnosti. Je to pozvání k jednoduchosti a sdílení: odebrat si něco ze svého stolu a svých dober, abychom znovu nalezli pravé dobro svobody.
„Obraťte se ke mně celým svým srdcem – praví Hospodin“ (Jl 2,12) – nikoli jen vnějším skutkem, nýbrž z hloubi nás samotných. Ježíš nás totiž volá, abychom důsledně a autenticky žili modlitbu, dobročinnou lásku a pokání a přemáhali pokrytectví. Kéž je postní doba příhodným časem „prořezávání“ falše, mondénnosti a lhostejnosti, abychom si nemysleli, že všechno jde dobře, když se máme dobře; abychom pochopili, že platí nikoli uznání, vyhledávání úspěchu či souhlasu, nýbrž čistota srdce i života; abychom znovu objevili křesťanskou identitu, tedy lásku, která slouží, nikoli sobectví, které slouží sobě. Vydejme se na cestu společně jako církev přijetím popelce – i my se v prach obrátíme - a mějme pohled upřený na Ukřižovaného. On nás miluje a zve, abychom se nechali smířit s Bohem, vrátili se k Němu a znovu nalezli sami sebe.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
