Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Na Papežské univerzitě Gregoriána bylo tuto sobotu zakončeno třídenní mezinárodní sympozium na téma Kněžský celibát, cesta svobody. „Církev nikdy nevázala kněžství a celibát na dogmatické rovině, avšak uznává hlubokou hodnotu tohoto spojení“ – řekl kardinál Marc Ouellet (foto) v úvodní přednášce. „Celibát není dogma, ale dar“ dodává prefekt Kongregace pro biskupy, který dále konstatoval, že po „závratném poklesu věrohodnosti“, který nastal po skandálech sexuálních zneužití, se téma celibátu stalo dnes důležitější než kdy jindy. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas kardinál Ouellet řekl:

„Církev potřebuje obnovu svého svědectví lásky ke Kristu a dosvědčovat ji mají především ti, kdo jsou povoláni následovat jej zblízka a hlásat Boží Slovo. Toto Slovo probouzí v srdcích Boží království, tedy víru, a je-li provázeno svědectvím života zasvěceného Kristu má větší účinek. Celibát je tímto svědectvím, pokud je dobře žitý, tedy v modlitbě a sjednocení s Kristem, důsledností života.“

Latinská církev a církve východního obřadu mají poněkud odlišné pohledy. Lze je nějak skloubit?

„Ano, lze je skloubit velmi dobře. Ve východních obřadech katolické církve existuje tradice ženatých kněží, která nám říká, že celibát tu není proto, že by manželství bylo nečisté. Na druhé straně je třeba říci, že zřeknout se manželství, abychom cele patřili Kristu také identickým životním stylem, je nezbytnou hodnotou katolické církve latinského obřadu, který má dlouhou tradici, již je třeba zachovat.“

Zmínil jste také problém sexuálních zneužití. Souvisí nějak celibát s těmito delikty?

„Odpověď dal mons. Anatrella hned na začátku, když řekl, že tyto delikty nevyplývají z celibátu, protože jejich značná část (80%) byla spáchána muži, kteří jsou otcové rodin. Problémem tedy není celibát.“

Řekl kanadský kardinál Ouellet.

Zmíněný francouzský jezuita Tony Anatrella ve svém příspěvku poukázal na to, že celibát je charisma a konkrétní znamení úplného sebedarování Bohu ve službě Jeho církvi. „Nejedná se tedy o nedostatek či zákaz manželství pro kněze, nýbrž o smysluplné životní rozhodnutí a způsob vyjádření naprosté příslušnosti k Bohu prostřednictvím vlastního těla, jak plyne z Ježíšových slov: »jsou takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království« (Mt 19,12). Celibát proto patří k DNA kněžského povolání; je praktikovatelný a většina kněží v něm žije spokojeně, ve věrnosti slovu, které dali při svém svěcení“ – říká o. Anatrella, francouzský psychoanalytik a odborník na sociální psychiatrii.

Na námitku, která tvrdí, že celibát je zdrojem nevyváženosti, frustrace a neuróz, o. Anatrella odpovídá:
„Celibát sám o sobě není příčinou žádné nerovnováhy. Pokud se takové příznaky objeví, pak jde o stav, který předcházel kněžskému svěcení. Proto se domnívám, že by neměli být přijímáni ke kněžství osobnosti, které jsou z citového, pohlavního a vztahového hlediska nezralé. Právě tato dimenze osobnosti je jedním z problematických aspektů formace budoucích kněží.“

Podobně se francouzský psychoanalytik vyslovuje k námitce, že citové osamocení způsobené celibátem je příčinou vyhledávání sexuálních vztahů, popř. úchylek či útěku k alkoholu apod.
„Obavy ze samoty – říká o. Anatrella – jsou příznakem strachu před sebou a před životem se sebou samým. Ani tyto obavy však nevyplývají z rozhodnutí pro celibát, nýbrž z nedostatku schopnosti dotyčného žít se sebou samým. Kromě toho žádné sexuální zneužití nezletilých nesouvisí s celibátem. Těchto deliktů se dopouštějí osobnosti trpící infantilní sexualitou, neurózami a perverzemi,“ říká francouzský jezuita.

„Pokud se mezi kněžími vyskytnou zasmušilí, vyhaslí či nespokojení jedinci – pokračuje o. Anatrella – může to být způsobeno také tím, že jsou přetíženi anebo se jim nedostává potřebných náležitostí k pastorační službě, popřípadě jsou vystaveni nevraživosti okolí. Někdy jsou také obtíženi problémy, neklidem a úzkostmi, které jim svěřují druzí.“

Sympozium o kněžském celibátu zakončil dnes státní sekretář Svatého stolce, kardinál Pietro Parolin, který v závěru své obsáhlé přednášky řekl:
„Celibát je povolání, které je v latinské církvi považováno za obzvláště vhodné pro nositele kněžského svěcení. Pro kněze je to příležitost žít bohatstvím citů ve svém osobním životě i ve svém poslání. Není to absence hlubokých vztahů, nýbrž prostor pro ně. Je to cesta svobody, kterou se učedník-kněz ubírá spolu s Kristem, podporován a oživován Jeho milostí k užitku církve a světa. Celibátní spiritualita kněze je pozitivní a konstruktivní nabídka, která umožňuje Božímu lidu, aby měl vždycky pastýře radikálně svobodné od rizika korupce a měšťáctví.“

Kardinál Parolin se vyjádřil také k situaci nedostatku kněží v některých zeměpisných oblastech, čímž se občas zdůvodňuje potřeba svěcení ženatých mužů, tzv. viri probati. Italský kardinál připomněl, že katolická církev nikdy nevnucovala východním církvím kněžský celibát a na druhé straně v průběhu dějin také povolovala výjimky jako v případě luteránských, kalvínských či anglikánských pastorů, kteří vstoupili do plného společenství katolické církve a dostalo se jim dispenzu k přijetí svátosti kněžství. Došlo k tomu již v roce 1951 za papeže Pia XII. a naposledy v roce 2009 za Benedikta XVI. pro anglikánské kněze. Také papež František dekretem Pontificia Praecepta de Clero Uxorato Orientali umožnil, aby ženatí kněží východních obřadů, kteří emigrovali z Blízkého východu, mohli působit v křesťanských společenstvích diaspory a tedy mimo svá tradiční teritoria.

„I když problematika případného svěcení tzv. viri probati není bezvýznamná – řekl vatikánský státní sekretář – není třeba přijímat ukvapená řešení a když tak jen na základě naléhavých potřeb. Zůstává rovněž pravdou, že požadavky evangelizace spolu s dějinami a mnohotvárnými tradicemi církve ponechávají možnost legitimní diskusi, je-li motivována hlásáním evangelia a vedena konstruktivně, avšak se stálým zřetelem na krásu a vznešenost celibátní volby.

Celibát je totiž dar, který vyžaduje, aby byl přijat a opatrován s radostnou vytrvalostí a mohl tak přinést hojnost ovoce. Jeho plodný život vyžaduje, aby každý kněz stále znovu objevoval a opětovně posiloval svůj vztah k Pánu a zároveň se nechal uzdravovat. Nikoli náhodou papež František před dvěma roky připomněl, že jako učedníci na své cestě »někdy kráčíme hbitě, jindy nejistě, někdy se zastavíme a můžeme také padnout, vždycky však pokračujeme v cestě.« (Promluva ke Kongregaci pro nauku víry, 3.října 2014)“ – končil kardinál Parolin svoji přednášku na sympoziu o kněžském celibátu na Papežské univerzitě Gregoriána.

(mig)