Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Proroctví, blízkost a naděje“ – o těchto třech důležitých sloupech zasvěceného života hovořil v improvizované promluvě papež František na setkání s muži a ženami žijícími v různých formách zasvěceného života. Zvláštní audience na zakončení Roku zasvěceného života se konala v aule Pavla VI., kam přišlo 5 tisíc řeholníků, řeholnic, zasvěcených pannen a členů a členek institutů zasvěceného a apoštolského života z různých částí světa. Papež František, jak je obvyklé při těchto příležitostech, „mluvil raději od srdce, protože – jak řekl – čtení předem připraveného textu je nudné.“

„Řeholníci a řeholnice, tedy muži a ženy zasvěcení službě Pánu, se v církvi ubírají cestou mocné chudoby a cudné lásky, která je přivádí k duchovnímu otcovství a mateřství pro celou církev.“

Papež zaměřil svoji pozornost na třetí řeholní slib, tedy poslušnost:

„V této poslušnosti vždycky zaostáváme, protože dokonalá poslušnost je taková, kterou uskutečnil Boží Syn, který zapřel sám sebe a z poslušnosti se stal člověkem až ke smrti na kříži. Jsou mezi vámi – muži i ženami – takoví, kteří pěstují silnou poslušnost - nikoli vojenskou, což je pouhá disciplína - nýbrž oddanost srdce? - To je proroctví.“

„Proroctví, jež oponuje anarchii, kterou zasévá ďábel – řekl dále papež. Anarchická vůle – dělat si, co se mi líbí – je dcerou démona, nikoli Boha. Řeholník koná to, k čemu je povolán řeholními pravidly.“

„Boží Syn nebyl anarchista, nepovolal své učedníky, aby se postavili na odpor Jeho protivníkům. Sám to také řekl Pilátovi: kdybych byl králem z tohoto světa, povolal bych svoje vojáky, aby mne bránili. On však byl poslušný Otci. Prosil jen: Otče, tento kalich ne, ale je-li to tvá vůle… Jste-li poslušní, častokrát se vám to nelíbí, že? Já někdy musím se svoji slabou italštinou mluvit jazykem hluchoněmých. To je třeba polknout. To je poslušnost.“(potlesk)

Prorocké je říkat lidem, že existuje cesta ke štěstí – pokračoval papež – cesta k velikosti, cesta, která naplňuje radostí a která je cestou Ježíšovou. Je to cesta přebývání v Ježíšově blízkosti. Je to dar, charisma proroctví, o které je třeba prosit Ducha svatého, abych dovedl říci slovo v pravou chvíli, abych jednal v pravou chvíli a celý můj život byl proroctvím.

„Proroctví znamená říkat, že existuje něco pravdivějšího, krásnějšího, většího a lepšího, k čemu jsme povoláni všichni.“

Druhým sloupem zasvěceného života je blízkost. „Řeholníky se stáváme nikoli proto, abychom se oddělili od lidí a žili si v pohodlí. Nikoli, ale proto, abychom se přiblížili a porozuměli lidem – křesťanům i nekřesťanům. Jejich problémům, soužením a spoustě věcem, které lze chápat jedině tak, že se řeholník či řeholnice stane bližním, tedy blízkostí. A prvním bližním je chudý, nemocný a starý člověk, což může být i člen vlastní řeholní komunity.

„Existuje způsob, jak se vzdálit bratřím a sestrám ve vlastní komunitě, a tím je terorismus klevetění. Slyšíte dobře. Nikoli klevetění. Terorismus klevetění, protože kdo pěstuje klevety, je terorista, a to ve vlastní komunitě, protože špatné slovo je jako bomba hozená do komunity.“

„Pokud hodíš bombu nějaké klevety do svojí komunity – pokračoval papež - pak to není blíženský skutek, ale válka. Vzdaluje tě, vytváří distanc a vyvolává v komunitě anarchii. Když v tomto Roce milosrdenství každý z vás dokáže nejednat jako očerňující terorista, bude to pro církev úspěch, úspěch svatosti, velké svatosti. Do toho!“

A konečně naděje, pokračoval Svatý otec a přiznal, jak ho rmoutí pokles povolání a rozlehlé kláštery se stárnoucími komunitami. V této situaci vyvstává pokušení, které protiřečí naději – tedy pochybnost o tom, že Pán vše řídí, a nářek nad neplodností řeholního života.

“Některé kongregace se pak uchylují k pokusu „umělého oplodnění“.(smích, potlesk) Co dělají? Berou všechny! Ale jistě, jen pojď a ty také… A uvnitř pak nastávají problémy. To nelze! Přijímání vyžaduje serióznost. Je třeba dobře rozlišovat, zda je dané povolání pravé, a pomoci mu v růstu. Myslím, že se musíme více modlit, abychom překonali ono pokušení ztráty naděje, které nás vede k neplodnosti. Musíme se neúnavně modlit.“

Tak jako Anna, Samuelova matka, kterou poloslepý kněz Eli považoval za opilou, odkázal papež ke vzoru úpěnlivé modlitby. Ptejme se sami sebe, zda se naše kongregace modlí s takovouto silou, vyzval, protože Pán ve své štědrosti vždy dostojí svému příslibu. Je však nutné klepat na bránu Jeho srdce, zdůraznil římský biskup, jinak hrozí nebezpečí, o kterém není pěkné mluvit.

“Když totiž řeholní kongregace zjistí, že už nemá děti a vnoučata a že se postupně zmenšuje, často přilne k penězům. A vy dobře víte, že peníze jsou ďáblovy výkaly. Některé kongregace, kterým se nedostalo milosti dětí a povolání, se domnívají, že jim život zachrání peníze, a zajišťují se na stáří – aby jim nechybělo to či ono…A tak se vytrácí naděje, která spočívá jedině v Pánu. Peníze vám naději nikdy neposkytnou, naopak – srazí vás k zemi. Rozumíte?“ (odpověď: Ano!, potlesk).

V závěru papež poděkoval všem zasvěceným osobám – a hlavně řeholnicím, bez kterých by církev nebyla církví, jak vyzdvihnul. Poté připomenul zejména obětavost řeholníků v misích, kteří často umírají v mladém věku. Na hřbitovech misionářů máme hledat světce a setbu nových povolání, která tolik potřebujeme, loučil se Svatý otec v závěru Roku zasvěceného života.

(RaVat)