Slyšeli jsme slova apoštola Pavla: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (
Gal 4,4).
Co to znamená, že Ježíš se narodil, „když se naplnil čas“? Podíváme-li se blíže na tehdejší historické období, jsme vzápětí zklamáni. Řím panoval svojí vojenskou mocí nad velkou částí tehdy známého světa. Císař Augustus dosáhnul vlády po pěti občanských válkách. Také Izrael byl dobyt římskou říší a vyvolený národ ztratil svobodu. Pro Ježíšovy současníky to tedy jistě nebyla nejlepší doba. Geopolitická sféra tedy není tím, na co je třeba brát zřetel při definování plnosti času.
Je proto nezbytná jiná interpretace, která chápe plnost z Božího hlediska. Jakmile Bůh rozhodl, že nadešla chvíle ke splnění daného proroctví, naplnil se lidstvu čas. Nejsou to tedy dějiny, které rozhodují o Kristově narození. Spíše Jeho příchod na svět umožňuje dějinám, aby došly svojí plnosti. Narozením Božího Syna proto začíná počítání nové éry, která je naplněním starobylého proroctví. Jak píše autor listu Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,1-3). Plnost času je tedy přítomnost Boha v první osobě v našich dějinách. Nyní můžeme vidět Jeho slávu, která září v chudobě stáje a být povzbuzeni a podpořeni Jeho Slovem, které se v jednom dítěti stalo „maličkým“. Díky Němu může naše doba nalézt svoji plnost. I náš osobní čas se naplní v setkání s Ježíšem Kristem, Bohem, jenž se stal člověkem.
Toto tajemství nicméně kontrastuje s dramatickou dějinnou zkušeností. Každý den, třebaže bychom chtěli, aby se nám dostávalo opory ve znameních přítomnosti Boha, musíme narážet na opačná, negativní znamení, která působí spíše dojmem Jeho absence. Zdá se, že plnost času se rozpadá na četné formy nespravedlnosti a násilí, jimiž je lidstvo denně zraňováno. Někdy se ptáme: jak je možné, že přetrvává utiskování člověka člověkem a že arogance silnějšího nadále ponižuje toho nejslabšího, kterého vytlačuje na ten nejzbídačenější okraj našeho světa? Dokdy bude lidská špatnost na zemi rozsévat násilí a nenávist a přinášet nevinné oběti? Jak může být čas plnosti, hledíme-li na zástupy mužů, žen a dětí, kteří utíkají před válkou, hladem a pronásledováním, přičemž riskují život, jen aby se domohli respektování svých základních lidských práv? Proud bídy, živený hříchem, zdánlivě protiřečí plnosti času uskutečněné Kristem. Pamatujete si drazí, pueri cantores (- obrací se papež k dětským sborům, které doprovázely dnešní liturgii a které den předtím přijal na zvláštní audienci) - to byla ta třetí otázka, kterou jste mi včera položili… I děti si toho všímají.
A přece tento proud nezmůže nic proti oceánu milosrdenství, které zaplavuje náš svět. Všichni jsme povoláni ponořit se do tohoto oceánu a nechat se znovu zrodit, abychom přemohli lhostejnost, která překáží solidaritě, a opustili falešnou neutralitu, která zabraňuje vzájemnému sdílení. Milost Krista, který naplňuje očekávání spásy, nás nutí stát se Jeho spolupracovníky při vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa, kde každý člověk a veškeré tvorstvo bude moci žít v pokoji a v původní harmonii Božího stvoření.
Na počátku nového roku nás církev nechává rozjímat o Mariině božském mateřství jakožto ikoně míru. V ní se naplňuje starobylý příslib. Ona uvěřila andělovým slovům, počala Syna a stala se Matkou Páně. Jejím prostřednictvím, jejím přitakáním se naplnil čas. Evangelium, které jsme slyšeli, říká, že Panna „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Představuje se nám stále jako nádoba naplněná pamětí Ježíše, jako Trůn moudrosti, odkud je třeba čerpat, abychom měli koherentní interpretaci Jeho učení. Dnes nám nabízí možnost chápat smysl událostí, které se osobně dotýkají nás, našich rodin, našich zemí a celého světa. Kam nemůže dosáhnout rozum filosofů, ani politické vyjednávání, tam může dosáhnout moc víry, kterou přináší milost Kristova evangelia a která může vždycky otevírat nové cesty rozumu i vyjednávání.
Blahoslavená jsi, Maria, protože jsi dala světu Božího Syna; avšak ještě více blahoslavená jsi proto, že jsi v Něho uvěřila. Plná víry jsi počala Ježíše nejprve v srdci a potom v lůně, aby ses stala Matkou všech věřících (srov. Augustin, Sermo 215,4). Vztáhni Matko svoje požehnání na nás v tento den tobě zasvěcený, ukaž nám tvář svého Syna Ježíše, který celému světu uděluje milosrdenství a pokoj.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
