Nový portál Vatikánského rozhlasu

Valencie. Ve Valencii včera začalo Evropské setkání mladých, které na přelomu roku už po osmatřicáté pořádá ekumenická komunita bratří z Taizé. Už dvakrát hostila tuto „pouť důvěry na zemi“, jak označoval setkání zakladatel komunity br. Roger, také Praha. Do španělské Valencie se nyní sjelo 30 tisíc mladých lidí.

Účastníkům setkání zaslali poselství hlavní představitelé křesťanských církví. Papež František, jak jsme již informovali, je vybízí k vytváření „oáz milosrdenství“. Ekumenický patriarcha Konstantinopole Bartoloměj I. připomíná, že s nenávistí a terorismem je nutné bojovat změnou pohledu na druhé, na strach se má odpovídat láskou. Canterburský arcibiskup Justin Welby mladým Evropanům přeje, aby byli „znamením naděje“ pro lidstvo, aby objevili sílu odpuštění a společenství, posílili křesťanskou důvěru a stali se svědky dnešnímu světu.

Nových těžkostí naší doby, způsobených migrací, ale také ekologickými a sociálními fenomény, si všímá také list mladým, který k této příležitosti napsal představený komunity z Taizé br. Alois (na fotce v pařížském kostele sv. Ignáce), který se právě vrátil z cesty do syrského Homsu. K situaci v tomto městě pro náš rozhlas řekl:

„Velká část města je zničená, to víme, ale obraz, který se před vámi otevře je nepředstavitelný, když to vidíte, sevře se vám srdce. Tu a tam najdete rodinu, která se vrací a snaží se žít ve svém bytě bez vody a bez elektřiny. Všechno je zničené... Ale před řeckokatolickou katedrálou se slavily vánoce pro děti. Mladí lidé jim připravili dárky. Drama dětí v Sýrii je veliké, ale pořádá se pro ně řada akcí.“

Jak jste vnímal vánoční svátky v této situaci, byly skutečně zdrojem naděje?

„Je to těžké, protože lidé jsou opravdu unavení a zdrcení. Je to spíš tak, že církev a svátky nabízejí lidem oporu a oslava vánoc v nich probouzí malou naději na naději, která je hlubší. Mladí lidé, se kterými jsem se setkal, se mě ptali: „Kde je Bůh? Proč všechno to násilí? Proč tak dlouho?“ Trvá to už čtyři, pět let a násilí nebere konce. Nejsilnější slova mi řekl jeden mladík: „Vyřiďte na západě, že my chceme žít společně. Naprostá většina mladých chce žít dohromady, ať už je z jakéhokoli náboženství, ať jsou muslimové nebo křesťané. Ale náš hlas není slyšet. Hlas zbraní je silnější.“ Když tedy slyšíme něco takového, ptáme se: co můžeme dělat? Posíláme materiální pomoc, ale to samozřejmě nestačí... Myslím, že je to apel obrácený na nás všechny: máme setrvat v důvěře, ve víře, že Bůh je láska. Musíme tím však skutečně žít, musíme to ukazovat ve svých životech. Musíme ukazovat, že Bůh je láska a že náš Pán nechce násilí. Myslím, že je to apel i na nás, kteří jsme tady: máme prožívat tuto Boží lásku radikálnějším způsobem a Rok milosrdenství nás k tomu vybízí.“

Mnoho Syřanů muselo odejít ze země a třeba je přijímat. Papež vybídl mladé shromážděné na setkání, aby byli „oázami milosrdenství“... Jak vnímáte toto poselství?

„Míří přímo k našemu srdci, přímo k srdci: otevřít se druhému, nenechat se hypnotizovat strachem. Jistě, tato situace s tak velkým počtem uprchlíků není jednoduchá a strach je pochopitelný. Nesmíme se ale nechat hypnotizovat strachem. Musíme se otevírat pro druhé. V Taizé jsme například přijali jednu iráckou rodinu a mladé Súdánce. Může nám to pomáhat k návratu k podstatnému, ke zjištění, že milosrdenství, láska, bratrství, bratrství prožívané v tom, že se chováme jako křesťané ke všem mužům a ženám dobré vůle, mohou otevřít budoucnost pro naší společnost. A naopak - budoucnost není v podléhání strachu.“

Hovořil představený komunity bratří z Taizé br. Alois.

(job)