Nový portál Vatikánského rozhlasu

Potkal jsem náhodou biskupa z ostrova Krku v Chorvatsku a zdálo se mně, jako by to byl starý známý, ale jenom podle jména jeho sídla. Připomnělo mně to totiž Wolkerovu báseň: "Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení moře jsem hledal šest smutných dní." Jsou to ovšem tajemná slova.

Na skalnatém ostrově v Jadranu není potřeba moře hledat. Zahlédne se na všech stranách. Jde ovšem o to, čemu chceme moře říci. Mladičký básník z Moravy o moři četl a o moři snil. Žilo v jeho představách a citech. Ale očima je nikdy neviděl. Kde by se vzalo na rodné Moravě, na Svatém Kopečku u Olomouce, kde měli Wolkerovi domek. A přece se mu jednoho dne přání splnilo. Z tehdejšího Československa se začínalo jezdit do tehdejší Jugoslávie na prázdniny a pochopitelně všichni pospíchali k moři. Také Jiří Wolker se dostal až na ostrov Krk. Jaké byly jeho dojmy? Zdají se nám bizardní: "Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení moře jsem hledal šest smutných dní. A moře jsem nenašel. Viděl jsem ptáka jen, jak blankytnou perutí přilétal den co den, by večer znavený usedl v pobřežní kameny." Taková básnická slova, když se mají ve škole rozebírat a vysvětlovat, působí žáčkům nemalé trápení. Ale jsou snadná pro toho, kdo už podobný zážitek prodělal. Když jsme si něco dlouho představovali, až se to dostaví, povzdychneme si, že to není ono, že to neodpovídá obrazu, který jsme předtím měli v hlavě. Tak se to stalo i Wolkerovi, když se dostal k moři. Ale našel své řešení v sedmý, sváteční den, když nad městem zvon zněl a on jako opilec ze svých snů vystřízlivěl. Našel moře. Kde? V hospodě u mola v očích námořníků, kteří, jak píše, "tu stavějí moře a z moře jsou vystavění".

Máme tento básníkův zážitek převést do řeči obyčejných lidí? Je to snazší, když se o to pokusíme na poli filozofie. Evropské myšlení zná totiž od počátku novověku dva hlavní směry: empirismus a idealismus. Empiristé jsou lidé vědečtí. Považují za skutečné a pravdivé to, co vidí očima, o čem se mohou přesvědčit smysly a přístroji. Mám zdravé oči a vidím koně, kůň tedy skutečně existuje. Mohou se o tom přesvědčit i jiní. Kdybych stál před koněm a neviděl ho správně, mám nemocné oči.

Idealisté ze školy Kanta a jeho následovníků se staví ke skutečnosti jinak. Myslíš, že vidíš koně? ? ptá se Kant. Nevidíš. Vidíš jenom obraz, který o něm máš ve své hlavě. O skutečnosti víš jenom to, co si o ní myslíš. Tedy pravá skutečnost jsou jenom tvé myšlenky.

Na první pohled vidíme, že jsou oba směry jednostranné. V empirismu se člověk zredukuje jenom na jakýsi fotografický aparát, dobrý nebo špatný, který sbírá snímky z přírody. Jeho znalosti jsou sbírky fotografií. Idealisté si jsou naopak vědomi, že mají božskou schopnost, rozum, schopný poznávat pravdu, ale ztrácejí smysl pro to, co je mimo ně. Je možné smířit tyto dva směry, které vládnou v evropském myšlení? Básník Wolker tu našel soulad svou intuicí. Pravé moře nebylo to, co si o něm myslel v hlavě. Nebyla to ani modrá voda, kterou viděl očima. Pravá skutečnost je zážitek, který člověk prožívá ve styku s tím, co je mimo nás. Dítě poznává matku, protože s ní žije. Poznáváme přítele, protože s ním často a upřímně mluvíme.

Biblisté nám potvrzují, že takový význam má slovo "poznávat" v Písmu svatém. Poznávat válku znamená prožívat ji, poznávat ženu je žít s ní. Had slíbil prarodičům v ráji, že budou poznávat dobro i zlo, tj. udělají skušenost s hříchem. Filozoficky se tedy dá říci, že má pravé poznání charakter dialogální, znamená to žít ve styku s tím, co je mimo nás i co mluví uvnitř nás. Wolkerovi námořníci tak prožívají moře. Takový styk ovšem přetváří člověka a dává hodnotu tomu, co poznáváme. Ti námořníci tedy podle slov básníka "tu staví moře a z moře jsou vystavěni".

Platí-li to o moři, platí to i o všech ostatních hodnotách: o prožívání rodinného života, přátelství, práce. Duchovní autoři pak učí, že takové musí být i poznávání Boha. Pouhým abstraktním přemýšlením o Bohu se nikdo nestane náboženským. Je to podobné, jako když bankovní úředník celý den počítá peníze. Pouhým počítáním nezbohatne, protože peníze nejsou jeho.

Nesprávně tedy vysvětlují rozjímání o evangeliu jenom tím, že o tom přemýšlíme nebo že studujeme vědecké exegeze. Rozjímat o Kristových slovech znamená naopak přivlastnit si je tak, aby se staly životní zkušeností, aby to byla živá slova, kterými mluví Kristus k nám a my mu odpovídáme.

Vypravuje se charakteristická anekdota o prostém řeholním bratrovi, který často rád čítal evangelium a hodně o něm rozjímal. Jeho učený spolubratr napsal vědecký výklad Písma svatého a přinesl jej prostému. Za nějaký čas se ho zeptal: "Myslím, že moje kniha vám hodně pomohla při rozjímání a že teď daleko líp rozumíte evangeliu." Odpověď byla nečekaná: "Ve vaší knize jsem ničemu nerozumněl, ale protože každý den rozjímám o evangeliu, začínám v ní něco chápat."

Slovem Božím však je i příroda. I tu stvořil Bůh, abychom ji prožívali ve styku s ním, abychom neoddělovali umělce Stvořitele od jeho uměleckého díla ? světa. Tak se přírodní vědy stávají modlitbou. Platí to o všem, co se ve světě děje. Je tu živá Boží prozřetelnost, která je, podle slov kardinála Newmana, dobrá matka, která nás stále vodí k dobrému Bohu Otci, jemuž bychom se svou hlavou snadno odcizili. A o nás samých se pak může říci obdobně jako o Wolkerových námořnících, že tu spolu s Bohem stavíme svět a světem jsme vystavěni.