Biblická čtení, která jsme vyslechli, nám prezentovala obraz dvou rodin, které konají svoji
pouť k Božímu domu. Elkana a Anna přinášejí syna Samuela do chrámu v Silo, aby jej zasvětili Pánu (srov. 1
Sam 1,20-22.24-28). Stejně tak Josef a Maria spolu s Ježíšem putují do Jeruzaléma (srov.
Lk 2,41-52).
Často vidíme poutníky, jak se ubírají do svatyň a poutních míst, jež jsou drahá lidové zbožnosti. V těchto dnech se jich mnoho vydalo na pouť ke Svaté bráně otevřené ve všech katedrálách a mnoha svatyních světa. Avšak tím nekrásnějším, co dnes zdůrazňuje Boží Slovo, je skutečnost, že putuje celá rodina. Tatínek, maminka a děti jdou společně do Pánova domu, aby světili tuto slavnost modlitbou. Je to významné poučení nabízené také našim rodinám. Lze dokonce říci, že rodinný život tvoří jeden celek malých a velkých poutí.
Velice nám prospěje přemýšlet o tom, jak Maria a Josef učili Ježíše odříkávat modlitby! I to je pouť, výchovná pouť k modlitbě. Také je dobré vědět, že se společně modlili během dne; a potom se v sobotu vydávali společně do synagogy, aby naslouchali Písmu Zákona a Proroků a spolu s lidem chválili Pána. Během pouti do Jeruzaléma se určitě modlili slovy Žalmu: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: »Do domu Hospodinova půjdeme!«. Už stojí naše nohy v tvých branách Jeruzaléme!“ (Žl 122,1-2).
Jak důležité je pro naše rodiny, že putují společně a mají stejný cíl! Víme, že máme společnou cestu, na níž potkáváme těžkosti, ale také chvíle radosti a útěchy. Na této životní pouti sdílíme také chvíle modlitby. Co může být krásnějšího pro tatínka a maminku než žehnat vlastním dětem na počátku dne a na jeho sklonku. Dělat jim na čelo křížek jako v den křtu. Není to snad ta nejjednodušší modlitba rodičů za jejich děti? Žehnat je, tedy svěřovat je Pánu jako Elkana a Anna, Josef a Maria, aby jim byl záštitou a oporou během dne. Důležitá je pro rodinu také krátká chvíle modlitby před jídlem na poděkování Pánu za tyto dary a také proto, aby se učili dělit o to, co dostali, s tím, kdo je v nouzi. Jsou to všechno nepatrná gesta, která však mají velký výchovný význam, který je vlastní putující rodině.
Ježíš se po skončení oné pouti vrátil do Nazareta a poslouchal svoje rodiče (srov. Lk 2,51). Také tento obraz dává našim rodinám krásné poučení. Pouť totiž nekončí tím, že se dojde do svatyně, ale návratem domů a pokračováním v každodenním životě, uplatňováním duchovních plodů prožité zkušenosti. Víme, co Ježíš tehdy udělal. Místo toho, aby se spolu se svými vrátil domů, zdržel se v jeruzalémském chrámu a způsobil velkou bolest Marii a Josefovi, kteří jej nemohli najít. Za tento svůj „útěk“ Ježíš asi požádal svoje rodiče o prominutí. Evangelium o tom mlčí, ale myslím, že to lze předpokládat. Mariina otázka ostatně obsahuje určitou výtku, když dává zřetelně najevo svoji i Josefovu starost a úzkost. Při návratu domů se k nim Ježíš určitě přimknul a projevil jim veškeré svoje city a svoji poslušnost. Součástí rodinného putování jsou také tyto momenty, které se spolu s Pánem mění na příležitost růstu, příležitost přijmout a dát odpuštění a prokázat lásku a poslušnost.
Ať se v tomto Roce milosrdenství každá putující křesťanská rodina stane privilegovaným místem zakoušené radosti z odpuštění. Odpuštění je podstatou lásky, která dovede chápat pochybení a zjednávat nápravu. Jakými chudáky bychom byli, kdyby nám byl Bůh neodpustil! Právě rodina vychovává k odpouštění, protože skýtá jistotu pochopení a podpory navzdory chybám, kterých se lze dopustit.
Neztrácejme důvěru v rodinu! Je krásné neustále si vzájemně otevírat srdce a nic neskrývat. Kde je láska, tam je také porozumění a odpuštění. Vám všem, drahé každodenně putující rodiny, svěřuji toto tak významné poslání, kterého má svět a církev zapotřebí víc než kdy jindy.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
