Vatikán.
V jednom kresleném vtipu, který jsem nedávno zahlédl, jakási holčička vypráví kamarádce, o co požádala rodiče o letošních vánocích. Řekla jim, že netouží po hračkách, ale po „duchu vánoc“, čímž rodiče vyvedla z míry natolik, že nevěděli co si počít. Myslím, že ona karikatura obsahuje pronikavé poselství a nepochybně nám klade otázku: Co to je „duch vánoc“?
Máme dojem, že hledání odpovědi se rovná běhu přes překážky, mimo jiné přes ty, které nám klade hektický konzumismus konce kalendářního roku. Otázka však zůstává. Umění se během času pokoušelo tohoto ducha vánoc tisícerými způsoby vyjádřit a podařilo se mu nás jeho významu velice přiblížit. Kolik jen vánočních povídek nás k němu přivádí! Andersen, Tillich, Lenz, Böll, Dickens, Hamsun, Hesse, Mann a další zdařile odhalili jeho významové horizonty a umožnili nám vstoupit na cestu, jež umožňuje chápat toto tajemství. A přesto to nestačí.
Navzdory tomu je právě příběh – historický příběh – oním klíčem, který nám otevírá cestu ke skutečnému významu „ducha vánoc“. Mluví prostě a přesně. Sděluje nám, že „v těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2, 1-7).
Je to úsporně podaný historický příběh, který výrazně odkazuje k putování Izraelského lidu. Když Bůh vyvolil svůj národ a vydal se s ním na pouť, dal mu příslib. Nezaprodal ho iluzím, nýbrž zasel v jeho srdci naději. Naději v Sebe, Boha, který zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe, a který svému lidu dal naději, která neklame. A my, křesťané, na podkladě právě vyslechnutého příběhu tvrdíme, že se tato naděje upevnila. Ustálila se a vrhá nás do budoucnosti – vstříc chvíli konečného setkání. Takto se projevuje „duch vánoc“ – v příslibu, který rodí naději, upevňuje se v Ježíši a – opět jako naděje – promítá se vstříc druhému Pánovu příchodu.
Uvedený příběh pokračuje vyprávěním o pastýřích, příchodu anděla a zpěvu, který je poselstvím pro všechny lidi: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má zalíbení“. Ona konsolidovaná naděje nejenom ukazuje do budoucnosti, nýbrž překypuje v samotné přítomnosti a vyjadřuje se přáním pokoje a všeobecného bratrství, které, aby se staly skutečností, musí vrůst do našich srdcí.
Pokaždé, když čtu ten příběh, rozjímám nad oním výjevem a nořím se do ducha naděje a pokoje, myslím na všechny muže a ženy, věřící i nevěřící, kteří putují životem, razí cesty a snaží se z naděje i ze zoufalství hledat. Přitom z mého nitra vyvěrá touha přistoupit k nim a popřát jim pokoj, hojnost pokoje, a také tento pokoj obdržet od nich. Pokoj mezi bratry, protože jimi jsme všichni, pokoj, který buduje. Přát a dostávat onen pokoj, který nakonec, uprostřed mlh a nocí, umožní, že v sobě rozpoznáme a najdeme bratry. Rozeznáme se ve svých tvářích, které zračí, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Snad právě toto poznání je součástí onoho „ducha vánoc“, jehož se děvčátko z kresleného vtipu domáhalo na svých rodičích.
Článek kardinála J. M. Bergoglia vyšel v argentinském deníku La Nación
před čtyřmi roky.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
