Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Katalog nezbytných ctností“ pracovníků římské kurie přednesl papež František při dnešním předvánočním setkání se svými spolupracovníky. Po loňském katalogu „kuriálních nemocí“ jej Svatý otec vypracoval formou akrostichu slova „misericordia“, tedy milosrdenství.

„Nemoci a dokonce ani skandály nemohou ukrýt efektivnost služeb, které Římská kurie s námahou, odpovědností, nasazením a oddaností poskytuje papeži a celé církvi – a to je skutečně útěšné,“

řekl v úvodu papež František.
S odkazem na to, že ani letos bohužel nechyběly projevy některých těchto nemocí, jež způsobily bolest mnohým a ocitoval pasáž z Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly (č.315): „Je vlastností zlého ducha hryzat, dělat smutným, klást překážky, znepokojovat nesprávnými důvody, aby člověk nepokračoval. A vlastností dobrého ducha je dodávat odvahu a sílu, dávat útěchy, slzy, vnuknutí a pokoj a odstraňovat všechny překážky, aby člověk pokračoval v dobrých skutcích.“

V rámci probíhajícího Roku milosrdenství a přípravy na Narození Páně papež představil katalog ctností jako „praktickou pomůcku plodného prožití tohoto času milosti. Jde o seznam, který „není vyčerpávající a je určen těm, kdo slouží v římské kurii a všem, kdo chtějí, aby jejich zasvěcení nebo služba církvi byla úrodná.“
Františkův katalog ctností se řídí, jak jsme řekli, počátečními písmeny slova „misericordia“ – milosrdenství. Jak Svatý otec podotkl, nenárokuje si úplnost a představitelé jednotlivých vatikánských úřadu jej mají prohloubit a doplnit:

1. Misionarietà e pastoralità - misionářství a pastorálnost. Misionářství je to, co činí a ukazuje kurii úrodnou a plodnou; je důkazem účinnosti, výkonnosti a autenticity našeho působení. Víra je dar, ale míra naší víry se prokazuje také tím, nakolik jsme schopni ji předávat.[1] Každý pokřtěný je misionářem Dobré zvěsti především svým životem, svojí prací a svým radostným a přesvědčivým svědectvím. Zdravá pastorálnost je nezbytnou ctností zejména pro každého kněze. Je to každodenní závazek následovat Dobrého Pastýře, který pečuje o svoje ovečky a dává svůj život, aby zachránil život druhých. Je to míra naší kuriální a kněžské činnosti. Bez těchto dvou křídel bychom nikdy nemohli vzlétnout a už vůbec ne dosáhnout blahoslavenství „věrného služebníka“ (srov. Mt 25,14-30).

2. Idoneità e sagacia - způsobilost a bystrost. Způsobilost vyžaduje osobní snahu při osvojování si potřebných náležitostí, které jsou vyžadovány k co nejlepšímu plnění úkolů a činností, intelektem a intuicí. Staví se proti doporučování a uplácení. Bystrost je pohotovost mysli v moudrém a tvůrčím chápání a řešení situací. Způsobilost a bystrost jsou také lidskou odpovědí na božskou milost, když se každý z nás drží onoho známého rčení: „konat všechno jako by Bůh neexistoval a ponechat všechno Bohu jako bych neexistoval já“. Je to jednání učedníka, který se každý den obrací k Pánu slovy krásné modlitby připisované papeži Klementovi XI.: „Veď mě svou moudrostí, udržuj spravedlností, utěšuj laskavostí, ochraňuj svou mocí. Předkládám ti, Bože: své myšlení, chci přemýšlet o tobě, své mluvení, chci rozmlouvat o tobě, své jednání, chci jednat podle tvé vůle, své utrpení, chci je snášet pro tebe.“[2]

3. Spiritualità e umanità - spiritualita a lidskost. Spiritualita je nosný sloup jakékoli církevní služby a křesťanského života. Je tím, co živí veškeré naše konání, je oporou a ochranou před lidskou křehkostí a každodenními pokušeními. Lidskost je tím, co ztělesňuje pravdivost naší víry. Kdo se zříká vlastní lidskosti, zříká se všeho. Lidskost nás odlišuje od strojů a robotů, kteří nevnímají a nedojímají se. Když je nám zatěžko doopravdy plakat nebo se smát, začal náš úpadek a naše transformace z lidí na něco jiného. Lidskost je umění projevovat něhu, důvěrnost a šlechetnost všem (srov. Flp 4,5). Spiritualita a lidskost, byť jsou vrozené, tvoří nicméně určitý potenciál, který je třeba uskutečňovat cele, dosahovat neustále a prokazovat denně.

4. Esemplarità e fedeltà - příkladnost a věrnost. Blahoslavený Pavel VI. připomněl kurii „její poslání být příkladem.“[3] Příkladnost předchází pohoršením, která zraňují duše a ohrožují věrohodnost našeho svědectví. Věrnost našemu zasvěcení, našemu povolání ve stálé připomínce Kristových slov: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci“ (Lk 16,10) a „Kdo však jedno z těchto nepatrných, které ve mně věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ (Mt 18,6-7).

5. Razionalità e amabilità - racionálnost a vlídnost. Racionálnost slouží vyvarování se krajních emocí a vlídnost zamezuje krajnostem byrokracie, programování a plánování. Jsou to dary nezbytné k osobní vyváženosti: „Nepřítel hledí velmi na to, je-li duše hrubá nebo jemná. A je-li jemná, tak se snaží o to, aby ji ještě více zjemnil až do krajnosti, aby ji více zneklidnil a popletl.“[4] Každá krajnost je ukazatelem nějaké nerovnováhy, jak krajní racionálnost, tak krajní vlídnost.

6. Innocuità e determinazione – krotkost a odhodlanost. Krotkost vede k opatrnosti v soudech, dává schopnost zdržovat se impulsivního a ukvapeného jednání. Je to schopnost dát vyniknout tomu nejlepšímu, co je v nás, v druhých a v různých situacích pozorným a chápavým jednáním. Znamená dělat druhým to, co bys chtěl, aby dělali tobě (srov. Mt 7,12 a Lk 6,31). Odhodlanost znamená jednat s pevnou vůlí, s jasnou představou a v poslušnosti Bohu a řídit se přitom nejvyšším zákonem, kterým je salus animarum (spása duší – viz CIC, kán. 1725).

7. Carità e verità - láska a pravda. Dvě ctnosti v křesťanské existenci nedílně spojené: „činit pravdu v lásce a žít podle pravdy v lásce“ (srov. Ef 4,15).[5] Jelikož láska bez pravdy se mění v destruktivní dobráckou ideologii a pravda bez lásky ve slepé „posuzovačství“.

8. Onestà e maturità - poctivost a zralost. Poctivost znamená přímost, čestnost a jednání absolutně upřímné, jak před sebou, tak před Bohem. Kdo je poctivý, nejedná čestně pouze před tím, kdo přihlíží nebo před svým nadřízeným. Poctivý člověk se nebojí, že bude někým překvapen, protože nikdy neklame toho, kdo mu důvěřuje. Poctivý člověk se nikdy nechová arogantně k lidem nebo věcem, které mu byly svěřeny, aby je spravoval, jako to dělá „špatný služebník“ (Mt 24,48). Poctivost je základem, na kterém spočívají všechny další kvality. Zralost znamená úsilí dosáhnout harmonického vztahu mezi svými fyzickými, psychickými a duchovními schopnostmi. Je cílem a výsledkem nikdy nekončícího procesu rozvoje, který není závislý na našem věku.

9. Rispettosità e umiltà - ohleduplnost a pokora. Ohleduplnost je schopnost šlechetného a jemného ducha, lidí, kteří se vždy snaží prokazovat pravé ohledy ostatním, jejich roli, ohledy k představeným i podřízeným, ohled ke spisům, k dokumentům, k tajemství a k mlčenlivosti. Jsou to lidé, kteří dokáží pozorně poslouchat a zdvořile hovořit. Pokora pak je ctnost svatých a lidí plných Boha, v nichž čím více narůstá důležitost, tím více roste také vědomí, že nejsou nic a že nemohou učinit nic bez Boží milosti (srov. Jan 15,8).

10. Doviziosità e attenzione (mou neřestí jsou neologismy komentoval František tento výraz odvozený ze slova „dovizia“, tj. hojnost, nadbytek) – štědrost a pozornost. Čím více důvěřujeme Bohu a Jeho prozřetelnosti, tím více duše překypuje a více jsme ochotni dávat, přičemž víme, že čím více dáváme, tím více dostáváme. Je skutečně zbytečné otevřít všechny Svaté brány ve všech bazilikách světa, pokud brána našeho srdce zůstane uzavřena lásce, pokud naše dlaně budou sevřené a nebudou dávat, pokud naše domy nebudou připraveny pohostit a naše kostely budou zamčené. Pozornost znamená pečovat o detaily, nabízet to nejlepší z nás a mít se na pozoru před svými neřestmi a nedostatky. Sv. Vincenc z Pauly se modlil takto: „Pane, pomoz mi, abych si ihned všímal těch, kdo jsou vedle mě, těch, kdo žijí v obavách a zmatcích, těch, kdo trpí, ale nedávají to najevo, těch, kdo se cítí osamocení, aniž by chtěli.“

11. Impavidità e prontezza - nebojácnost a připravenost. Být statečný znamená nedat se zastrašit těžkostmi, jako Daniel ve lví jámě nebo jako David před Goliášem. Znamená to jednat srdnatě, rozhodně a horlivě jako „dobrý voják Krista Ježíše” (2 Tim2,3-4), umět bez zaváhání učinit první krok, jako Abrahám a jako Maria. Připravenost naopak značí umět jednat svobodně a hbitě, aniž bychom lnuli k pomíjivým materiálním věcem. „Na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srdcem”, říká žalm (Žl61,11). Být připraven znamená být neustále na cestě, nedat se nikdy zatěžovat hromaděním zbytečných věcí a uzavřeností do vlastních projektů, nedat se opanovat ctižádostí.

12. Affidabilità e sobrietà - důvěryhodnost a střídmost. Důvěryhodný člověk dokáže poctivě a spolehlivě dostát svým závazkům, když se na něj upírá pozornost, ale především, když je sám. Je to člověk, který do svého okolí vyzařuje klid, protože nikdy nezradí poskytnutou důvěru. Střídmost, která je poslední ctností tohoto seznamu, řazeném nikoli podle důležitosti, je schopnost vzdát se všeho přebytečného a odolávat vládnoucímu konzumnímu myšlení. Střídmost zahrnuje uvážlivost, jednoduchost, zaměření na podstatné, vyváženost a umírněnost. Střídmost znamená hledět na svět Božíma očima, pohledem chudých lidí a z jejich strany. Střídmost je životní styl,[6] který označuje prvenství druhého člověka jako hierarchický princip a vyjadřuje se bytím utvářeným jako péče o druhé a služba. Střídmý člověk ve všem ztělesňuje ucelenost a podstatu, protože dokáže ubírat a zhodnocovat, opětovně zužitkovat, vyspravovat a žít se smyslem pro míru.

Milosrdenství je syntézou Radostné zprávy a je volbou těch, kdo chtějí skutečně následovat Pána, který po nás žádá: buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36), dodal Svatý otec po výčtu katalogu ctností.

„Kéž tedy milosrdenství vede naše kroky, inspiruje naše reformy a osvětluje naše rozhodnutí. Kéž je nosným sloupem našich činů. Kéž nám ukáže, kdy máme kráčet kupředu a kdy je třeba ustoupit o krok zpět. Kéž nás naučí rozpoznat nepatrnost našich činů ve velkém Božím plánu spásy a ve velkoleposti a tajuplnosti Jeho díla.“

Na samý závěr pak přednesl modlitbu připisovanou bl. Oscaru Arnulfovi Romerovi, kterou však – jak upřesnil - poprvé pronesl kardinál John Dearden:

„Někdy pomůže ustoupit o krok zpět a hledět z odstupu.
Království nepřesahuje jen naše úsilí, ale také naše náhledy.
V životě dokážeme naplnit jen nepatrnou část
onoho úžasného podniku, kterým je Boží dílo.
Nic z toho, co činíme my, není úplné.
Znamená to, že Království je dalekosáhlejší než my.
Žádné tvrzení neříká všechno, co lze říci.
Žádná modlitba nevyjadřuje víru plně.
Žádné vyznání nezaručuje dokonalost.
Žádná pastorační návštěva s sebou nepřináší všechna řešení.
Žádný program úplně nenaplňuje poslání církve.
Žádný cíl či záměr nedosáhne úplnosti.
Jde o toto:
vyséváme semínka, která jednoho dne vzejdou.
Zaléváme ta, co jsou již zasetá, s vědomím, že jiní se o ně postarají.
Pokládáme základy něčeho, co se bude rozvíjet.
Přidáváme kvas, který rozmnoží naše schopnosti.
Nemůžeme činit všechno,
započít však přináší pocit osvobození.
Dává nám sílu něco učinit a učinit to dobře.
Věc může zůstat nedokončena, avšak je tu začátek, krok na cestě.
Příležitost, aby vstoupila Boží milost
a dokončila, co zbývá.
Možná, že nikdy neuvidíme věc dokončenou,
avšak v tom je rozdíl mezi mistrem a pomocníkem.
Jsme pomocníci, nikoli mistři,
služebníci, nikoli Mesiáš.
Nejsme proroci budoucnosti, jež nám nepatří.“

„S těmito myšlenkami a pocity - končil papež dnešní promluvu ke svým spolupracovníkům z římské kurie - vám přeji požehnané a milostiplné Vánoce a prosím, abyste se za mne modlili.“