Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Tuto druhou neděli adventu nás liturgie uvádí do školy Jana Křtitele, který hlásal „křest pokání (obrácení), aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3) A my se možná ptáme: „Proč bychom se měli obracet? Obrátit se znamená změnit se z ateisty na věřícího, z hříšníka na spravedlivého, ale to my už nemáme zapotřebí, jsme křesťané! Jsme tedy v pořádku.“ A toto není pravda. Takovéto smýšlení nám brání si uvědomit, že právě z tohoto předsudku - že jsme spořádaní a dobří křesťané – potřebujeme obrácení, tedy z předpokladu, že to jde konec konců dobře a nepotřebujeme žádné obrácení. Zkusme si však položit otázku: je skutečně pravdou, že v různých životních situacích a okolnostech v sobě máme Ježíšovo smýšlení? Opravdu chováme stejné cítění jako Ježíš? Například když pochybíme nebo jsme dotčeni, umíme reagovat bez nevraživosti a promíjet ze srdce, tomu, kdo žádá o prominutí? Promíjet je obtížné. Velmi obtížné. To mi zaplatíš – dere se z nitra! Anebo když máme sdílet radosti či bolesti, dovedeme upřímně plakat s plačícími a radovat se s radujícími? Když máme vyjádřit svoji víru, dovedeme to odvážně a jednoduše, aniž bychom se styděli za evangelium? A tak bychom mohli v otázkách pokračovat. Nejsme spořádaní, stále potřebujeme obrácení, potřebujeme smýšlení, které měl Ježíš.
Křtitelův hlas stále zní na poušti dnešního lidstva. Co je dnes touto pouští? Uzavřené mysli a zatvrzelá srdce. Stále nás vybízí ptát se, zda skutečně jdeme správnou cestou a žijeme podle evangelia. Dnes jako tehdy nám slovy proroka Izaiáše připomíná: „Připravte cestu Pánu!“ (Lk 3,4). Je to naléhavé pozvání otevřít srdce a přijmout spásu, kterou nám Bůh nepřetržitě – téměř tvrdohlavě - nabízí, protože nás chce všechny vysvobodit z otroctví hříchu. Text proroka však rozpíná onen hlas a předpovídá, že „každý člověk uzří Boží spásu“ (Lk 3,6). A spása je nabídka určená každému člověku a každému lidu, nikoho nevyjímaje, každému z nás. Nikdo z nás nemůže říci: „Jsem svatý, dokonalý, jsem už spasený.“ Nikoli. Nabídku spásy potřebujeme přijímat neustále. A k tomu je Rok milosrdenství, abychom šli vpřed cestou spásy, cestou, které nás učil Ježíš. Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni skrze Ježíše Krista, jediného prostředníka (srov. 1 Tim 2,4-6).
Proto je každý z nás povolán seznamovat s Ježíšem ty, kteří jej dosud nepoznali. To není proselytismus. Nikoli, znamená to otevírat bránu. „Běda mi kdybych nehlásal evangelium“ (srov. 1 Kor 9,16), prohlašoval svatý Pavel. Pokud nám Pán Ježíš změnil život a mění nám jej, kdykoli se za Ním vydáváme, jak bychom mohli necítit nadšení seznamovat s Ním ty, s nimiž se setkáváme v zaměstnání, ve škole, v bydlišti, v nemocnici a na místech odpočinku? Rozhlédneme-li se kolem sebe, najdeme lidi, kteří by byli ochotni se ubírat nebo se znovu vydat cestou víry, kdyby se setkali s křesťany milujícími Ježíše. Neměli bychom a nemohli bychom těmito křesťany být my? Táži se: „Opravdu miluji Ježíše? Jsem přesvědčen, že mi Ježíš nabízí a dává spásu?“ Pokud Ježíše miluji, musím Jej dávat poznat druhým. Potřebujeme však odvahu, abychom srovnali hory pýchy a rivality, zasypali údolí vyhloubené lhostejností a apatií a vyrovnali stezky svých leností a kompromisů.
Kéž nám pomůže Panna Maria, která je Matkou a ví, jak to učinit, aby padly bariéry a překážky, které brání našemu obrácení, tedy našemu vykročení vstříc k setkání s Pánem. Jedině On, Ježíš, může dát naplnění všem lidským nadějím.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
