Upřímně děkuji za pozvání a slova na přivítanou paní Sahle-Work Zewdeové, ředitelce generálního úřadu OSN v Nairobi, a také panu Achimovi Steinerovi, výkonnému řediteli Programu OSN pro Blízký východ, a panu Joanu Closovi, výkonnému řediteli Programu OSN pro lidská sídla. Zdravím při této příležitosti všechny pracovníky těchto institucí a jejich spolupracovníky.
Cestou do tohoto sálu jsem byl požádán, abych zasadil v parku Centra Organizace spojených národů strom. Rád jsem přijal toto symbolické a prosté gesto, která má hluboký význam v mnoha kulturách.
Zasazení stromu je především pozváním pokračovat v boji s takovými jevy, jako je mýcení lesů a desertifikace. Toto gesto nám připomíná význam ochrany a odpovědného zacházení s „plícemi planety a překypující biodiverzity, jak je na tomto kontinentu dobře vidět v případě povodí Konga“, míst podstatných „pro celou planetu a pro budoucnost lidstva“. Proto si musíme cenit a podporovat „nasazení mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a kriticky spolupracují i za použití legitimních nátlakových mechanismů, aby každá vláda plnila svoji vlastní a nezastupitelnou povinnost chránit životní prostředí a přírodní zdroje vlastní země, aniž by se zaprodávala pochybným zájmům, ať už místním či mezinárodním“ (Laudato si´, 38)
Zasazení stromu nás rovněž povzbuzuje, abychom nadále živili důvěru, chovali naději a především se konkrétně angažovali v přetváření všech situací nespravedlnosti a degradace, jimž dnes trpíme.
Za několik dní začne v Paříži důležité shromáždění o klimatických změnách, během něhož se mezinárodní společenství bude znovu zabývat touto problematikou. Bylo by smutné, a troufnu si říci dokonce katastrofální, kdyby soukromé zájmy převážily nad obecným dobrem a vedly ke zmanipulování informací za účelem hájení vlastních plánů.
V tomto mezinárodním kontextu, kde vyvstávají alternativy, které nelze ignorovat, totiž zda zdokonalovat anebo devastovat životní prostředí, veškeré iniciativy ve prospěch péče o stvoření, ať už malé či velké, individuální či kolektivní, ukazují bezpečnou cestu „velkodušné a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti (tamtéž, 211).
„Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. [...] Klimatické změny jsou globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické implikace, a představují pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev“ (tamtéž 23-25), a odpověď na ně „musí zahrnovat sociální perspektivu, která bere zřetel na základní práva těch nejvíce znevýhodněných“ (tamtéž, 93). Protože „zneužívání a devastace životního prostředí zároveň souvisí s nezadržitelným procesem sociální exkluze“ (Promluva k OSN, 25. září 2015).
Mezinárodní klimatická konference v Paříži (COP21) je důležitým krokem v procesu rozvoje nového energetického systému, který by byl v co nejmenší míře závislý na fosilních palivech, směřoval by k energetické účinnosti a zakládal se na využívání energie s nízkým či nulovým obsahem uhlíku. Stojíme před velkým politickým a hospodářským závazkem, který má reorganizovat a korigovat chyby současného rozvojového modelu.
Pařížská dohoda může v tomto směru dát zřetelný signál pod podmínkou, že se vyhneme – jak jsem měl příležitost vyslovit na fóru valného shromáždění OSN – „každému pokušení upadnout do deklarativního nominalismu, který má konejšit svědomí. Musíme dbát o to, aby naše instituce byly v boji proti všem těmto metlám skutečně účinné“ (tamtéž). Doufám proto, že COP21 povede k uzavření globální a transformující dohody, založené na zásadách solidarity, spravedlnosti, rovnosti a spoluúčasti, zaměřené na dosažení tří cílů, které jsou složité a zároveň vzájemně propojené: snížení vlivu klimatických změn, boj s chudobou a úcta k lidské důstojnosti.
Navzdory mnoha obtížím se „prosadila tendence vnímat planetu jako vlast a lidstvo jako národ, který obývá společný dům“ (Laudato si´, 164). Žádná země „nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Chceme-li skutečně pozitivní změnu, musíme pokorně a ve zdravé míře přijmout svoji vzájemnou závislost“ (Promluva k účastníkům II. světového setkání lidových hnutí, 9. července 2015 v Santa Cruz). Problém vyvstává tehdy, když se domníváme, že vzájemná závislost je synonymem vnucování či nadvlády zájmů jedněch nad druhými. Silnějších nad slabšími.
Nezbytný je upřímný a otevřený dialog v zodpovědné spolupráci se všemi: politickými představiteli, vědeckou komunitou, podnikatelskou sférou a občanskou společností. Nechybějí pozitivní příklady, které ukazují, jak skutečná spolupráce mezi politikou, vědou a ekonomií přináší významné výsledky.
Jsme si nicméně vědomi, že „lidské bytosti, které jsou schopny až do krajnosti se ničit, se mohou též přemoci, opět se rozhodnout pro dobro a obnovit se“ (Laudato si´, 205). Toto hluboké vědomí nás vede k naději, že zatímco lidstvo postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, „lidstvo na počátku 21. století by mohlo být vzpomínáno proto, že s velkorysostí převzalo svou obrovskou zodpovědnost“ (tamtéž, 165).
S tímto cílem je nezbytné podřídit hospodářství a politiku službě lidu, „v níž lidská bytost v harmonii s přírodou dává strukturu veškerému systému produkce a distribuce, aby schopnosti a požadavky každého nalezly adekvátní výraz v sociální dimenzi“ (Promluva k účastníkům II. světového setkání lidových hnutí, 9. července 2015 v Santa Cruz). Není to utopie ani fantazie, naopak, je to realistická perspektiva, která klade člověka a jeho důstojnost za východisko a zároveň za cíl, k němuž má všechno směřovat.
Změna směru, kterou všichni potřebujeme, není uskutečnitelná bez zásadního nasazení v oblasti vzdělání a formace. Nic nebude možné, pokud politická a technická řešení nebude provázet vzdělávací proces šířící nový životní styl, Nový kulturní styl. Vyžaduje to formaci, která bude pěstovat v chlapcích a děvčatech, v ženách a v mužích, v mladých i dospělých kulturu pečování: péče o sebe, péče o druhé, péče o životní prostředí, která nahradí kulturu degradace a skartace: skartace sebe sama, druhého, životního prostředí. Šíření „vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a posledně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy“ (Laudato si´, 202), které musíme stále rozvíjet.
Mnoho je tváří, příběhů a evidentních důsledků, jež se projevily v osudech tisíců lidí, které kultura degradace a skartace obětovala bůžkům zisku a konzumu. Musíme se mít na pozoru před smutným znamením „globalizace lhostejnosti, s nímž pozvolna „uvykáme“ pohledu na utrpení druhého, jako by bylo něčím normálním“ (Poselství ke Světovému dni výživy 2013, 16. října 2013, 2), anebo ještě hůře, kapitulujeme před těmi nejzazšími a skandálními projevy „skartace“ a sociální exkluze, jakými jsou nové formy otroctví, obchod s lidmi, nucené práce, prostituce či obchod s tělesnými orgány. „Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem“ (Laudato si´, 25). Mnoho je životů, mnoho příběhů, mnoho snů, které v naší době ztroskotávají. Nemůžeme k tomu zůstávat lhostejní. Nemáme na to právo.
Souběžně s devastací životního prostředí jsme už dlouho svědky rychlého procesu urbanizace, která s sebou bohužel často přináší „neúměrný a neuspořádaný růst mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými“ (a...) neefektivními“ (tamtéž, 44). Jsou to také místa, kde se šíří obavy budící symptomy tragického zpřetrhání vazeb integrace a sociálního společenství, což vede k „růstu násilí a vzniku nových forem sociální agresivity, obchodu s narkotiky a stoupající spotřebě drog mezi těmi nejmladšími, ke ztrátě identity“ (tamtéž, 46), k vykořenění a sociální anonymitě (srov. tamtéž, 149).
Chtěl bych povzbudit ty, kdo se na místní i mezinárodní úrovni přičiňují o to, aby se urbanizační proces proměnil v efektivní nástroj rozvoje a integrace, a tak zajišťoval všem – a zejména těm, kdo žijí v okrajových čtvrtích – důstojné podmínky k životu a zaručoval základní práva na půdu, příbytek a práci. Je nezbytné podporovat městské územní plánování a péči o veřejný prostor, která míří tímto směrem, počítá s účastí místních obyvatel a usiluje o odstranění četných nerovností a oblastí městské bídy, nejen ekonomické, ale také a především sociální a environmentální. Příští Konference Habitat-III, plánovaná v Quitu na říjen 2016, by mohla být důležitým momentem k rozlišení způsobů, jakými se stavět k této problematice.
Za několik dní bude toto město, Nairobi, hostit 10. ministerskou konferenci Světové obchodní organizace. V roce 1967 za situace, kdy se začala ukazovat vzájemná závislost světa, předcházející o mnoho let současnou globalizaci, můj předchůdce Pavel VI. rozvažoval nad tím, jak se obchodní vztahy mezi státy mohou stát zásadním prvkem rozvoje národů nebo naopak příčinou bídy a exkluze (srov. Populorum progressio, 56-62). Jakkoli je třeba uznat mnohé, co bylo v tomto sektoru uskutečněno, zdá se, že se dosud nedospělo k systému mezinárodního obchodu, který by byl poctivý a plně sloužil boji proti chudobě a exkluzi. Obchodní vztahy mezi státy, zásadní součást vztahů mezi národy, mohou sloužit jak devastaci životního prostředí tak jeho obnově a zachování pro budoucí generace.
Chtěl bych vyjádřit přání, aby rozhodnutí nadcházející Konference v Nairobi nebyla pouhou rovnováhou protikladných zájmů, nýbrž skutečně sloužila péči o společný dům a integrálnímu rozvoji lidských osob, zejména těch nejopuštěnějších. Chtěl bych se zejména připojit k obavám mnoha institucí, které společně usilují o rozvoj a zdravotní péči a mezi něž patří řeholní kongregace sloužící nejchudším a vyloučeným, pokud jde o dohody o duševním vlastnictví, přístup k lékům a základní zdravotní péči. Regionální dohody o volné výměně ve věci ochrany duševního vlastnictví, zejména ve farmaceutickém a biotechnologickém sektoru se nejen nesmějí omezovat na práva již udělená státům v rámci multilaterálních dohod, nýbrž měly by se naopak stát nástrojem zajišťujícím minimální péči a přístup k základní péči pro všechny. Mnohostranné debaty pak mají poskytnout nejchudším zemím čas, pružnost a výjimky nezbytné k uzpůsobení norem a nikoli traumatizující obchodní podmínky. Vzájemná závislost a integrace hospodářství nesmějí přinášet žádnou újmu stávajícímu zdravotnickému systému ani systému sociální ochrany. Naopak, mají podporovat jejich vznik a fungování. Některá témata zdravotní péče, jako odstranění malárie a tuberkulózy, léčba tzv. vzácných chorob a opomíjené sektory tropické medicíny, vyžadují přednostní politickou pozornost, která bude stát nad jakýmkoli jiným, obchodním či politickým zájmem.
Afrika nabízí světu přírodní krásu a bohatství, které nás vybízí chválit Stvořitele. Tomuto dědictví Afriky a celého lidstva neustále hrozí devastace v důsledku nejrůznějšího lidského sobectví a znežívání situace bídy a exkluze. V kontextu ekonomických vztahů mezi státy a národy se nesmí přecházet mlčením nedovolené obchodování, které se rozmáhá v kontextu bídy a tuto bídu a exkluzi přiživuje. Nelegální obchod s diamanty a drahokamy, se vzácnými kovy a s kovy strategicky významnými, se dřevem a biologickým materiálem, s produkty živočišného původu, jako v případě obchodu se slonovinou, který se pojí s hubením slonů, přispívá k politické nestabilitě, růstu organizovaného zločinu a terorismu. Také tato situace je křikem lidí a země, který by mělo slyšet mezinárodní společenství.
Při své nedávné návštěvě v sídle OSN v New Yorku, jsem mohl vyjádřit přání a naději, že činnost Spojených národů a všech mnohostranných procesů bude „zárukou bezpečné a šťastné budoucnosti příštích pokolení. Takovou bude, pokud představitelé států dovedou odložit dílčí zájmy a ideologie a upřímně se budou snažit sloužit obecnému dobru“ (Promluva k OSN, 25. září 2015).
Chtěl bych ještě jednou ujistit, že katolická komunita i já sám budu pokračovat v modlitbě a spolupráci na tom, aby plody regionální spolupráce, které nacházejí výraz v Africké unii a v mnoha afrických dohodách o obchodu, spolupráci a rozvoji, byly důrazně uskutečňovány a měly vždy na zřeteli společné dobro dětí této země.
Kéž Nejvyšší požehná vám všem a každému z vás i vašim národům. Děkuji.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
