V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš učí svoje učedníky a zástup shromážděný na hoře poblíž Galilejského jezera (srov.
Mt 5,1-12). Slovo zmrtvýchvstalého a živého Pána nám i dnes ukazuje cestu k dosažení pravé blaženosti, cestu vedoucí do nebe. Je obtížné pochopit tuto cestu, protože jde proti proudu, ale Pán nám říká, že kdo půjde touto cestou, bude šťastný, dříve či později bude šťastný.
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ Může nás napadnout otázka, jak může být šťastný člověk, který je chudý v srdci, jehož jediným pokladem je nebeské království. Důvod spočívá právě v tom, že člověk, který má obnažené srdce a je svobodný od spousty mondénních věcí, je v nebeském království „očekáván“.
„Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ Jak mohou být šťastní ti, kdo pláčí? A přece, kdo v životě nikdy nezakusí smutek, tíseň a bolest, nepozná nikdy moc útěchy. Šťastní však mohou být ti, kdo jsou schopni se dojmout, schopni vnímat v srdci bolest, která je v jejich životě a v životě druhých. Takoví budou šťastní! Něžná ruka Boha Otce je totiž potěší a pohladí.
„Blahoslavení tiší.“ A kolikrát jsme my naopak netrpěliví, nervózní, stále připravení si stěžovat! Vůči druhým máme spoustu požadavků, ale přijde-li na nás, reagujeme zvyšováním hlasu jako bychom byli vládcové světa, zatímco ve skutečnosti jsme všichni Božími dětmi. Mysleme spíše na ony maminky a tatínky, kteří jsou velice trpěliví k dětem, které je vyvádějí z míry. Taková je Pánova cesta: cesta mírnosti a trpělivosti. Ježíš touto cestou prošel, odmalička zakoušel perzekuci, exil a potom v dospělosti pomluvy, nástrahy a falešná obvinění před soudem. A všechno tiše snášel. Z lásky k nám vytrpěl dokonce kříž.
„Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Ano, ti kdo mají silný smysl pro spravedlnost nejenom vůči druhým, ale v první řadě k sobě samým, budou nasyceni, protože jsou připraveni přijmout větší spravedlnost, kterou může darovat jedině Bůh.
A potom „blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství:“ Šťastní, kdo umějí odpustit a slitovat se nad druhými, nesoudí všechno a všechny, nýbrž snaží se vcítit do druhých. Odpuštění je tím, čeho je nám zapotřebí všem, nikoho nevyjímaje. Proto na začátku mše uznáváme, že jsme tím, čím jsme, tedy hříšníky. A není to jen slovní obrat, formalita, nýbrž skutek pravdy. „Pane, tady jsem, smiluj se nade mnou.“ A pokud dovedeme udělit druhým odpuštění, o které sami prosíme, jsme blahoslavení. Jak říkáme v „Otče náš“: „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“
„Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ Pohleďme do tváře těm, kdo chodí rozsévat koukol. Jsou šťastní? Ti kdo stále hledají příležitost, jak podvést a využít druhé, jsou šťastní? Nikoli, nemohou být šťastní. Avšak ti, co se denně trpělivě snaží rozsévat pokoj, jsou tvůrci pokoje a smíření, ti jsou blahoslavení, protože jsou pravými dětmi našeho nebeského Otce, který zasévá vždycky a pouze pokoj, takže nakonec poslal na svět svého Syna jako sémě pokoje pro lidstvo.
Drazí bratři a sestry, toto je cesta svatosti a zároveň cesta štěstí. Je to cesta, kterou prošel Ježíš, ba dokonce On sám je touto cestou. Kdo kráčí s Ním a jde skrze Něho, vstupuje do života, do věčného života. Prosme Pána o milost, abychom byli lidmi prostými a pokornými, o milost umět plakat, o milost být tiší, o milost pracovat pro spravedlnost a pokoj a především o milost nechat si odpustit Bohem, abychom se stali nástroji Jeho milosrdenství.
Tak to činí svatí, kteří nás předešli do nebeské vlasti. Oni nás doprovázejí na naší pozemské pouti, povzbuzují nás, abychom šli dále. Jejich přímluva ať nám pomáhá jít Ježíšovou cestou a vyprosí věčné štěstí našim zesnulým bratřím a sestrám, za které obětujeme tuto mši.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
