Všechna tři čtení této neděle nám ukazují Boží soucit, Boží otcovství, které se definitivně zjevuje v Ježíši.
Prorok Jeremiáš uprostřed národní pohromy, kdy nepřátelé deportují lid, oznamuje, že „Hospodin zachránil svůj národ, zbytky Izraele“ (31,7). Proč tak učinil? Protože je Otcem (srov. v.9). A jako Otec se o svoje děti stará, provází je na cestě, podporuje „slepé a kulhavé, spolu se ženami v naději a nedělkami“ (31,8). Jeho otcovství jim zpřístupňuje život a po tolika slzách a trpkostech jim otevírá cestu útěchy. Pokud lid zachová věrnost a bude hledat Boha nepřetržitě i v cizině, změní Bůh jeho uvěznění v osvobození, jeho samotu ve společenství a to, co dnes lid seje v slzách, bude zítra sklízet s jásotem (srov. Žl 125,6).
Žalmem jsme rovněž projevili tuto radost, která je plodem spásy: „naše ústa byla plná smíchu a náš jazyk plný jásotu“ (Žl 125,2). Věřící je člověk, který ve svém životě zakusil, že Bůh zachraňuje. A my, pastýři jsme zakusili, co znamená rozsévat s námahou, někdy se slzami, a radovat se z milosti sklizně, která vždycky přesahuje naše síly a naše schopnosti.
Úryvek z listu Židům nám přibližuje Ježíšův soucit. Také On „je podroben slabosti“ (srov. 5,2), aby byl schopen cítit s těmi, kdo jsou v nevědomosti a bludu. Ježíš je velekněz, svatý a nevinný, ale zároveň má podíl na našich slabostech a byl stejně jako my vyzkoušen ve všem kromě hříchu (srov. 4,15). Proto je prostředníkem nové definitivní smlouvy, která nám dává spásu.
Dnešní evangelium se přímo pojí k prvnímu čtení: jako byl Izraelský lid osvobozen díky Božímu otcovství, tak byl Bartimaios osvobozen Ježíšovým soucitem. Hned poté, co se Ježíš vydal do Jericha, a přestože byl sotva na začátku té nejdůležitější cesty směrem k Jeruzalému, ještě se zastavuje, aby odpověděl na Bartimaiovo volání. Nechává se pohnout jeho prosbou, nechává se strhnout jeho situací. Nespokojuje se s tím, že mu dá almužnu, ale chce se s ním osobně setkat. Nepodává směrnice, ani odpovědi, ale klade otázku: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Otázka by se mohla zdát zbytečná, vždyť co jiného by si mohl přát slepec než navrácení zraku? A přece: touto přímou, ale uctivou otázkou ukazuje Ježíš, že chce slyšet, co potřebujeme. Přeje si s každým z nás vést rozhovor, který je tvořen životem, skutečnými situacemi, a nic před Bohem neskrývá. Po uzdravení Pán tomuto muži praví: „Tvá víra tě zachránila“ (v. 52). Je krásné vidět, jak Kristus obdivuje Bartimaiovu víru a důvěřuje mu. On v nás věří více než my věříme v sebe.
Je tu jeden zajímavý detail. Ježíš požádá svoje učedníky, aby šli a zavolali Bartimaia. A oni se obracejí ke slepci dvěma výrazy, které Ježíš v evangeliu také užívá. Nejprve mu říkají: „Buď dobré mysli!“, tedy „odvahu“ či „důvěřuj“. Vskutku, jedině setkání s Ježíšem dává člověku sílu, aby se vyrovnal s těmi nejtěžšími situacemi. Druhým výrazem je slovo „vstaň“, kterým se Ježíš obracel k mnoha nemocným, bral je přitom za ruku a uzdravoval. Učedníci nečiní nic jiného, než že zopakují povzbudivá a osvobozující Ježíšova slova a přivádějí rovnou k Němu, bez kázání. K tomu jsou povoláni Ježíšovi učedníci také dnes, zvláště dnes: uvádět člověka do kontaktu se soucitným Milosrdenstvím, které zachraňuje. Když volání lidstva sílí jako u Bartimaia, nelze odpovědět jinak než osvojením si Ježíšových slov a především napodobením Jeho srdce. Situace bídy a konfliktu jsou pro Boha příležitostí k milosrdenství. Dnes je čas milosrdenství!
Existují však pokušení pro ty, kdo následují Ježíše. Evangelium poukazuje přinejmenším na dvě. Žádný z učedníků se narozdíl od Ježíše nezastavuje. Pokračují v chůzi, jdou dál jako by se nic nedělo. Je-li Bartimaios slepý, pak oni jsou hluší. Jeho problém nebyl jejich problémem. To může hrozit také nám; tváří v tvář neustálým problémům je lepší jít dál, nenechat se obtěžovat. Tak jsme jako oni učedníci spolu s Ježíšem, ale nesmýšlíme jako Ježíš. Jsme v jeho skupině, ale vytrácí se otevřenost srdce, mizí úžas, vděčnost a nadšení a hrozí, že si „zvykneme na milost“. Můžeme o Něm mluvit a pracovat pro Něho, ale žít daleko od Jeho srdce, které se obrací k tomu, kdo je raněn. Toto je pokušení jakési „spirituality přeludu“. Můžeme kráčet pouštěmi lidství a vidět nikoli to, co skutečně existuje, ale to, co bychom sami chtěli vidět; jsme schopni budovat vize světa, ale nepřijímáme to, co nám Pán staví před oči. Víra, která nedovede zapustit kořeny do života lidí, vyprahne a namísto oáz vytváří další pouště.
Druhé pokušení, které existuje, spočívá v upadnutí do „plánované víry“. Můžeme putovat s lidem Božím, ale máme už předem svůj plán cesty, kde se počítá se vším: víme kam jít a kolik to zabere času; všichni musí respektovat náš rytmus a každá nesnáz nás obtěžuje. Hrozí nám, že budeme jako oni „mnozí“ z evangelia, kteří ztratili trpělivost a okřikovali Bartimaia. Těsně před tím bránili dětem (srov. 10,13), nyní žebrajícímu slepci. Kdo obtěžuje anebo není na výši, toho je třeba vyřadit. Ježíš však chce včleňovat, zvláště toho, kdo je držen stranou a volá k Němu. Takoví - jako Bartimaios - mají víru, protože vědomí potřeby spásy je ten nejlepší způsob, jak se setkat s Ježíšem.
Bartimaios se nakonec vydává na cestu za Kristem (srov. v.52). Dostává se mu nejenom zraku, ale připojuje se ke společenství těch, kdo putují s Ježíšem. Drazí synodální bratři, putovali jsme společně. Děkuji vám za sdílení cesty, kterou jsme šli s pohledem upřeným k Pánu a k bratřím, abychom hledali stezky, které evangelium ukazuje naší době ke zvěstování tajemství rodinné lásky. Pokračujme v cestě, kterou si přeje Pán. Prosme Jej o uzdravený a spasený pohled, který dovede šířit světlo, protože si pamatuje zář, kterou byl osvícen. Nedejme se nikdy zatemnit pesimismem a hříchem, hledejme a vizme Boží slávu, která září v živém člověku.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie