Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Generální relátor synody, kard. Péter Erdö ve své obsáhlé úvodní promluvě předložil témata, na která se po příštích dvacet dní zaměří práce v synodní aule a která již naznačil výchozí dokument nynější synody, Instrumentum Laboris, publikovaný letos v červnu. Církev je zvána, aby odpověděla na vysoce naléhavá a zároveň ožehavá témata jako jsou příprava mladých lidí na manželství, nízká porodnost, pomoc rodinám v krizi, otázka civilních svazků a rozvedených katolíků, potrat, eutanázie, či postoj vůči osobám s homosexuálními sklony, přičemž si má uchovat zrak Ježíše, “který se nedívá pohledem sociologa či fotoreportéra, nýbrž „očima srdce“, vysvětlil maďarský arcibiskup. Dnešní sociologicko-kulturní kontext rodinu ovlivňuje ze dvou směrů – za prvé na ni dopadají změny životního prostředí a sociální nespravedlnost, spojená s válkami, násilím a migrací.

”Ve světě je nemálo lidí, kteří pracují za tak nízké platy, že jim to sotva umožňuje přežití, aniž by vůbec pomysleli na založení rodiny. Nelze zapomenout, že za to nesou zodpovědnost také některé podniky.”

V blahobytných společnostech se však na rodině podepisují zejména antropologické změny, u kterých hrozí vyústění v “antropologický redukcionismus”, pokračoval kardinál Erdö. Člověk při hledání svobody ruší jakékoliv svazky, včetně náboženských, a ve svém odcizení se vyvazuje rovněž z institucionálních forem. Roste počet lidí, kteří neuzavírají žádný typ manželství a zároveň, pokud to zákon dovoluje, pohřbívají své příbuzné neoficiální formou.

”Nynější antropologické změny se dotýkají nejhlubších vrstev lidského bytí. Stalo se módou naplánovat svatbu do nejmenších detailů, od hudebního doprovodu přes jídelní lístek až po sladěné ubrusy. Mladí snoubenci se horečnatě zaměstnávají těmito podrobnostmi a současně zanedbávají pravý smysl manželství.”

K institucionální nestabilitě se pojí vysoký počet rozvodů a stále se zvyšující věk při vstupu do manželství a založení rodiny. Individualistické tendence navíc vedou k rozostřední hranic takových základních institucí jakými jsou manželství a rodina. V souvislosti s biologickými známkami antropologické krize kardinál Erdö jmenoval spotřební pojímání sexuality, pronájem dělohy a dárcovství pohlavních buněk, citovou nezralost mladých generací, šíření pornografie spojené s nesprávným užíváním internetu, oslabení mezigeneračních vztahů a konečně teorie genderu.

Druhá část úvodní promluvy budapešťsko-ostřihomského arcibiskupa se týkala “duchovního rozlišování o rodinném povolání”. Odpovědí církve na rodičovství a život, který lze ve shodě se současným kontextem podle libosti rozebírat a zase sestavovat, je učení Ježíše Krista o manželství a rodině jako součásti stvoření.

”Nerozlučitelnost manželství – v souladu se slovy evangelia: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj (Mt 19,8) – nelze především chápat jako “jho”, které bylo lidem vnuceno, nýbrž jako “dar”, daný lidem spojeným v manželství.”

Rodina je obrazem Trojice, vysvětluje úvodní relace biskupské synody a zmiňuje se o rodině v papežském magisteriu, zejména učení Jana Pavla II. Církev zdůrazňuje důstojnost manželství a rodiny jako společenství lásky a jako místa, kde se zakouší obecné dobro. Církev uznává jako pravá přirozená manželství mezi dvěma nepokřtěnými a svátostná manželství mezi pokřtěnými manželi, která s sebou nesou zvláštní milost. A konečně stojí nablízku rodinám v krizi – katolickým i těm, jejichž soužití se nikdy nebude moci proměnit v přirozené, či svátostné manželství.

Jaké je tedy poslání dnešní rodiny? Nad tím se zamýšlí třetí část úvodního textu biskupské synody, která přináší zásadní podněty k diskusi. V prvé řadě je kladen důraz na formaci manželů – tak, aby manželství nebylo pouze vnější a emotivní událostí, nýbrž duchovním a církevním úkonem. Kněží mají rodiny doprovázet v jejich citovém a psychologickém zrání a nezapomínat na “konverzi jazyka, který má být skutečným nositelem významu”, spojovat milosrdenství a spravedlnost zejména tehdy, když se střetává s lidmi v problematických a obtížných situacích.

”Je to výzva pro kněze, biskupy a další služebníky Slova, po kterých se požadují anebo mohou požadovat nové formy katecheze a svědectví, v naprosté věrnosti pravdě, kterou nám zjevil Kristus. Jestliže mluvíme z hloubi srdce a především neúnavně vydáváme počet ze své víry, můžeme se k druhým lidem obracet s odvahou a přesvědčením. Jestliže lidem upřímně řekneme to, v co věříme, nemusíme mít strach, že nás nepochopí, neboť také my jsme syny této doby.”

Dalším posláním rodiny je spolupráce s veřejnými institucemi, zejména v těch případech, kdy se “oficiální vnímání rodiny nepřekrývá s křesťanským anebo s přirozeným chápáním rodiny”. Jinou nastíněnou otázkou je “náročné a taktní” úsilí církve o církevní začlenění zraněných rodin. Největším milosrdenstvím je pravda, sdělená v lásce, zdůraznil kardinál Erdö, který ve své promluvě analyzoval jednotlivé případy – partnerská soužití a občanské sňatky, situace rozvedených katolíků a katolíků žijících v druhém občanském svazku. V souvislosti s posledně jmenovanými zaznělo:

”Povinností církve je milosrdné pastorační doprovázení, které však neponechává prostor pochybnostem v ohledu na pravdu o nerozlučitelnosti manželství, která je Kristovým učením. Boží milosrdenství poskytuje hříšníkovi odpuštění, ale požaduje po něm obrácení.”

Následující část úvodní zprávy se věnuje pastoraci osob s homosexuálními tendencemi, které mají být přijímány s úctou a jemností, avšak zároveň za vědomí, “že neexistuje žádný podklad pro to, aby se vyhledávaly podobnosti či shody, a to i vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím plánem o rodině a manželství”.

”Je zcela nepřijatelné, aby církevní pastýři byli v těchto otázkách vystavováni tlaku. Zároveň je neakceptovatelné, aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím tím, že budou v těchto státech zaváděny zákony, ustavující “manželství” (v uvozovkách) mezi osobami téhož pohlaví.”

Poslední odstavce úvodní synodní zprávy se věnují životu a potvrzují jeho nedotknutelnost od početí do přirozené smrti. Vyslovují se tedy jasně proti potratu a eutanazii, zatímco doporučují otevřenost životu jako podstatu manželské lásky.

”Je třeba opětovně objevit encykliku Humanae Vitae bl. Pavla VI., která zdůrazňuje potřebu respektovat lidskou důstojnost při morálním hodnocení regulačních metod porodnosti. Zvláštní formou rodinného apoštolátu je adopce sirotků i opuštěných dětí, na kterou církevní nauka opakovaně upozorňovala a povzbuzovala ji.”

A konečně v oblasti vzdělání a výchovy úvodní promluva připomíná, že “rodiče jsou a budou prvními lidmi zodpovědnými za lidskou a náboženskou výchovu svých dětí”, přestože se v mnoha případech tuto úlohu snaží převzít stát či jiné subjekty za pomoci sdělovacích prostředků, které doslova vpadají do rodinné sféry. “ Instrumentum laboris synody o rodině požaduje, aby církev povzbuzovala a podporovala rodiny v jejich bdělosti a odpovědnosti při kontrole školních osnov a výchovných programů, které se týkají jejich dětí”.

Ve svém výchovném díle se rodiny mají opírat o zásadní pomoc jiných rodin, činných v laickém apoštolátu, navrhuje v samém závěru úvodní zpráva biskupské synody, kterou přečetl kardinál Péter Erdö.

(jag)