Tuto neděli pokračuje čtení ze šesté kapitoly Janova evangelia, ve které Ježíš poté, co učinil velký zázrak rozmnožení chlebů, vysvětluje lidem
význam tohoto „
znamení“ (
Jan 6,41–51).
Jako to udělal předtím se Samaritánkou, když vyšel z její zkušenosti žízně a ze znamení vody, zde Ježíš vychází ze zkušenosti hladu a ze znamení chleba, aby odhalil sám sebe a vyzval k víře v něho.
Lidé ho hledají, lidé mu naslouchají, protože jsou nadšení ze zázraku (který zažili): chtěli ho (za to) prohlásit králem! Ale když Ježíš tvrdí, že pravý chléb darovaný Bohem je on sám, jsou mnozí z nich pohoršeni, nerozumí mu a začínají si mezi sebou říkat: „Copak neznáme jeho otce a matku? Jak tedy může tvrdit: Sestoupil jsem z nebe? (
Jan 6,42)“ A začínají reptat. Tehdy jim Ježíš odpovídá: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ A připojuje: „Kdo věří, má život věčný (vv. 44.47).“
Překvapuje nás toto Ježíšovo slovo a nutí nás k zamyšlení (když říká): Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, a kdo věří ve mně, má věčný život. Skutečně to nutí k zamyšlení. Tato slova nás uvádějí do dynamiky víry, do jejího vnitřního pohybu, který je založen na vztahu: jde o vztah mezi člověkem – to jsme my všichni – a Ježíšem, kde rozhodující roli hraje Bůh Otec, a samozřejmě také Duch svatý, který se tu předpokládá. Nestačí Ježíše potkat, abychom v něho uvěřili, nestačí číst Bibli a evangelia; dokonce ani nestačí být svědkem nějakého zázraku, jako bylo zázrakem ono rozmnožení chlebů … Tolik lidí bylo v těsném kontaktu s Ježíšem, a neuvěřili mu, ba dokonce jím opovrhli a odsoudili ho. A tak se ptám: Proč se to stalo? Nebyli snad přitahováni Otcem? Ne, to nebyl ten důvod. Stalo se to, protože jejich srdce bylo uzavřené před působením Ducha svatého. A pokud máš zamčené srdce, víra do něj nemůže vstoupit. Bůh Otec nás stále přitahuje k Ježíši, ale jsme to my, kdo může otevřít své srdce, nebo ho uzamknout. Víra je jako semeno zaseté hluboko v srdci, které vyklíčí, jen když se necháme Otcem „přitáhnout“ k Ježíši, a když „jdeme k němu“ s otevřeným nitrem, s otevřeným srdcem, bez předsudků; tehdy v jeho tváři rozeznáme Boží tvář a v jeho slovech slovo Boží, protože Duch svatý nás uvedl do vztahu lásky a života, který je mezi Ježíšem a Bohem Otcem. Zde dostáváme dar víry.
S tímto postojem víry pak můžeme pochopit význam „chleba života“, který nám Ježíš dává, a jejž vyjadřuje takto: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (Jan 6,51).“ V Ježíši, v jeho „těle“ – tedy v jeho konkrétní lidské podobě – je přítomná všechna Boží láska, jíž je Duch svatý. Kdo se nechá přitahovat touto láskou, jde s vírou k Ježíši a dostává od něho věčný život.
Panna Maria, dívka z Nazareta, tuto zkušenost prožívala příkladným způsobem. Byla prvním člověkem, který uvěřil Bohu, tím, že přijala Kristovo tělo. Učme se od ní, naší Matky, v čem spočívá radost a vděčnost za dar víry. Tento dar totiž není „privátní“, není určen k osobnímu vlastnictví, ale je to dar, o který se máme rozdělit: je to dar „pro život světa“!
Přeložil Petr Havlíček SJ
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
