Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne.
Nemohl jsem opustit Bolivii, aniž bych vás přišel navštívit a sdílet s vámi víru a naději, která se rodí z lásky obětované na kříži. Děkuji vám za přijetí. Vím, že jste se připravovali a modlili jste se za mne. A moc vám za to děkuji.
Ve slovech mons. Juareze a svědectvích bratří, kteří zde mluvili, jsem zaznamenal, že bolest není s to uhasit naději v hloubi srdce a že v protivenstvích život nadále mocně klíčí.
Kdo je před vámi? – mohli byste se mne zeptat. S jistotou, která mne navždy poznamenala, vám chci říci, že před vámi stojí ten, komu bylo odpuštěno. Člověk, který byl a je spasen z mnoha svých hříchů. Takto před vámi stojím. Nemám vám toho mnoho, co dát či nabídnout, ale to, co mám a co mám rád, s vámi chci sdílet, totiž Ježíše, Ježíše Krista, Otcovo milosrdenství.
Přišel, aby nám ukázal a zviditelnil lásku, kterou k nám chová Bůh. K vám, k tobě, k tobě a tobě, ke mně... Lásku činorodou, skutečnou. Lásku, která vzala vážně skutečnost těch, které miluje. Lásku, která uzdravuje, odpouští, pozvedá a hojí. Lásku, která je blízká a navrací důstojnost. Důstojnost, kterou můžeme ztratit různě a v různých formách. Ježíš je v tom však umíněný: dal svůj život za to, aby nám vrátil ztracenou identitu a mocně nás oděl důstojností.
Přichází mi na mysl zkušenost, která nám může pomoci: Petr a Pavel, Ježíšovi učedníci byli také vězni. Byli zbaveni svobody a v těchto okolnostech měli něco, co jim bylo oporou a nenechalo je upadnout do zoufalství a temnoty, která vyvěrá z nesmyslnosti. Byla to modlitba. Osobní a společná modlitba. Oni se modlili a druzí se modlili za ně. Tyto dvě činnosti, dvě aktivity vytvářejí dohromady síť, která nese život a naději. Chrání nás před beznadějí a táhne dál. Síť, která nese život váš i těch, kdo jsou vám drazí. Modlitba matek, manželů, dětí - to je ta síť. Tato vaše síť vás ponese dál.
Vstoupí-li totiž Ježíš někomu do života, nemůže ten dotyčný zůstat uvězněn ve svojí minulosti, ale začíná nahlížet přítomnost jinak, s nadějí. Začíná se na sebe a svoji realitu dívat jinýma očima. Nezůstává vězet v tom, co se stalo, ale je s to plakat a nacházet sílu znovu začít. A cítíme-li někdy smutek, sklíčenost, znechucenost, pohleďme na tvář ukřižovaného Ježíše. V Jeho pohledu se můžeme všichni nalézt. Všichni Mu můžeme svěřit svoje rány, svoje bolesti, svoje pochybení, svoje hříchy. Spousty věcí, ve kterých jsme se mohli pomýlit. V Ježíšových ranách mají naše rány místo. Všichni jsme tak či onak raněni, ale proč máme svoje rány nést v těch Ježíšových? Aby byly ošetřeny, obmyty, zahojeny a proměněny! On zemřel pro vás, pro mne, aby nám podal ruku a pozvedl nás. Mluvte s kněžími, kteří přicházejí, mluvte s nimi. Mluvte s bratry a sestrami, kteří přicházejí. Mluvte se všemi, kdo k vám přicházejí, aby mluvili s Ježíšem. Ježíš vás ustavičně pozvedá.
Tato jistota nás nutí, abychom usilovali o svoji důstojnost. Věznění není totéž, co exkluze. To musí být jasné! Protože uvěznění je součástí procesu opětovného začlenění do společnosti. Je mnoho prvků, které na tomto místě hrají proti vám, to dobře vím, a mnohé z nich jste před chvílí sami zmínili: přeplněnost prostor, pomalost justice, nedostatek pracovní terapie a výchovné politiky, násilí, chatrnost struktur a nemožnost univerzitního studia. Plyne odtud nezbytnost rychlé a účinné spolupráce mezi institucemi, aby bylo možno nalézt odpovědi.
Nicméně, nemůžeme v tomto boji pokládat všechno za prohrané. Jsou věci, které můžeme dělat už nyní.
Tady v tomto Převýchovném středisku závisí soužití částečně na vás. Utrpení a odloučení mohou naše srdce činit sobeckým a vyvolávat konflikty, ale máme také schopnost proměňovat je na příležitost autentického bratrství. Pomáhejte si mezi sebou. Nemějte strach si mezi sebou pomáhat. Ďábel usiluje o bitvu a rivalitu, hledá rozdělení a šarvátky. Nepřistupujte na tuto hru. Bojujte za společné vykročení vpřed!
Prosím vás vyřiďte moje pozdravy svým rodinám, některé z nich jsou zde. Je velmi důležitá přítomnost a účast rodiny. Prarodičů, otce, matky, sourozenců, manželky a manžela, dětí. Připomínají nám, že stojí za to žít a bojovat za lepší svět.
A nakonec pár slov povzbuzení těm, kdo v tomto středisku pracují: ředitelům, příslušníkům policie a veškerému personálu. Konáte zásadní veřejnou službu. Máte důležitý úkol v procesu opětovného začlenění do společnosti. Úkol pozvedat a nikoli zašlapávat, dávat důstojnost a nikoli ponižovat, povzbuzovat a nikoli sužovat. Tento proces si žádá zanechat logiku dobrých a špatných a přejít k logice soustředěné na pomoc člověku. A tato logika pomoci vás bude chránit před jakýmkoli typem korupce a všem zlepší podmínky. Takto žitý proces nás všechny zušlechťuje, povzbuzuje a pozvedá.
Dříve než vám požehnám, rád bych, abychom se mlčky chvíli modlili. Každý ve svém srdci, jak umí...
Prosím vás modlete se i nadále za mne, protože i já mám svoje chyby a musím konat pokání. Děkuji vám.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
