Jak krásné je modlit se společně nešpory! Jak nesnít o církvi, která odráží a opakuje harmonii hlasů a zpěvů každodenního života? A činíme tak v této katedrále, která již mnohokrát musela začínat od začátku. Tato katedrála je znamením církve a každého z nás. Někdy nás vnější či vnitřní bouře nutí zahodit vše, co jsme zbudovali, a začít znovu, ale vždycky s nadějí vkládanou v Boha. A hledíme-li na tuto stavbu, bezpochyby nezklamala Paraguayce, protože Bůh nikdy neklame a proto jej vděčně chválíme.
Liturgická modlitba svojí strukturou a rytmizovanou formou chce být výrazem celé církve, Kristovy nevěsty, která se snaží připodobnit svému Pánu. Každý z nás se modlitbou chceme více připodobnit Ježíši.
Modlitba vyjevuje to, co žijeme nebo bychom měli žít v každodenním životě, tedy alespoň taková modlitba, která nechce odcizovat anebo být pouhou ozdobou. Modlitba nás podněcuje k uskutečnění či ověření toho, co recitujeme v žalmech: jsme rukama Boha, který „ze smetiště povyšuje chudého“ (Žl 112, 7) a pracujeme, aby se smutek neplodnosti proměnil na radost úrodného pole. Zpíváme, že „drahocenný je v Hospodinových očích život věřících“ (srov. Žl 116,15), bojujeme, přikládáme ruce k dílu, bráníme hodnotu každého lidského života, od početí až do doby, kdy roků přibylo a sil ubylo. Modlitba je odrazem lásky, kterou pociťujeme k Bohu, k druhým a ke stvořenému světu. Přikázání lásky je tím nejlepším připodobněním učedníka-misionáře Ježíšovi. Přilnutí k Ježíšovi dává hloubku křesťanskému povolání, které se zapojuje do Ježíšova „konání“, jež je mnohem více než aktivita, a snaží se Mu připodobnit ve všem, co dělá. Krása církevního společenství se rodí z přilnutí každého jeho člena k Ježíšově osobě a společným vytvářením „povolaného celku“ v bohatství harmonické rozmanitosti.
Antifony evangelních hymnů tohoto liturgického týdne nám připomínají, jak Ježíš posílá Dvanáctero učedníků. Je dobré stále růst v tomto vědomí společné apoštolské práce. Je krásné vidět vás, jak pastoračně spolupracujete, vždy na základě církevní povahy a funkce každého povolání i charismatu. Rád bych povzbudil vás všechny: kněze, řeholníky, řeholnice, laiky, seminaristy a biskupy, abyste se s veškerým nasazením zapojili do této církevní spolupráce, zvláště v pastoračních plánech diecéze a kontinentální misijního poslání k obecnému dobru. Vyvolává-li rozdělení mezi námi neplodnost, (Evangelii gaudium, 98-101), je nepochybné, že ze společenství a harmonie se rodí plodnost, protože je v hlubokém souladu s Duchem svatým.
Všichni máme svoje omezení, nikdo nemůže reprodukovat Ježíše Krista v jeho úplnosti, a třebaže každé povolání se utváří především určitými konkrétními paprsky Ježíšova života a díla, existují i některé, které jsou společné a nezbytné. Právě jsme chválili Pána za to, že „nic nelpěl na tom, že rovný Bohu“ (Flp 2,6), a to je charakteristika každého křesťanského povolání: kdo je Bohem povolán, nenadýmá se, nevyhledává uznání, ani pomíjivé aplausy, necítí se povznesen do vyšší kategorie a nejedná s ostatními jako by stál na piedestalu.
Kristův primát je jasně popsán v liturgii listu Židům. My jsme právě četli skoro závěr tohoto listu o „velikém pastýři ovcí, který zdokonaluje ve všem dobrém“ (srov. 13,20-21) a to znamená uznat, že každá zasvěcená osoba se připodobňuje Tomu, který ve svém pozemském životě „s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby“ (Žid 5,7) dosáhl dokonalosti, když se svým utrpením naučil poslušnosti. To je součástí také našeho povolání.
Končíme modlitbu těchto večerních chval. Zvonice této katedrály byla několikrát přestavována. Hlas zvonů předchází a provází mnohé okolnosti naší liturgické modlitby: obnoveni Bohem pokaždé, když se modlíme, pevní jako zvonice, radostně hlásáme slávu Božích divů, sdílíme Magnificat a dovolujeme Pánu, aby prostřednictvím našeho zasvěceného života učinil velké věci v Paraguay.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
