Nemohu v této chvíli nevyjádřit svou obrovskou a srdečnou vděčnost za poctu, kterou jste mi prokázali udělením doktorátu
honoris causa. Děkuji velkému kancléři, drahé eminenci kardinálovi Stanislavovi Dziwiszovi a akademickým představitelům obou univerzit. Těší mne především fakt, že se tímto způsobem ještě více prohloubilo moje pouto s Polskem, s Krakovem, s vlastí našeho velkého světce Jana Pavla II., neboť bez něho by moje duchovní i teologická cesta nebyla myslitelná. Svým živým příkladem nám ukázal, jak může společně ruku v ruce jít radost z velké sakrální hudby a úkol společně se účastnit posvátné liturgie, vznešená radost a prostota pokorného slavení víry.
V letech, jež následovala po koncilu, se v tomto bodě objevil s novým důrazem starobylý kontrast. Vyrůstal jsem v Salcburském kraji poznamenaném velkou tradicí tohoto města. Tam byly samo sebou slavnostní mše provázené sborem a orchestrem pevnou součástí naší zkušenosti víry v liturgickém slavení. Nesmazatelně mi zůstalo v paměti, jak například při prvních notách Mozartovy Korunovační mše jako by se otevíralo nebe a dala se velice hluboce zakoušet Pánova přítomnost. Vedle toho tam nicméně již existovalo liturgické hnutí, zejména prostřednictvím jednoho z našich kaplanů, který se později stal vicerektorem a potom rektorem semináře ve Freisingu. Během svých studií v bavorském Mnichově jsem se potom velmi konkrétně a stále více seznamoval s liturgickým hnutím v přednáškách profesora Paschera, jednoho z nejvýznamnějších koncilních odborníků na liturgii, a zvláště v liturgickém životě seminární komunity. Postupně se tak stávalo citelným napětí mezi
participatio actuosa (činné účasti) na liturgii a slavnostní hudbou, která obestírala posvátné konání, i když jsem to tehdy nevnímal tak silně.
V posvátné konstituci Druhého vatikánského koncilu o liturgii stojí jasně: „Poklad církevní hudby ať je udržován a pěstován s největší pečlivostí“ (č.114). Na druhé straně zavádí tento text jako základní liturgickou kategorii participatio actuosa všech věřících na posvátných úkonech. To co stálo v této konstituci ještě mírumilovně vedle sebe, ocitlo se později při recepci koncilu zhusta v dramatickém napětí. Významné kruhy liturgického hnutí se domnívaly, že pro velká chorální díla jakož i pro orchestrální mše bude napříště prostor pouze v koncertních síních, nikoli v liturgii. Tady mělo být místo pouze pro zpěv a společnou modlitbu věřících. Na druhé straně nastalo zděšení nad tímto kulturním ochuzením církve, jež z toho nutně plynulo. Jak obojí smířit? Jak uskutečnit koncil v jeho celistvosti? To byly otázky, které jsem si kladl já i mnozí další věřící, běžní lidé neméně než ti, kteří prošli teologickou formací.
V tomto bodě je snad na místě položit si zásadní otázku: Čím je ve skutečnosti hudba? Odkud přichází a kam směřuje?
Myslím, že lze lokalizovat tři „místa“, odkud pramení hudba.
Prvním jejím zřídlem je zkušenost lásky. Když jsou lidé uchváceni láskou, otevírá se jim jiná dimenze bytí, nová velikost a šíře reality. A nabádá také k novým způsobům vyjadřování. Poezie, zpěv a hudba vůbec se zrodily z tohoto vytržení, z tohoto otevření nové životní dimenze.
Druhým pramenem hudby je zkušenost smutku, dotek smrti, bolesti a existenciálních propastí. Také v tomto případě se otevírají – opačným směrem – nové dimenze reality, které už nemohou nalézt odpověď v pouhém slovním projevu.
A nakonec třetím místem původu hudby je setkání s tím, co je božské, a co je už počátku součástí toho, co se nazývá lidství. Tím spíše výskyt toho, co je naprosto jiné a naprosto velkolepé, vzbuzuje v člověku nové způsoby vyjadřování. Možná lze tvrdit, že i v obou předchozích oblastech – lásce a smrti – se nás ve skutečnosti dotýká mystérium božství, a v tomto smyslu je právě dotek Boha tím, co souhrnně vzato představuje původ hudby. Citelně se mne dotýkají například zmínky v Žalmech o tom, lidem už nestačí jenom zpěv, ale dovolávají se všech nástrojů, probouzí se skrytá hudba stvoření a její tajemný jazyk. V Žaltáři, kde působí i oba motivy lásky a smrti, se ocitáme přímo u hudebních počátků církve Boží. Lze říci, že kvalita hudby závisí na čistotě a velkoleposti setkání s božstvím, se zkušeností lásky a bolesti. Čím ryzejší a pravdivější je ona zkušenost, tím ryzejší a velkolepější bude také hudba, která se z ní rodí a vyvíjí.
V tomto bodě bych chtěl vyjádřit jednu myšlenku, která mne v posledních letech stále více napadá také s ohledem na různé kultury a náboženství, které spolu navazují vztahy. Na poli těch nejrůznějších kultur a náboženství se vyskytuje velká literatura, velká architektura, velké malířství a sochařství. A všude je také hudba. Nicméně v žádném jiném kulturním prostředí není hudba, jejíž velikost je srovnatelná s tou, která vznikla v prostoru křesťanské víry: od Palestriny k Bachovi, Händelovi, až Mozartovi, Beethovenovi a Brucknerovi. Západní hudba je něčím jedinečná a v jiných kulturách nemá sobě rovnou. To by nás mělo vést k zamyšlení.
Zajisté, západní hudba silně přesahuje náboženskou a církevní oblast. Přesto však nachází svůj nejhlubší zdroj v liturgii, v setkání s Bohem. U Bacha, pro něhož je Boží sláva tím posledním účelem hudby, je to zcela zřejmé. Velká a ryzí odpověď západní hudby se rozvinula v setkání s oním Bohem, který se nám v liturgii zpřítomňuje v Ježíši Kristu. Tato hudba je pro mne důkazem pravdy křesťanství. Tam, kde se rodí takováto odpověď, došlo k setkání s pravdou, s opravdovým stvořitelem světa. Proto je velká sakrální hudba skutečností teologického dosahu a trvalého významu pro víru celého křesťanstva, i když není vůbec nutné, aby byla přednášena vždy a všude. Na druhé straně je však také zřejmé, že nemůže z liturgie zmizet a že její přítomnost může být zcela zvláštním způsobem účasti na posvátném slavení tajemství víry.
Pomyslíme-li na liturgii, kterou slavil svatý Jan Pavel II. na každém kontinentu, spatříme celou šíři výrazových možností víry v liturgickém dění; a vidíme také, jak velká hudba západní tradice není liturgii cizí, ale zrodila se a vyrostla z ní a tak stále znovu přispívá k tomu, že dostává formu. Neznáme budoucnost naší kultury a sakrální hudby. Jedna věc je však jistá: tam, kde skutečně dochází k setkání s živým Bohem, který v Kristu přichází k nám, tam se rodí a znovu roste také odpověď, jejíž krása pochází ze samotné pravdy.
Činnost obou univerzit, které mi udělily tento doktorát honoris causa, za který z celého srdce znovu děkuji, podstatně přispívá k tomu, aby velký dar hudby, která vychází z tradice křesťanské víry, zůstal živý a napomáhal tomu, aby tvořivá síla víry ani v budoucnu nezhasla. Děkuji proto z celého srdce vám všem nejenom za poctu, kterou jste mi prokázali, ale také za veškerou práci, kterou odvádíte ve službách krásy víry. Pán vám všem žehnej!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
