Byl jsem náhodou ve španělské Valencii a měl jsem konferenci o ikonách na univerzitě. Potom mě pozvali na oběd do studentské koleje společnosti Opus Dei, a pak jsem mluvil zase znova o tom tématu. Ne dlouho, čekal jsem spíš otázky. Ale ty se brzy vyčerpaly a padla jedna mimo program: "Co si myslíte o změnách ve východní Evropě a co si myslíte o budoucnosti církve v budoucím světě? Jaké mají křesťané naděje?"
Podobně jako sv. Jan Křtitel jsem nezapřel a vyznal, že nejsem prorok, a proto nic nepředpovídám. Ale chtějí-li slyšet můj soukromý názor, nevidím, proč bych se s ním měl tajit. Nemyslím, že se už svět bude dělit na národy křesťanské, muslimské, buddhistické atd. Mísení už nastalo tuze veliké. Ale kdo v tom smíšení prohraje? Zdá se, že to budou křesťané. Ukáže se, že jich je koneckonců menšina. Ve smíšených státech nebudou již moci udávat základní tón. Budou se muset smířit s tím, že zákony a zvyky ztratí křesťanský ráz i v zemích s dvoutisíciletou náboženskou tradicí. Bude to opravdu škoda, nebo spíš zisk?
Samozřejmě se tu sypaly důvody pro i proti, ale protože jsem právě před tím mluvil o ikonách, náhlou inspirací jsem se vrátil nazpět k tomuto tématu, k místu, kde jsem vysvětloval malířskou techniku světla. Obyčejně při této příležitosti promítám diapozitivy tří umělců: španělského Murilla, italského Fra Angelica a ruskou ikonu proroka Eliáše. Pro všechny tři je světlo symbol Ducha svatého, Boží milosti. Murillo ho tedy využil, aby znázornil, jak je Boží Matka plná milosti. Sedí s Božím dítětem na prostém sedátku a je celá zalitá světlem, zatímco všecko okolo je tmavé. Idea obrazu je tedy jasná: zatímco celý svět byl v temnotách, Boží Duch sestoupil na Marii plnou milosti a v jejím dítěti zazářila plnost božství.
Docela jiné pojetí světla má Fra Angelico na nástěnných malbách v klášteře San Marco ve Florencii. Tu vidíme klášterní prostor celý zalitý světlem, které proniká všecko. Osoby Panny Marie i anděla jsou skrz na skrz prosvícené, jakoby se staly skoro průhlednými. Je to pojetí zbožného řeholníka, který žije a pracuje ve svém klášteře. Je to prostředí proniknuté a prosycené zbožností, které ovšem přetváří všechny, kdo se v něm pohybují. Síla Ducha svatého je zduchovňuje.
A nakonec třetí obraz je ruská ikona svatého Eliáše. Je známé, že ikony nemají světlo, které je zevnější. Znamená-li světlo Ducha svatého, musíme být teologicky důslední. Duch svatý je uvnitř, sídlí v srdci člověka. Proto na ikonách světlo neosvěcuje shora, ani neproniká z vnějšku dovnitř, ale vychází zevnitř, vyzařuje z tváře, z očí, z celé osoby. Světec sám osvěcuje své okolí a celý svět. Naplňuje se v něm poslání Krista: "Vy jste světlo světa."
Z toho technického výkladu maleb jsem z ničeho nic skočil na otázku, kterou mi položili na počátku: o situaci křesťanů ve světě. Zdá se mně, že na počátku svých dějin odpovídala jejich situace pojetí, které vidíme na Murillových obrazech. Osoby Písma i první apoštolové jsou vyvolení Boží, privilegovaní uprostřed světa, který se Bohu odcizil. Na nich doslova spočinulo světlo shůry. Jsou výraz Boží milosti, ale ojedinělý.
Než jejich milost začala být plodná. Malá družina prvních se rozrostla jak hořčičné zrnko a začalo přetvářet svět, nejdříve římskou říši a pak Evropu zavalenou vpádem barbarů. Vytvořilo se křesťanské prostředí pronikající do všech vrstev života: křesťanský vzhled měst a vesnic, křesťanské zákony, školy, umění, lidové zvyky. Kdo v tom prostředí žil a rostl, stával se křesťanským, nekladl-li tvrdý odpor. Byl jako ty osoby na obrazech Fra Angelica: žil ve světle a dával se proniknou světlem.
Tak jsme si na tu situaci zvykli, že ji považujeme nejenom za ideální, ale dokonce za jedinou normální. Jak nás tedy musí mrzet, když pozorujeme, jak hrozně se tento svatý prostor znečistil. To, co dnes z prostředí proniká do člověka, už není Kristovo světlo, ale špína všeho druhu, odpadky zkažené civilizace. Jistě už nebude dnes křesťan ten, kdo se dá ovlivnit, kdo připustí do sebe všecko, co se snaží proniknout do všech jeho smyslů a do všech pórů jeho těla.
Co máme tedy dělat? Přiznejme si, že tato situace není tak nová, jak by se zdálo. V jistém smyslu byla vždycky. Co tedy dělali ti, kteří chtěli žít doopravdy křesťansky? Utíkali do samoty, buď daleko od lidí, někam do pouště, nebo se uzavřeli jakoby do ulity, do zdí klášterní klausury. Je to však řešení? Oni sami si byli vědomi, že je to jen stadium provizorní, pedagogické. Nestačí bránit se vlivům zvenčí a zůstat přitom vnitřně prázdnými. Je potřeba naplnit srdce, a to se dá naplnit jen milostí Boží, světlem Ducha svatého. Je-li pak už jednou naplněno, začne vyzařovat navenek. Uskutečňuje se tu tedy to, co vyzařuje ruská ikona. Člověk, který je naplněn Duchem svatým, vyzařuje jeho světlo a osvěcuje tento svět.
Není radno být prorokem a tím méně je vhodné zredukovat skutečnost, která má statisíce odstínů, na nějaké jednoznačné heslo. Ale všecky programy jsou toho druhu, jsou to jen šipky, které označují směr nejbližší cesty. Tento směr, jak se zdá, je právě ten, který jsme označili. Křesťané jsou povoláni, aby v dnešním světě vydali svědectví o tom, že existuje něco víc, co druzí neznají.
Protože byla tato diskuse ve Valencii, napadla mě ještě jiná analogie. Dnešní město je rozsáhlé, moderní budovy, ulice, jako všude na světě. Kdo jede po okraji, nemá chuť se vůbec zastavovat. Ale přece je tu něco pěkného: starý střed města, jako všude, s katedrálou, s věžemi maurského stylu, El Greco v malém muzeu, atd. Navštěvují se pochopitelně jen tyto památky. Jsou svědectvím, že jsou v životě přece jenom i jiné hodnoty, než byt s výtahem a s ledničkou.
V dnešním městě jsou ovšem i kina a noční lokály, a to třeba i v blízkosti nádherného gotického portálu kostela. Ten protiklad nás už ani nepřekvapí. Patří k životu. A každý ví, že je svobodný, že může vstoupit neonem osvícenými reklamami před pult s lihovinou, nebo gotickým portálem do šera, kde se zdá, že i kameny se vzpínají vzhůru, zatímco tam naproti duše padají dolů.
Kolik těch portálů a kolik těch věží město potřebuje? Těžko říci. Ale kdyby tu byla i jenom jedna jediná taková katedrála, stačí, aby se tu poutníci zastavovali. Dává městu ráz a smysl.
Takové je tedy poslání křesťanů v dnešním světě. Je krásné a povzbudivé. Nemá tedy smysl sestavovat číselné statistiky, jako nepočítáme ve městě, kolik domů je praktických a kolik staveb je uměleckých. Menší počet je v umění vždycky výmluvnější než masová řada. Náboženství pak má nejblíž k umění. Hledá v celém světě jen to, co je pravé.
odeslat článek
vytisknout článek
