Z historického hlediska se náš latinskoamerický kontinent vyznačuje dvěma skutečnostmi: chudobou a křesťanstvím. Je to kontinent mnoha chudých a mnoha křesťanů. To způsobuje, že v našich zemích má víra v Ježíše Krista zvláštní zabarvení. Hromadná procesí, vroucí úcta k náboženským obrazům, hluboká láska k Panně Marii a mnoho jiných projevů lidové zbožnosti to výmluvně dosvědčují. Konference v Pueblu vyjadřuje toto povědomí, když říká, že vtělení evangelia v Americe má svoji „historicko-kulturní originálnost“ (Dokument z Puebla, 446). Během pěti století dějin našeho kontinentu se tento nový kulturní způsob křesťanského života rozvíjel a křesťanství nalezlo novou tvář. Hledíme-li na náš lid pohledem dobrého pastýře a nepřicházíme soudit, ale milovat, zjišťujeme, že tento způsob kulturního výrazu křesťanské víry je mezi námi stále živý, zvláště mezi našimi chudými. A to mimo jakoukoli idealizaci chudých a jakýkoli teologický pauperismus. Je to fakt. Je to obrovské bohatství, které nám daroval Bůh. Konference v Aparecidě učinila k jeho uznání krok vpřed.
Dříve se mluvilo o lidové religiositě (termín je nadále platný); Pavel VI. učinil další krok a řekl, že by bylo lépe mluvit o lidové zbožnosti. V Aparecidě se udělal další krok a začalo se mluvit o lidové spiritualitě. Když pohlédneme na těchto pět století z dějinné perspektivy, zjistíme, že lidová spiritualita je originální cesta, po níž Duch svatý vedl a stále vede miliony našich bratří. Nejde pouze o projevy lidové zbožnosti, které máme tolerovat, jde o opravdovou lidovou spiritualitu, kterou je třeba posílit na jejích vlastních cestách. Po Aparecidě už nemůžeme zacházet s lidovou zbožností jako s nějakou Popelkou. Je jedinečná: při redakci závěrečného textu v Aparecidě dostal dokument během tří čtyř dnů před definitivním hlasováním 2440 pozměňujících návrhů, které byly do textu zahrnuty. Pouze dva či tři návrhy se však týkaly kapitoly o lidové spiritualitě a byly spíše stylistického, druhotného rázu. Tato kapitola byla respektována tak, jak vyšla z komise, v níž byl zastoupen celý tehdy přítomný episkopát. Toto je znamení. Není to tedy Popelka. Nejsou to lidé, kteří nechápou a neznají. Je mi líto takových, kteří o nich říkají: „Musíme je vzdělávat“. Stále nás pronásleduje přízrak osvícenství, onoho ideologicko-nominalistického redukcionismu, který nás vede k nerespektování konkrétní reality. Bůh k nám chtěl promluvit konkrétními skutečnostmi. První herezí církve je gnóze, kterou kritizuje a zavrhuje už apoštol Jan. I dnes mohou vyvstávat gnostické pozice ve vztahu k tomuto faktu lidové zbožnosti či spirituality.
K tématu lidové zbožnosti máme v poslední době dvě nepřekonatelné opory, kterých je třeba užívat jako pramenů: Evangelii nuntiandi, která jako apoštolská exhortace o evangelizaci nebyla jako celek dosud překonána, a dokument z Aparecidy. K těmto dvěma pramenům je třeba se odvolávat. Aparecida přejímá a aktualizuje v realitě našeho kontinentu učení Pavla VI. z Evangelii nuntiandi. Doporučuji k přečtení body 258 až 265, které o tomto tématu pojednávají. Každý z těchto bodů si zasluhuje pozornou meditaci. Říká se tam například: „Naše národy se obzvláště identifikují s trpícím Kristem, hledí na Něho, na jeho raněné nohy jako by říkaly: to je ten, »který mě miloval a za mě se obětoval« (Gal 2,20). Mnohé z nich, zasažené, ignorované a pohrdané nesvěšují ruce. Svojí charakteristickou religiozitou lnou k nezměrné lásce, kterou k nim chová Bůh, jenž jim navrací vědomí vlastní důstojnosti. Nacházejí něhu a lásku Boží také v Mariině tváři. V ní spatřují odraz podstaty evangelního poselství (Dokument z Aparecidy, 265).
A dále: „Lidová zbožnost je legitimní způsob života víry, způsob, jak se cítit součástí církve a jak být misionáři; v ní lze vnímat ty nejniternější záchvěvy hlubin Ameriky. Je součástí »historicko-kulturní originálnosti« chudých tohoto kontinentu a plodem »syntézy kultur původních národů a křesťanské víry« (Dokument z Aparecidy, 264). Také další citace je velmi důležitá: „Lidovou spiritualitu nesmíme podceňovat nebo ji pokládat za druhotný projev křesťanského života, protože tak bychom opomněli primát působení Ducha svatého a nezaslouženou iniciativu Boží lásky“ (Dokument z Aparecidy, 263). Lidová zbožnost je otevírající se paměť lidu. Je bytostně deuteronomická. Nelze ji chápat mimo deuteronomický rámec. A tato paměť se otevírá mnoha způsoby. Mons. Tavella, arcibiskup ze Salty, vyprávěl v padesátých letech jednu historku. Vešel jednou do své katedrály a spatřil jakéhosi indiána, který se v obrovském soustředění modlí před Pánem zázraků. Pomodlil se tedy svůj breviář a indián tam stále v klidu setrvával. Zaujalo ho to a zůstal tedy také, aby viděl, co bude následovat. Musel čekat dlouho, dokud indián neskončil. Potom k němu přistoupil a řekl mu: „Požehnání, otče!“. Začali spolu rozmlouvat a biskup se jej zeptal: „Co jste se modlil?“ – „Katechismus, otče,“ odpověděl indián. Byl to katechismus sv. Turibia ze 16. století.
Jedna osobní vzpomínka na lidovou zbožnost. Dva roky jsem byl zpovědníkem v rezidenci v Córdobě. Rezidence Tovaryšstva v Córdobě je uprostřed města, vedle univerzity. Zpovídají se tam univerzitní studenti, profesoři i lidé z chudinských čtvrtí, které tamější farář v neděli nemá čas vyzpovídat, protože má jednu mši za druhou. A viděl jsem, že právě ti posledně jmenovaní se zpovídali velmi dobře. Neplýtvali časem. Říkali, co bylo třeba říci. Nikdy nezmiňovali něco, co by nebylo hříchem. Nechlubili se. Zpovídali se s velkou pokorou. Jistého dne jsem se jednoho z nich otázal, odkud přišel. A byl z Traslasierry, což je působiště pamatující katechezi don Brochera. Patřil k lidu, který se tímto způsobem vyjadřoval ve svátosti smíření (a jsem rád, že mohu tuto epizodu připomenout právě dnes, kdy byl v Římě uznán zázrak na přímluvu dona Brochera). Lidová zbožnost plyne z paměti lidu, kterou – opakuji - musíme interpretovat v deuteronomickém rámci. Církev se rozhodla preferovat chudé a to nás má přimět rozpoznat a docenit jejich kulturní způsoby, jak žít evangelium. Je dobré a potřebné, aby se teologie zaobírala lidovou zbožností, která je „cenným pokladem katolické církve v Latinské Americe“, jak nám řekl Benedikt XVI. při zahájení Konference v Aparecidě.
Otec Tello nabízí solidní teologické myšlení, které nám umožňuje docenit tuto spiritualitu v jejích opravdových dimenzích. Východiskovým pojetím je člověk jakožto přirozeně společenská bytost. Nikdo nemůže žít absolutně izolován, všechny lidské činy jsou součástí dějinného prostředí, které je podmiňuje, konkrétní skutek se vyznačuje kulturou, ve které se uskutečňuje. V dynamice dějin vytváří člověk kulturu a kultura člověka ovlivňuje. Slovy Jana Pavla II.: „Člověk je synem i otcem kultury, do níž je ponořen“ (Fides et ratio, 71). Víra v tom není výjimkou, vyjadřuje se vždycky kulturně. Dítě se učí od rodičů, učitelů, katechetů a od okolí. Víra je především božská milost. A je také lidským úkonem a proto kulturním činem. Lze proto mluvit o kulturním způsobu chápání i vyjadřování víry. Je tedy možné, jak říká Tello, že to, co naši chudí vyjadřují svoji lidovou zbožností, plyne z opravdové víry, z níž plyne také křesťanský postoj k životu.
Když jako církev přistupujeme k chudým, abychom je provázeli, konstatujeme, že i přes enormní každodenní těžkosti prožívají transcendentní smysl života. V jistém smyslu ještě neuvízli v konzumismu. Život směřuje k něčemu, co tento život přesahuje. Život závisí na Někom (s velkým N) a tento život potřebuje spásu. To všechno je hluboce přítomno v našem lidu, třebaže není schopen to formulovat pojmovým aparátem. Transcendentní smysl života patrný v lidovém křesťanství je antitezí sekularizace šířící se v moderních společnostech. To je klíčový bod. Kdybychom to chtěli vyjádřit antagonisticko-agresivními kategoriemi, řekli bychom, že víra našeho lidu uštědřuje políček postojům sekularizace. Proto lze říci, že lidová zbožnost je aktivní evangelizující silou, která obsahuje účinný protilék na rozmáhající se sekularizaci. Dokument z Aparacidy to vyjadřuje podobně: „Lidová zbožnost.. je v sekularizovaném prostředí, kde naše národy žijí, stálým a velkolepým vyznáním živého Boha, který působí v dějinách, a řečištěm předávané víry“ (Dokument z Aparecidy, 264).
Církev je povolána nepřetržitě provázet a zúrodňovat tento způsob života víry svých nejpokornějších dětí. V této spiritualitě je „bohatý potenciál svatosti a sociální spravedlnosti“ (Dokument z Aparecidy, 262), který musíme uplatnit v nové evangelizaci. Tello to říká tak, že lidové křesťanství musí být posilováno lidovou pastorací.
Předmluva ke knize Úvod do teologie lidu (Introduzione alla teologia del popolo, Editrice Missionaria Italiana, 2015, stran 272)
zveřejněná deníkem Avvenire 26. dubna 2015
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
