Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.

Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je ignorovat.

Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.

Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.

Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« - Kolik máte dětí? - »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích!

Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? - »Dělám stolek, tati.« - Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více svědomí než my!

Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9).

Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity.

Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.

Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště slabí, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti, kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience