Vatikán.
V deset hodin dopoledne se římský biskup ve vatikánské aule Pavla VI. setkal s kněžími své diecéze. Tématem tradičního setkání na počátku postní doby bylo umění liturgického slavení,
ars celebrandi, se zvláštním poukazem na roli kázání při slavení eucharistie. Kněží římské diecéze se na setkání mohli připravit studiem promluvy kardinála Bergoglia na toto téma, kterou pronesl před deseti lety na zasedání Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Audience se konala za zavřenými dveřmi a na papežovo přání nebyl zveřejněn její obsah v psané, zvukové, ani obrazové podobě. Vatikánský rozhlas proto požádal o komentář generálního vikáře římské diecéze,
kard. Agostina Valliniho:
”Prožili jsme krásné a obohacující dopoledne, kterého se účastní stále více kněží. Zejména se přidávají studenti římských papežských univerzit. Na setkání jsme se připravili, jak si papež přál. Všichni přítomní kněží znali Bergogliův text z roku 2005, což velice posloužilo tomu, aby se pozorně účastnili.”
Ve své tehdejší přednášce kardinál Bergoglio mluvil o tom, že kněz nemá být příliš přísný, ani ze sebe dělat showmana.
”Tyto výrazy Svatý otec užil právě v souvislosti s tím, jak se přistupuje ke slavení. Kněz, který celebruje, si má být vědom toho, že je Kristovým služebníkem a že v určitém smyslu spolupracuje na prožitku Božího tajemství, na který se on sám má připravovat svou hlubokou duchovní zkušeností. V nitru liturgie nemůže být člověk, který improvizuje nebo se projevuje nevhodnými postoji. Papež naopak řekl, že si má každý osvojit vlastní způsob slavení, který se ale pokaždé má rodit ze života hluboké víry a z touhy sloužit Božímu lidu, a tak se vyvarovat krajností.”
Uvedl po dnešní audienci kardinál vikář. Pokračuje jeden z účastníků dopoledního setkání, O. Fabio Bartoli, farář z kostela sv. Benedikta.
”Především mne oslovilo, když papež poukázal na nutnost opětovně v rámci liturgie odhalit smysl pro úžas. Zdůraznil, že schopnost žasnout nemá kněz, který slaví striktně podle rubrik a dává pozor výlučně na normy, avšak ani takový kněz, který slaví nedbale. Je tedy třeba se vyhnou oběma těmto postojům – liturgickému otroctví a ledabylosti – a naopak pečovat o předávání smyslu pro úžas, který my sami máme při slavení zakoušet.”
Papež František také mluví o kontaktu s lidmi…
”Jistě, protože kněz nemůže mluvit o abstraktních věcech, které zajímají pouze jeho. Je evidentní, že je zapotřebí vyjít ze života lidí, z jejich zkušeností, utrpení a námahy. Avšak má lidi vést k tomuto smyslu pro úžas. To je velmi důležité, protože lidé ztratili tento smysl pro posvátno. To je základní moment homilie – přilnout k životu a opětovně tento život přivést k setkání s posvátnem, avšak zniterněnému, aby vycházelo ze životního příběhu a situace těchto lidí.”
Sdělil římský kněz. Některé papežovy myšlenky k hlavnímu tématu setkání – tedy homilii – otiskly deník italských biskupů Avvenire a zpravodajská agentura Sir. “Homilie”, vysvětlil papež, “v sobě nese milost, jako by to byla silná svátostina, a další část provizoria, který závisí na kazateli”. Podle Františka stojí homilie na půli cesty mezi ex opere operantis a ex opere operato. Papež k tématu doporučil četbu dvou autorů – italského jezuitského teologa Domenica Grassa a německého jezuity Huga Rahnera, který, jak žertovně poznamenal, na rozdíl od svého bratra Karla píše srozumitelně.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
